Cenu Josefa Vavrouška získal Jan Bouchal a Yvonna Gaillyová

Yvonna Gaillyová ve své děkovné řeči poděkovala své rodině a všem svým kolegům z Veroniky. Chvalořeč k její osobě pak přednesl Jiří Kulich, který Cenu Josefa Vavrouška získal loni. Ve své řeči zdůraznil především schopnost Yvonny Gaillyové být zprostředkovatelkou a spojovnicí lidí, informací a aktivit, a to jak v lokálním, regionálním, přeshraničním, tak i v evropském měřítku. Předávání cen zakončily svými písněmi Sestry Steinovy.

Jan Bouchal, mezi přáteli a spolupracovníky též známý jako Pup, byl předsedou sdružení Oživení, které se mimo jiné zabývá rozvojem obcí a měst s ohledem na životní prostředí, budováním zelených koridorů a plánováním a realizací pěších a cyklistických tras. Jan Bouchal také koordinoval iniciativu Auto*mat, zaměřenou na redukci automobilové dopravy a podporu cyklistické, pěší a hromadné dopravy. Patřil mezi pravidelné účastníky čtvrtečních pražských cyklojízd - manifestací za práva a větší bezpečnost cyklistů. Podílel se na vzniku projektu Bezpečné cesty do školy. Pro EkoList Jan Bouchal pracoval od roku 2000, napsal desítky článků a zpráv. Zástupce šéfredaktora dělal od roku 2001. V Praze je Jan Bouchal znám také z protikorupčních projektů - byl neformálním leaderem Aliance Bezkorupce, koalice občanských sdružení za větší transparentnost státní správy a samosprávy. Na protikorupčních projektech pracoval od konce devadesátých let. Od té doby také pomáhal pražským občanským sdružením z koalice SOS Praha s medializací jejich problémů z oblasti životního prostředí a územního plánování.

Yvonna Gaillyová je ředitelkou Ekologického institutu Veronica v Brně. Veronica mimo jiné buduje Centrum modelových projektů v obci Hostětín v Bílých Karpatech, kde byla realizována již řada ojedinělých projektů: výstavba kořenové čistírny odpadních vod, instalace solárních kolektorů, stavební izolace slámou, obnova tradiční moštárny apod. Hostětín se tak především její zásluhou stává unikátní obcí nejen v České republice, ale i v Evropě, o čemž svědčí četné zahraniční návštěvy a ocenění.

Jubilejní desátý ročník udílení Ceny Josefa Vavrouška organizovala Nadace Partnerství a Nadace Charty 77. Slavnostní ceremoniál se odehrál v Lapidáriu Národního muzea. Cena Josefa Vavrouška se uděluje za aktivní prosazování udržitelného rozvoje, tedy řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních a ekonomických problémů.

Letos byli na Cenu nominování také Pavel Franc, advokát Ekologického právního servisu, Karel Hudec, zoolog – ornitolog, Miroslav Janík, ředitel ZO ČSOP Kosenka, Jan Keller, vysokoškolský pedagog Ostravské univerzity, Marie Pechancová, profesorka přírodopisu, chemie a zeměpisu, František Šimon, bývalý družstevník a soukromý zemědělec, Otakar Štěrba, profesor ekologie a Emílie Strejčková, dříve ředitelka ekocentra Toulcův dvůr.

Laudatio za Jana Bouchala Honzu Bouchala, kterého většina z nás znala jako Pupa, jsem poznal asi před šesti lety a naše seznámení bylo zcela příznačné. Kontakt na něj mi dal náš společný kamarád. Můj z redakce EkoListu a jeho z lakrosového týmu. Honzu jsem našel v barmanské zástěře v Týnské literární kavárně, kterou s partou svých dalších přátel provozoval. Mezi obsluhováním hostů jsem Pupovi vysvětlil, že bych ho chtěl do redakce EkoListu jako zástupce šéfredaktora. A Pup, jako by neměl svých starostí dost, okamžitě souhlasil a hned jsme začali plánovat, jak společně zajistíme zpravodajství ze zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Proč popisuji tak podrobně okolnosti našeho prvního setkání? Protože docela dobře ukazují jednu z důležitých stránek Honzovy osobnosti. A totiž to, že Pup „trpěl“ obrovskou dávkou energie, kterou předával desítkám svých přátel a kamarádů a neuvěřitelnému množství aktivit. K těm, které už jsem vyjmenoval, mohu přidat celou řadu Kuličkiád, Drakiád a nejrůznějších výletů. A je třeba nezapomenout na jeho velkou a osudnou lásku – na kolo. Snad za všechny jeho cyklistické počiny bych zmínil cestu se Štěpánen Honem do Kazachstánu. Aby ti dva nejeli jen tak, vezli celou cestu pár symbolických kapek vody pro vysychající Aralské jezero… Časem vedle EkoListu přibyla Pupovi ještě práce v Oživení, kterému v posledních letech dělal ředitele. Věnoval se tu zejména dvěma projektům. Prvním byl projekt předcházení střetům zájmů (hlavně na pražských radnicích) a upozorňování na takové konflikty. Druhou zásadní aktivitou byla propagace a – v dobrém slova smyslu – lobby bezpečné a příjemné cyklistiky v hlavním městě. Honza se se spoustou dalších lidí „motal“ okolo pravidelných pražských cyklojízd. Spolu s Martinem Marečkem a řadou dalších lidí následně rozjel projekt Auto*Mat, který se s Pupem jako svým mluvčím velmi rychle stal vůdčí aktivitou nevládek v oblasti dopravy v Praze. Měl jsem možnost poznat Pupa jako novináře coby jeho kolega v redakci EkoListu i z druhé strany pomyslné barikády jako státní úředník. Jako jeho šéfredaktor jsem oceňoval to, že se uměl ptát – cíleně, přesně, věcně a často i nepříjemně ostře. Po svém odchodu na ministerstvo jsem to poznal z druhé strany a, přes naše přátelství, mě Pup rozhodně ve svých otázkách nijak nešetřil. Honza se jako novinář nejradši věnoval kontroverzním tématům. Příkladů by se našla jistě celá řada a nemá smysl je vyjmenovávat. Ze své zkušenosti mohu ale potvrdit, že Honza psal své články vždy velmi poctivě, trávil nad tématem hodiny času, aby pronikl do problematiky, získával si všemožné informace a až na jejich základě si teprve tvořil nějaký náhled na to, jaká je realita. Zdá se to být samozřejmé, ale věřte mi, v dnešní novinářské branži patřil Honza k té zanikající čestné menšině. Osobní kamarádství s Honzou je věcí, na kterou se nezapomíná. Na Pupově pohřbu řekl jeho dobrý kamarád Štěpán Hon mimo jiné, že Pup měl hodně široké srdce. Těžko to vyjádřit lépe. Honza měl nejenom hodně široké srdce, ale také otevřenou mysl, která pracovala se zdravou skepsí, ale také s optimismem až neuvěřitelně nezdolným. Pro mě osobně byl Pup vždycky jakousi zásobárnou – energie, myšlenek i nápadů. Byl pro mě také, nevím, jak to říct lépe, něčím jako morální nabíječkou. Ve chvíli, kdy já jsem ztrácel naději, byl Pup z nás dvou skoro vždycky ten vnitřně silnější – ať už šlo o těžkou cestu ve skalách, nějaké novinářské dilema anebo něco osobního. Štěpán Hon ve své řeči o Pupovi řekl ještě další věc, která je stoprocentně pravdivá a o Honzovi mnohé vypovídá: Když získal pocit, že by se věc, pro kterou se rozhodl, měla uskutečnit, a byl přesvědčen o tom, že je proveditelná, tak ho nic neodradilo od toho, aby to dokázal i okolnímu světu. Na Pupa teď padla volba poroty Ceny Josefa Vavrouška. Ceny, která také nosí jméno Člověka, horolezce, chlapa se širokou náručí a otevřeným srdcem. Z toho, že Pup dnes tuto cenu dostane, mám – přestože jsem byl jedním z těch, kdo ho nominovali – zvláštní pocit. Cena Josefa Vavrouška se uděluje těm největším osobnostem udržitelného života u nás a často za celoživotní dílo. A Honza Bouchal byl ještě na začátku roku 2006 na takovou cenu příliš mladý, příliš rozevlátý a příliš mnoho toho měl ještě před sebou. Za čtrnáct dní bylo ale všechno jinak a Honza dnes Cenu Josefa Vavrouška dostává bohužel in memoriam. Jsem přesvědčený, že Honza si cenu s Josefovým jménem zaslouží. Kdyby tu Honza s námi dnes byl, myslím, že by seděl v publiku a nestál na pódiu. Ale nepochybuji, že jednou, za pár let, by ho právě tato cena neminula. Protože Honza svojí osobností takřka dokonale ilustroval to, v čem spočívá podstata udržitelného života. V aktivitě spojené s odpovědností, otevřeností, přátelstvím a láskou. Vyměnil bych všechny ceny a všechna laudatia za to, abych si dnes mohl dát s Pupem zase skleničku. To ale nejde a už nikdy nepůjde. A proto chci na závěr poděkovat Pupovi za to, co pro nás všechny, široké společenství svých přátel, svoji rodinu, ale i pro veřejný život v tom svém životě udělal. A děkuji porotě, že Janu Bouchalovi Cenu Josefa Vavrouška udělila. In memoriam. Na Pupovu památku. Doufám, že Cena Josefa Vavrouška pomůže k tomu, abychom na Honzův odkaz nezapomněli a nic z jeho práce nenechali ležet ladem. Je to naše povinnost vůči němu i nám samotným. Jakub Kašpar Autor laudatia je ředitel odboru vnějších vztahů MŽP a bývalý šéfredaktor EkoListu.

Petra Lukešová přebrala Cenu Josefa Vavrouška za zesnulého Jana Bouchala. Cenu předala Eva Vavroušková. Druhou Cenu Josefa Vavrouška získala Yvonne Gaillyová. Chvalořeč k ní pronesl Jiří Kulich. Na závěr ceremoniálu zahrály Sestry Steinovy. Foto: Martin Mach/EkoList (Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.) Martin Mach DISKUSE - KOMENTÁŘE: