Dokonané dílo zkázy: Libkovice - Kauzy ekologického hnutí II.
13. 6. 2003
Martin Ander [Sedmá generace] -
V druhém díle seriálu o významných kauzách historie českého ekologického hnutí se vrátme na sever Čech, kde místní za podpory ekologických aktivistů bránili v první polovině 90. let zbourání obce Libkovice. Seriál připravuje časopis Sedmá generace.
Ohlasy kauzy dukovanského meziskladu vyhořelého jaderného paliva ještě ani nestačily doznět a už se schylovalo k další kampani, na níž se formovalo a profilovalo české ekologické hnutí. Psal se podzim roku 1992. Do křesla ve Strakově akademii usedl nový premiér Václav Klaus a resortu průmyslu a obchodu začal šéfovat nejpopulárnější politik, exkomunista v dresu ODA, Vladimír Dlouhý.
Začalo to pěkně zostra
To zásadní rozhodnutí padlo v říjnu. Právě tehdy se Greenpece rozhodli, že jednou z priorit v jejich protitemelínské kampani budou řešit problém na výsost složitý - situaci v podkrušnohoří. A mělo se začít v obci nejohroženější - Libkovicích. "Už když jsem v květnu 1992 navštívil Libkovice poprvé, věděl jsem, že severní Čechy představují gordický uzel, který je třeba rozetnout. A záchrana Libkovic měla být tím prvním krokem," říká tehdejší kampaník Greenpeace Jan Piňos. Rozhodnutí o likvidaci obce vydal Okresní národní výbor už v roce 1987. S listopadovým převratem si řada místních spojovala šanci na změnu. Leč jen několik měsíců po revoluci vydaly úřady demoliční výměr a v roce 1991 se začaly první domy sunout k zemi.
Ukázalo se však, že rozhodnutí bylo právně vadné, neboť se týkalo i dosud nevykoupených domů, a tak se Greenpeace rozhodli vzít celou věc za "právní" konec. Vývoj však dostal nečekaně rychlý spád, když se 26. litopadu 1992 kampanickému týmu Greenpece donesla zpráva, že těžaři chtějí zbourat libkovický kostel - symbol a dominantu obce. "Společně s Petrem Hlobilem jsme okamžitě začali připravovat blokádu," vzpomíná Jan Piňos. Ta začala o 5 dní později, 1. prosince. Hlavní požadavek blokádníků byl jasný - zastavení bourání obce. Po pěti dnech přijel do obce ředitel státního podniku Doly Hlubina Stružka, který na besedě v přeplněném sále místní hospody slíbil, že kostel zůstane. O obci však nechtěl ani slyšet. A tak blokáda pokračovala.
Ještě v prosinci si přijel situaci na místo samé prohlédnout i prezident Václav Havel. Mezitím na popud ekologických aktivistů podle zadání Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) zpracovávali odborníci stavební studie, které měly potvrdit, či vyvrátit, zda v případě poddolování obce domy samy spadnou. "Navázali jsme kontakty s vynikajícími odborníky v oboru, např. prof. Jiřím Bradáčem. Ti nakonec v únoru potvrdili, že domy samy nespadnou," dodává k tomu Jan Piňos. Následoval tedy tříměsíční ministerský zákaz bourání, během kterého byly vypracovávány další posudky. Jenže v květnu dal Stružka opětovný příkaz k demolicím. Následovala okamžitá reakce - další blokáda.
Demoliční čety zaměstnanců Dolů Hlubina a najatých bezpečnostních agentur však tentokrát postupovaly o poznání ostřeji. Jeden z blokádníků Petr Vozák z Hnutí DUHA byl lžící bagru úmyslně sražen z prvního patra domu. Další účastníci blokády, včetně fotografa Ibry Ibrahimoviče byli fyzicky napadáni skupinami agresivních zaměstnanců. Veškerá podaná trestní oznámení ale policie nakonec odložila. Situace však byla neudržitelná, a tak v půli května ministr Dlouhý ředitele Stružku z funkce odvolal s proslulým odůvodněním, že je "ostudou hornictví". Na jeho místo byl jmenován ředitel Funiok, který proti neposlušným ekologům zvolil taktiku mnohem sofistikovanější. Až do října 1993 se nebouralo.
Vládní tanečky
V červnu 1993 předal kličkující ministr Dlouhý celou záležitost pod správu ministra hospodářství Karla Dyby. Ten pak přesně v souladu se svým dosavadním pracovním stylem hrál mrtvého brouka. V červenci proto několik ekologických organizací společně požádalo vládu, aby přijala usnesení, kterým zbytečné bourání definitivně zastaví. Reakce však byla více než chladná. Z téměř dvou desítek ministrů odpověděli nejprve 3, po urgenci celkem 5.
A v tom přišla nečekaná rána. 13. října 1993 zbouraly buldozery podstatnou část libokvické hlavní ulice. Následoval ostrý dopis Jana Piňose Václavu Klasusovi a další pokus o blokádu. Zůstalo však jen u pokusu. Nový uhelný ředitel totiž neboural soustavně, ale nárazově, čímž výrazně oslaboval možnosti blokádníků, neboť ti nemohli mít permanantně v pohotovosti dostatečné množství živé síly. Do koce roku proto proběhly dvě výrazné mediální akce v Praze - symbolické pálení severočeských kostelů před budouvou MPO a pohřeb severočeských obcí - nového roku se však v Libkovicích dožil jen kostel a dalších 15 domů.
Ještě na podzim 1993 byly zahájeny první pokusy o právní zvrat v celém případu. Tři libkovičtí občané - starosta Břicháček, pan Krejčí a paní Pešatová - soudně napadli platnost výkupních smluv, které podepsali pod tlakem hrozby vyhození ze zaměstnání. V případě úspěchu byli připraveni podat žalobu i další. Soud se však nepředstavitelně dlouho vlekl, až do jara 1995, a nakonce vynesl zamítavý rozsudek.
Kulturní odpor
Rok 1994 se nesl ve znamení kulturních protestní akcí, které měly za cíl učinit z Libkovic nehynoucí varovný symbol a z místního kostela zárodek kulturně-informačního centra, potenciálního jádra nové obce. Celkem 15 míst v celé ČR tak navštívila putovní fotografická výstava Ibry Ibrahimoviče, letní slunovrat každým rokem připomínal festival libkovická cihla, na němž vystupovali umělci jako Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka nebo Pepa Nos. Na podzim 1994 začal projekt zateplování a propagace energetických úspor v Horním Jiřetíně, obci, která měla přijít na řadu hned po Libkovicích.
V listopadu 1994 však byly severočeské doly zprivatizovány, vznikla Mostecká uhelná společnost (MUS) a ministr Dlouhý se od té chvíle začal vymlouval, že soukromému vlastníkovi nemůže do jeho plánů mluvit. A tak i přesto, že studie nezávalové metody těžby, jež by umožnila obce na povrchu zachovat, přinesla Libkovicím pozitivní odpověď a dokonce jednoznačně prokázala i ekonomickou výhodnost takového řešení, vedení MUS tuto alternativu striktně odmítlo. Při vystěhovávání pana Krejčího v listopadu 1994 pak dokonce policie poprvé v této kauze násilně zakročila proti demonstrantům z mostecké místní skupiny Hnutí DUHA. Do konce roku tak zbyly v obci kromě kostela jen tři domy.
Jediné v čem MUS dočasně ustoupila bylo bourání kostela. V květnu 1995 vyvrcholila jednání, ve kterých se zavázala zachovat a zastřešit kostel. Ani tento slib však nakonec mostečtí uhlobaroni nedodrželi - kostel dali zbourat v srpnu 2002.
Místní v tom nezůstali sami
Kampaň proti bourání Libkovic byla historicky prvním silným a zřetelným občanským vystoupením proti uhelné lobby. "Ačkoliv se ta kampaň může jevit jako neúspěšná, neboť samotné Libkovice se zachránit nepodařilo, není tomu tak. Odvrátili jsme totiž devastaci Horního Jiřetína a Havraně, obcí jejichž zbourání mělo následovat. Dali jsme jasný signál, že místní v tom nezůstanou sami," hodnotí význam kampaně, kterou kdysi vedl, Jan Piňos, dnešní ředitel Správy CHKO Broumovsko. Vysoce také oceňuje význam spolupráce s odborníky, jež se poté osvědčila i jinde. Přesto Jan Piňos nemůže zakrýt pocit zklamání: "Doufal jsem, že zachování kostela bude úspěchem, který v budoucnu poslouží jako základ při obnově vesnice, ale oni své dílo dokonali úplně."
Celá kauza však sehrála klíčovou roli ve vývoji českého ekologického hnutí - byly navázány dobré vztahy mezi ekologickými organizacemi i mezi lidmi navzájem, a byly tak položeny základy vzniku širokého, liberálně otevřeného ekologického hnutí, jež se v plné síle představilo vzápětí u Temelína. Právě propojení témat devastace severních Čech a dostavby Temelína ve zřetelný požadavek na nastoupení třetí cesty charakterizované úsporami, snižováním energetické náročnosti národní ekonomiky, podporou moderních technologií a obnovitelných zdrojů mělo pro budoucnost ekologického hnutí zásadní význam.
Otevřený dopis premiéru V. Klausovi od Spolku přátel Libkovic
Litvínov, 14. října 1993
Vážený pane předsedo vlády,
Za totality zaniklo v severních Čechách sto obcí. Včerejší zcela neopodstatněné bourání Libkovic je pokračující demonstrací síly zdejší politicko-průmyslové lobby za tichého souhlasu státu.
Včerejší skandální zákrok, při němž bylo barbarsky rozmláceno 29 domů v obci obklíčené „lidovou milicí“ (neprofesionálním komandem se psy, které porušilo několik zákonů), byl konspiračně připravován měsíce předem. Občané Libkovic a další místní lidé používali pro přirovnání události nejčastěji slovo „Lidice“.
Nepřekvapuje nás chování s. p. Doly Hlubina. Severočeská politicko-průmyslová lobby se totiž chová přesně tak jako před listopadem. To, co nás zaráží, je fakt, že jí to státní moc trpí.
Byli to občané, kdo před rokem zastavili nesmyslné bourání obce a vytvořili tak prostor pro jednání. Byli to občané, kdo si vynutili vypracování odborných studií, které vyvrátily nepodložené tvrzení dolů o nutnosti zbourat obec. Byli to občané, kdo napsali desítky dopisů představitelům státu i do zahraničí, kdo vedli osobní jednání s prezidentem, předsedou parlamentu, ministry, náměstky, starosty a dalšími oficiálními osobnostmi. Byli to občané, kdo po celou dobu vedli věcná a korektní jednání a vystříhali se otevřené konfrontace.
Občané použili již všech slušných prostředků, aby se domohli pravdy a spravedlnosti, zodpovědné státní instituce je však zcela ignorovaly.
Ve své odpovědi na náš dopis z 23. 7. (datované 17.9.) jste uvedl, že „demolice objektů v této obci se děje na základě smluv mezi Doly Hlubina a libkovickými občany“. Škoda, že jste neslyšel skutečné názory libkovických občanů, když byli včera uvězněni v obci s rypadly, která jim před očima zbourala celou ulici, anebo názor muže, který se večer vrátil domů, a jeho dům i celá ulice už nestály na místě.
Na poslední z mnoha petic, kterou Vám adresovalo 22.9. 84 libkovických občanů a jež žádala totéž co náš dopis z 23.7., jste odpověděl, že „bude postupováno podle platných rozhodnutí místně příslušných orgánů, které rozhodly o provedení likvidace obce.“
Vážený pane premiére, je absurdní, že čtyři roky po převratu nikdo nechce změnit prokazatelně věcně chybné rozhodnutí o demolici Libkovic, které bylo učiněno za minulého režimu.
Libkovice jsou ostudou všech slušných lidí v tomto státě za neschopnost rozejít se s omyly minulé doby. Především jsou však ostudou politické reprezentace státu, neboť ignoruje občany. Domníváme se, že Libkovice jsou modelovým příkladem odstrašujícího chování současné vrcholné státní moci k občanům a jejich iniciativám a dokladem toho, že Vaše politika potlačuje vznik občanské společnosti.
Za správnost ručí RNDr. Jan Piňos
Podepsáno 10 zástupců českých ekologických organizací.
Redakčně kráceno.
Článek vyšel v časopise Sedmá generace č. 2/2003.
Martin Ander
|
