Azylu je nutné vrátit důvěryhodnost

V závěru minulého týdne se v Praze uskutečnila evropská konference o přijímání žadatelů o azyl. Jednalo se na ní především o tom, jak jsou na azylovou problematiku připraveni budoucí členové Evropské unie. Blíže k tomu Zdeněk Vališ.

Spíše než o průběh samotného azylového řízení, který ostatně není v zemích Evropské unie jednotný, šlo o to, jak je zajištěna infrastruktura pro žadatele o azyl. A v tomto ohledu Česká republika v podstatě bez problémů splňuje západoevropské standardy. Účastníci konference měli možnost navštívit hned několik azylových zařízení a jak potvrdil Maartin Visser, ředitel organizace pro azylanty z Nizozemí, žádné kritizovatelné nedostatky nenašli.

"Udělalo na mě velký dojem to, jak jsou tato centra organizována a jak si našla místo ve společnosti," uvedl Maartin Visser. To je jistě lichotivé ocenění. Na druhé straně je ale také pravda, že některým obcím přítomnost azylových zařízení vadí a raději by je viděly někde jinde. A není to jenom tím, že Češi nejsou prostě na cizince zvyklí. Jak uvedla pro Radio Praha Miluše Dohnalové, ředitelka Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra, takové averze existují i jinde.

"Je to problém všech evropských zemí, ať už na východě či na západě od naší hranice. Všude se velmi obtížně vyjednává s místní samosprávou, s místní populací o tom, jestli se tam má umístit - a s jak velkou kapacitou - azylové zařízení. Vyrovnat se tím můžeme jen tak, že budeme neustále poskytovat správné informace ve správný čas a v maximálně možném rozsahu. Je to cesta jednání, je to cesta otevírání se, nedat prostor fámám, ale pořádat například - to, co děláme my - dny otevřených dveří, kam může veřejnost laická, nejenom ta profesní."

Co se ale s tím problémem dá dělat v takové vyšší rovině, v dlouhodobém časovém horizontu? Je totiž zřejmé, že otázka zajištění infrastruktury pro azylanty se nakonec stejně dostane do úzkého vztahu se samotnou azylovou politikou. Podle Miluše Dohnalové je nutné vrátit azylu důvěryhodnost.

"Azylová infrastruktura je hojně využívána ekonomickou migrací. Pochopitelně se pak evidentní přítomnost ekonomických migrantů coby majoritní části azylantů velmi obtížné vysvětluje místní populaci, která je jinak i v České republice velmi ochotná pomáhat, když je přesvědčena, že to potřebné - což jsme viděli například při dvou válkách na Balkáně. To nejsou ti takzvaně praví uprchlíci. Ne že by nebyli v těžké životní situaci, ale nemají nárok na azyl z hlediska ženevské konvence."

Potíž je ovšem také v tom, že počty migrantů se nedají dopředu předvídat. Jsou v nich značné výkyvy. Není proto ani možné zodpovědně plánovat výstavbu nových zařízení v předstihu. Jde přece o peníze tuzemských daňových poplatníků. Mimochodem, zavírat nevyužité tábory kvůli nižšímu počtu žadatelů o azyl je prý nakonec stejně složité, jako je otevírat. S tímto problémem se nyní střetávají například v Nizozemsku. Podobné starosti asi české úřady v dohledné době mít nebudou. Zástupce ředitele odboru azylové politiky ministerstva vnitra Petr Novák nepředpokládá nějaký dramatický vývoj tím či oním směrem ani po vstupu Česka do Evropské unie.

"S jakým počtem žadatelů se setkáme 31. prosince roku 2004, to si opravdu v tuto chvíli netroufnu tipovat. Myslím si ale, že nedojde k žádnému dramatu."

Zdeněk Vališ