Předsudky stále převládají
25. 7. 2001 -, Lenka Nejezchlebová, Dobrovolnik.cz
"Vzhledem k tomu, že jsem komunikativní, mluvím anglicky a byla jsem jedna z mála z postkomunistických zemí, vždycky jsem chytla nějakou funkci," říká členka výkonných výborů několika mezinárodních dobrovolnických organizací a asociací, které se otázkou dobrovolnictví zabývají.Kdy jste se stala poprvé dobrovolnicí?
Od roku 1992 jsme s mým mužem - malířem a nynějším rektorem AVU Jiří T. Kotalíkem založili organizaci pro realizaci výtvarných projektů Symposion. Pracuji v ní dodnes. Nikdy nás ale nenapadlo o sobě mluvit jako o dobrovolnících, to slovo mě chytá za uši ještě dnes, ale žádné lepší asi v češtině nemáme.
A Hestia vznikla kdy?
Okouzleni možností zakládat svobodně různé organizace jsme založili Hestii v roce 1993, původně pro realizaci různých sociálních projektů, věnovali jsme se sociálně-psychologické oblasti. Když se v roce 1998 stala Hestia národním dobrovolnickým centrem, nabídli mi, abych je vedla. Nic jsem o tom nevěděla, ale jezdila jsem po světě po stážích a sbírala zkušenosti. V Hestii se snažíme zahraniční zkušenosti aplikovat na Českou republiku.
Jak je to s vymezením pojmu dobrovolnictví, co to vlastně je?
Optimistické předpoklady ukazují, že koncem září bude v parlamentu předložen první návrh zákona o dobrovolnictví, kde by mělo být přesně definované, co dobrovolnictví je a co není. Doufám, že do té doby bude čas do návrhu zařadit připomínky neziskového sektoru, který s dobrovolníky, na rozdíl od úředníků, zkušenosti má. Dobrovolnictví je podle mě dar času, energie, dovedností i emocí někomu, kdo to potřebuje.
Jak dnes Čechům pojem dobrovolnictví zní?
Nejsem v téhle otázce objektivní, protože jsem v dobrovolnictví až po uši a nemůžu to posoudit očima běžného občana. Ale vezmu-li si na pomoc průzkum, tak v Čechách stále převládají zkreslené informace, předsudky a negativní zkušenost z minulosti. Jen 17% lidí říká, že na vyzvání by něco zadarmo a dobrovolně dělali, z toho jen 4% lidí nad 60 let. Ve světě je trend opačný, protože staří lidé mají čas, mnozí energii a hlavně zkušenosti a chtějí být ještě někomu prospěšní a užiteční. Ale věřím, že ve chvíli, kdy se jim u nás ta možnost skutečně nabídne, tak se nakonec rádi zúčastní.
Jací lidé se stávají dobrovolníky?
Lidé aktivní, s pozitivním náhledem na svět, úspěšní ve své profesi, lidé, pro něž je dobrovolnictví součástí obecně aktivního životního stylu. Až se dobrovolnictví stane společností vysoce hodnocenou činností, pak se možná stanou dobrovolníky i nicnedělající bohaté paničky, jako je tomu na Západě. Dobrovolnictví rozhodně není oběť, protože jedinci přináší zisky. Sociální zisk – setká se s lidmi, s nimiž by se jinde nesetkal, zisk profesní – může si vyzkoušet činnosti, které by ho jinde dělat nenechali, zisk emoční – pocit, že je dobrej a užitečnej. A hlavně je to zábava, kvalitní vyplnění volného času. Při výjezdech do ciziny, do rizikových oblastí člověk zase zjistí, že svět není jenom já. Pamatuju si, když jsme se Symposionem dělali projekt v Bosně, do té doby jsem pracovala v rodinné poradně, ale moje chápání problémů se tam posunulo, najednou jsem ztratila trpělivost dělat v poradně, ty problémy byly nesrovnatelné.
Jak jsou na tom s dobrovolnictvím jiné postkomunistické země?
Nechci hrát roli experta, ale myslím si, že v Polsku byla charita a dobrovolnictví vždycky, i za komunismu, protože jejich křesťanství je k tomu vede a Polákům se to zdá naprosto přirozené. V bývalém Sovětském svazu je zase sociální potřeba vyšší než nabídka. A na Balkáně se zase razí: my pro ty naše, což ale nemusí být jen v rámci rodiny.
Jsme v polovině roku 2001 – mezinárodního roku dobrovolníků, proč jej OSN vyhlásila?
Dali k tomu podnět Japonci, kteří před pár lety zažili ohromné zemětřesení, které ukázalo velkou potřebu solidarity a pomoci. Pro Japonce je tradičně obtížné přijímat pomoc, ale tehdy ji potřebovali a dostali. Byli udivení, kolik lidí z ciziny přijelo, aby pomáhalo. Právě v Tokiu bude na závěr roku velká konference věnovaná mladým lidem a dobrovolnictví.