Bolivijské El Alto vyhrálo bitvu o vodu

Město El Alto, v němž se tísní, ve výšce 4 tisíce metrů nad mořem, na 800 tisíc lidí, se stalo dějištěm největších protestů v Bolívii. Byly organizována pod hlavičkou FEJUVE (Federace sousedských výborů), která spojovala na 600 místních výborů, a právě mobilizace dělnických a indiánských komunit hrála klíčovou roli ve svržení předchozího prezidenta Gonzala Sancheze de Lozady během tzv. „říjnové revoluce“ roku 2003.

Od té doby se však zvýšilo i napětí mezi lidem a novým prezidentem Carlosem Mesou, který základní potřeby obyvatel nedokázal zajistit.

Na konci září loňského roku, po několika týdnech debat s místními výbory, tak vydala FEJUVE svůj seznam požadavků. Ty zahrnovaly znárodnění bolivijských zdrojů zemního plynu (které jsou druhé největší v Latinské Americe) a zlepšení zdravotní péče, zaměstnanosti a vzdělávání. Když nedostala od vlády žádnou odpověď, vrátila se FEJUVE zpět k lidu, který na mlčení vlády odpověděl dvacetičtyřhodinovým zastavením života města 15. listopadu – a tato akce byla největší mobilizací od „říjnové revoluce“.

Během tří dnů se vláda najednou s FEJUVE sešla. Tentokrát však na seznamu požadavků Federace přibyla další položka.

Jde o vodu

V roce 1997 v souladu s podmínkami stanovenými půjčkou Světové banky byly dodávky vody ve městě prodány firmě Aguas de Illimani, dceřinné společnosti druhého největšího světového obchodníka s vodou, francouzské společnosti Suez Lyonnaise des Eaux. Pro většinu z obyvatel města, z nichž žije 60 procent z dvou dolarů denně, to znamenalo ztrátu přístupu k pitné vodě a ke kanalizačnímu systému. V chudších čtvrtích se firma dokonce ani neobtěžovala s instalací vodoměrů – a místo nich na domácnosti uvalila paušální sazby, které daleko převyšovaly jejich skutečnou spotřebu vody.

Po měsíci debat se obyvatelů rozhodli vyhlásit každý 10. leden neomezenou generální stávku. Setkala se s nečekaným ohlasem a zastavila chod celého města. Kolem El Alta byly na přístupových silnicích zbudovány blokády, které do něj nevpustily jediné vozidlo.

Příštího dne obdržel generální sekretář FEJUVE Abel Mamani dopis, v němž vláda nabízí ukončení smlouvy s Aguas de Illimani.

FEJUVE v odpovědi požádala, aby prezident Messa vynesl nejvyšší rozhodnutí, které smlouvu ukončí do 24 hodin: v opačném případě vytáhneme na hlavní město a obsadíme všechna zařízení Aguas de Illimani silou, pohrozili obyvatelé El Alta.

Tentokrát vláda odpověděla během dvaceti minut a přislíbila, že dekret bude připraven příštího rána. Tak se i stalo, avšak tentokrát dekret nekonkretizoval odchod korporace, takže se obyvatelé města k silničním blokádám vrátili.

Nakonec se tak vláda byla nucena před odporem El Alta sklonit a vydat dekret, který nařizuje, aby byly podniknuty „bezprostřední kroky“ k ukončení smlouvy… a to, co mělo být protestním pochodem, se změnilo v pochod na oslavu vítězství.

Historické vítězství bylo o týden později zkaleno ofenzivním krokem Mesy, který rozhodl o růstu ceny nafty. Zatímco ceny petroleje a benzínu zůstaly stejné, ceny nafty vzrostly o 15 %. To bylo sice méně než původní návrh zvýšení, který předpokládal vzrůst o 23 %, přesto však zdražení vyvolalo vlnu protestů po celé zemi.

Největší mobilizace se odehrála ve východní oblasti Santa Cruz, kde 11. ledna město paralyzovala osmačtyřicetihodinová stávka.

Dvěma ústupky získal Mesa jistý prostor, ke klidu má však jeho postavení daleko, protože protesty pokračují. Zdá se, že by bylo překvapující, kdyby se Mesa v zemi, která je tlačená rostoucí třídní polarizací a kde jsou dělníci a rolníci organizovaní, dožil konce svého období na konci roku 2007.