Stává se Amerika fašistickým státem?

Přátelské upozornění, že jsme přece imunní vůči fašistickému viru, ignoruje úroveň podobností a odlišností, které pramení z individuální zkušenosti každého člověka. The New York Times a jiné liberální hlasy byly v uplynulých letech doslova posedlé vzestupem minoritních fašistických stran v Nizozemí, Francii a dalších evropských zemích. Tito pozorovatelé se tázali, nakolik jsou nové knihy a filmy o Hitlerovi vůbec vkusné a znovu démonizovali ikony nacismu. Max Frankel, dřívější editor Times, cituje z biografie Joachima Festa ve své recenzi Speer: The Final Verdict: „jak jednoduše, pokud tomu napomohou vhodné okolnosti, se lidé nechají strhnout k násilí a opustí tradici humanismu, kterou budovali po staletí, aby se vzájemně chránili.“ Naráží Frankel na svoji úzkost ohledně návratu primitivismu, který se nyní vzedmul v Americe? Tempo událostí za poslední dva roky je skoro tak slepě rychlé jako Hitlerova konsolidace fašistické moci po roce 1933. Závratná rychlost a mlčení.

Jestliže si položíme tuto otázku, neznamená to, že americký fašismus je ukončený projekt; v kterémkoliv bodě se může stát cokoli, co vychýlí kurs dějin odlišným směrem. Avšak po opakované a otevřené korupci běžného volebního procesu, několika deklaracích globální války, dobrodružných a bezprecedentních vojenských doktrín, selektivního potlačování Listiny lidských práv a jasných signálů, že vyhlášení výjimečného stavu je na obzoru, je určitě na čase analyzovat tuto situaci z trochu jiného hlediska. Několik zjevných rozporů ve vládnutí Bushovy administrativy dává perfektní smysl, jestliže se na ně podíváme prizmatem fašismu, avšak ne z obvyklé perspektivy. Fašismus je u nás doma, je tady a zůstane a bude lepší počítat se vším, co máme k dispozici.

Americký fašismus jde ruku v ruce s věčnou stížností vůči liberalismu: tedy, že se mu nepodařilo zajistit autentický smysl sounáležitosti u většiny lidí. Amerika chce vytvářet pospolitost a chce být plodná; chce překonat to, co mnoho lidí považovalo za nerozumné požadavky minorit a žen; chce znovu oživit myšlenky národa, náboženství a rasy, aby mohla převzít kontrolu nad budoucností; chce překonat sociální nesoulad kapitalismu a demokracie, znovu zformovat národ prostřednictvím propagandy a vůdcovského principu.

Pochopitelně si můžeme povšimnout zjevné odlišnosti od německé či italské nacionalistické tradice – máme svoje vlastní nacionalistické mýty. V blízké budoucnosti můžeme očekávat, že se Amerika bude více angažovat v radikálním hledání, aby definovala kdo je a kdo není součástí přirozeného řádu: vyhnání, deportace či přímo vymýcení by se znovu mohlo stát řádem věcí. Fašismus se děje právě v okamžiku pravdy, kdy se kurs politických dějin naklání jedním směrem či druhým. Nacismus nikdy neměl podporu většiny Němců; plně ho podporovala sotva jedna třetina. Zhruba třetina Američanů dnes patří mezi zjevné fašisty; přibližně dalších 20% lze získat chytrou propagandou. Základní schéma zůstává v podstatě stejné.

Kapitalismus dneška je jiný, stejně tak jsou jiné prostředky propagandy a technologické nástroje útlaku. Avšak to je pouze záležitost různých prostředků, nikoliv opačných názorů. Brutalita nakonec zvítězila společně s německou kulturní tradicí; stejnou analýzu můžeme provést u Ameriky. Hitler nikdy nezískal jasnou převahu (jeho nástup k moci zorganizovaly politické elity), a přesto jakmile se dostal k moci, rozdrtil veškerý disent; zvažme paralelu k osudovým a vyrovnaným volbám v roce 2000 a jejich důsledku. Hitler využil výhodu požáru Reichstagu – zapálení německého parlamentu, ze kterého byli obviněni komunisté – aby totálně přetvaroval německé instituce a kulturu; vzpomeňme 11. září a jejich blízkou paralelu. Hitler se vždy snažil vytvářet dojem, že veškeré aktivity probíhají v legálním rámci; znovu si všimněme podobnosti pseudo-legálního zaštiťování akcí amerických fašistů, kteří obcházejí Ženevské konvence předefinováním válečných zajatců na „nezákonné bojovníky“. V tomto duchu lze pokračovat dál a dál.

Jestliže se podíváme na klasickou obecnou teorii fašismu historika Stanleyho Payna, udeří nás do očí vzrůstajícími podobnostmi s americkým modelem:

A.Fašistické negace
Anti-liberalismus
Anti-komunismus
Anti-konzervatismus

B.Ideologie a cíle
Vytvoření nového nacionalistického autoritativního státu
Organizace novým způsobem regulované, multi-třídní, integrované národní ekonomické struktury
Vytváření impéria
Specifické přijetí idealistického, dobrovolnického kréda

C.Styl a organizace
Důraz na estetickou strukturu, zvýraznění romantických a mystických aspektů
Usilovat o mobilizaci mas prostřednictvím militarizace politických vztahů a stylu a vytvářet masovou stranickou domobranu
Pozitivní ocenění a užívání násilí
Extrémní důraz na maskulinní princip
Vyzdvihování mládí
Specifická tendence k autoritativnímu, charismatickému a osobnímu stylu řízení.

Co se týče amerického fašismu, první dvě negace jsou zřejmé; třetí se zdá být nepravděpodobná. Avšak fašismus není konzervativní a nesouhlasí s konzervativním anti-revolučním postojem. Konzervativní svobodomyslný proud – většina Ameriky – by nesouhlasil s fašistickým „nacionalistickým autoritativním státem.“ Reaganovskou protivládní rétoriku lze označit za předzvěst fašismu, i když volný trh a ideologii deregulace za fašistické prvky označit nemůžeme.

Budeme-li dále studovat Paynův seznam, můžeme si povšimnout, že americká společnost v posledních dvou letech otevřeně přijala snahy o vytváření impéria. Princip dobrovolnictví byl vyzdvižen na ikonický status, jehož projevem je nábor členů AmeriCorps, kteří se podílí na opatřeních týkajících se bezpečnosti země. Zdá se, že chybí masová stranická domobrana – obzvláště velké skupiny organizované militantní mládeže – avšak určitě není pochyb o glorifikaci násilí. Maskulinní princip (vzpomeňme Donalda „Rummy“ Rumsfelda či prezidenta přistávajícího ve stylu Top Gun na palubě letadlové lodi) byl pozdvižen na úroveň významného politického prvku. Velení je autoritativní a osobní. Je sice pravda, že Bush není tak charismatický jako Hitler, avšak nabízí se otázka, zda to není nadbytečné v politickém modelu, který vyzdvihl úřad prezidenta na ikonickou úroveň celebrit.

Trochu více úsilí vyžaduje najít důraz na romantické a mystické aspekty v modelu amerického fašismu. Lze říci s politologem Zeevem Sternhellem z Hebrew University, který popisuje tento prvek v nacistickém Německu, že tento fašistický prvek v americké syntéze představuje kulturní revolta, revoluční ideologií jíž je velmi vlastní totalitní postoj.

Během posledních měsíců Amerika hrozivě pokročila od náznaků fašismu k jejich realizaci. Její imperialistické a expanzionistické tendence už není třeba opatrně formulovat, aby je veřejnost přijala. Idea soudržné „dělnické třídy“ byla skrytá více než dekádu. Opoziční skupiny jsou často raději mlčí – pokorná Demokratická strana je jenom nejzjevnějším příkladem – avšak většina vládnoucího establishmentu pokračuje v provozování jemné formy liberalismu a věří, že pokud se věci dostanou příliš mimo kontrolu, může to zmobilizovat veřejné mínění proti brutálnímu útlaku.

George Moss, autor Fašistické revoluce, popisuje fašismus jako bytí v permanentním válečném stavu a charakterizuje masy jako „pěšáky občanského náboženství“. Jak Mosse ukazuje, fašismus požaduje vyšší formu demokracie stejně jako odmítá obvyklé formy parlamentní vlády. Vládní a korporativní propaganda je v Americe rozšířená; my musíme pouze odhalit její původ v nacistickém modelu. Mosse odmítá názor, že fašisté vládnou prostřednictvím teroru; podle něj je tento systém vybudován na většinovém souhlasu. Nesmíme nikdy podcenit úrodnou půdu amerického anti-intelektualismu, který podporuje banálnější formy propagandy a kulturního terorismu. Americká média, zábavní průmysl a virtuální technologie jsou průkopníky zcela nových metod trivializace „masové smrti“ a vyzdvižení brutality jako „skvělého zážitku“. Současné americké estetické ocenění technologie a zejména technologie války je také něčím, co odkazuje přímo na Hitlerovy sklony.

Dokonce ani puritanismus amerického fašismu není nezbytně v konfliktu s nacistickým důrazem na styl a krásu. Nacismus anektoval „pilíře úctyhodnosti: tvrdou práci, osobní disciplínu a dobré chování,“ společně se slušností a rodinnými hodnotami. Spojené státy mají rozhodně svojí analogii vůči Maxu Nordauovi, jehož protesty proti dekadenci v umění a literatuře silně inspirovaly nacisty. (Vzpomeňme démonizaci fotografa Roberta Mapplethorpa a pokračující útoky na údajný úpadek umění.) Měli bychom uvažovat v širších souvislostech o tom, jak byl romantismus pohlcen americkým fašismem.

Liberálové by si mohli stěžovat, že v Americe nebyla vyhlášena revoluce, požadavek fašistické transformace jako takové. Avšak fašismus jednoduše převzal slovník liberálů, včetně jejich apelu na „toleranci a svobodu“. Být tolerantní neznamenalo tolerovat ty, kteří byli v opozici vůči fašismu: individuální svoboda byla možná pouze v rámci kolektivu.“ Fašismus není odchylka od trendů popkultury, ale pouze jejich zkrocení v rámci znovu oživených nacionalistických mýtů. Mosse tvrdí, že fašismus se nikdy neodchýlil od mainstreamu evropské kultury; naopak přijal většinu z toho, co přitahuje pozornost masové společnosti. Stejné principy lze najít u amerického fašismu.

Snad nejlepším způsobem, jak nahlédnout rozměry amerického fašismu, je prostřednictvím spisovatele a intelektuála Umberta Ecca a jeho eseje „Ur-fašismus“ z roku 1995, ve kterém identifikuje 14 charakteristik „věčného fašismu“. Ne všechny musí být přítomné v systému, který považujeme za fašistický a některé mohou s ním být dokonce v rozporu: Eco důvtipně navrhuje, že tyto charakteristiky vytváří určité podskupiny v rámci jedné množiny na základě podobnosti, vzájemného překrývání a blízkého propojení a úkolem intelektuála je si povšimnout, které jednotlivé charakteristiky lze aplikovat na analyzovaný systém a porozumět důvodům absence ostatních. Tomu Eco dává přednost před možností opustit kategorii fašismu, jestliže se zde neobjevují některé hlavní rysy z předchozích variant fašismu. „Existoval pouze jeden konkrétní nacismus a my nemůžeme popsat ultra-katolický falangismus Frankova režimu jako nacismus,“ říká Eco o rozdílech ve fašistickém hnutí a dodává, „Odstraňte imperialistický rozměr fašismu a objeví se režim Franka nebo Salazara; odstraňte koloniální rozměr a objeví se balkánský fašismus.“

Všech 14 charakteristik Ecovy koncepce ur-fašismu lze do určité míry aplikovat na Ameriku. (I) kult tradice; (2) odmítnutí modernismu; (3) kult akce pro akci samotnou; (4) myšlenka, že disent je zrada; (5) strach z odlišnosti či rasismus; (6) apel na individuální či společenskou frustraci; (7) posedlost konspirací společně s xenofobií a nacionalismem; (8) poselství, že nepřítel je současně příliš silný a příliš slabý (všimněme si mediálních smyšlenek [media spin] o Osamu bin Ladinovi a Sadámu Husajnovi); (9) myšlenka, že pacifismus je spolupráce s nepřítelem a že život je permanentní válka; (10) pohrdání slabostí; (11) kult heroismu; (12) machismus či přetvoření „vůle k moci na sexuální rovinu“; (13) víra, že lidská práva jsou podřízena jednotnosti státu a že fašismus „musí být v opozici vůči ´prohnilé´ parlamentní vládě; a (14) ur-fašismus používá jazyk propagandy.

Není pochyb, že fašismus je termín, který se používá často bez znalosti věci. Snad nebude kontroverzní tvrzení, že fašistické tendence vždy existují, přinejmenším velmi latentně a skrytě. Avšak když se více a více latentních prvků stane aktuálních, dostaneme se k bodu, kdy podstata problému musí být znovu definována. Možná, že už jsme tento bod překročili. Jak si všímá Eco, „Ur-fašismus se může kdykoliv vrátit v tom nejnevinnějším přestrojení. Naší povinností je ho odmaskovat a ukázat prstem na každou jeho novou podobu – každý den, v každé části světa.“

Anis Shivani je spisovatelka a nyní pracuje na knize o přistěhovalcích z Jižní Asie do New Yorku. Uvítá komentáře na Anis_Shivani_ab92@post.harvard.edu. Pro Econnect přeložil Tomáš Tetiva. Anis Shivani

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

16. 2. 2007

Je nutný fašismus?Vlastimil Hála