Babinec nebo Klub poslankyň
7. 6. 2004 - PRAHA [Econnect]
V době čím dál tím sílících diskusí na téma ženy a politika, se ještě jednou vraťme k zhodnocení kulatého stolu s kandidátkami do Evropského Parlamentu. Diskusní setkání pořádala o.p.s. Gender studies v rámci kampaně Hlas ženám.
Mohl by v českém parlamentu či dokonce v tom evropském vzniknout společný klub sdružující ženské zástupkyně napříč politickými stranami? A co na to páni poslanci? „Mysleli by si, že tam vyšíváme, mluvíme o porodech a drbeme,“ skepticky konstatovala poslankyně Jiřina Nováková, kandidátka ODA do Evropského parlamentu.
Existuje tedy možnost, že by se české ženy ve vysoké politice dokázaly sjednotit a navzájem si pomáhat? A co vlastně mohou nabídnout české kandidátky Evropskému parlamentu, pokud budou zvoleny? I o tom se diskutovalo ve středu 27. května u kulatého stolu v Nostickém paláci. Druhé části konference Ženy ve volbách do Evropském parlamentu 2004 se zúčastnilo 5 kandidátek na posty poslankyň v letošních volbách. Pozvání přijaly: Eva Hauserová (Strana pro otevřenou společnost), Jiřina Nováková (ODA), Petra Edelmannová (Národní strana), Alena Hromádková (Konzervativní strana) a Neela Winkelmann-Heyrovská (Strana zelených).
I tato debata však potvrdila ono staré známé, že co člověk to názor. Vedle sebe se tu sešly zástupkyně celého spektra politických stran, ale jak se ukázalo jablko sváru nebylo ani tak v politickém přesvědčení jako spíš v různém přístupu k postavení a spolupráci žen-političek. Zatímco Eva Hauserová (sedmá v pořadí na kandidátce SOS) volala po vzájemné solidaritě mezi političkami, tvářila se její kolegyně Petra Edelmanová (první na kandidátce Národní strany ), že silná žena k tomu, aby se dostala na špici, nepotřebuje ani pomoc jiných žen ani kvóty určující procenta zástupců jednotlivých pohlaví.
Všechny přítomné dámy se sice shodly na tom, že jejich nevýhodou je, že se v životě musejí, na rozdíl od můžu, neustále rozhodovat, zda dají přednost rodině, dětem, vzdělání či kariéře. „Na druhou stranu ale mají muži jen jednu volbu – kariéru, a právě proto jim nezbývá nic jiného než být tvrdí a silní,“ konstatovala jedna z přítomných .
Neshody mezi diskutujícími se objevily ve chvíli, kdy měly odpovědět nakolik, lze skloubit kariéru a rodinný život. Z jejich názorů si nezaujatý posluchač ( v našem případě to byly z 85 procent posluchačky), mohl odnést jen jeden, ne příliš povzbudivý, závěr: Čim výše se ženy na politickém žebříčku ocitají, tím častěji a s větším úsměvem tvrdí, že kariéru a rodinu dohromady zvládají levou zadní. Pravda však ve skutečnosti bývá obvykle zcela opačná.
Hlasy žen, které si uvědomovaly své téměř nezvolitelné pořadí na kandidátce, tak oproti energickým odpovědím zocelených a „úspěšných“ političek zněly, bohužel, spíše naivně. Stejně jako ono volání po ženské solidaritě a vzájemné spolupráci, která ženám, jež jsou v parlamentu stále ještě minoritní, může být prospěšná.
Nabízí se otázky (třeba pro příští diskuse): Znamená možnost volby vždy jen handicap? Je třeba být tvrdá a nelítostná politička bojící se ztráty kariéry, když vždy existuje ještě druhá volba? Proč se některé ženy snaží zvítězit nad muži jejich prostředky? Je lepší postupovat v politice sama a nebo se spojit se kolegyněmi z konkurenční strany?
Barbora Petrová
"Solidární sesterstvo" - 7. 6. 2004 - Matt69Citát:"...Eva Hauserová (sedmá v pořadí na kandidátce SOS) volala po vzájemné solidaritě mezi političkami..." Některé iluze podle všeho umírají jen velmi obtížně. Člověk by řekl, že se feministky aspoň poučí z dějin první feministické vlny. Nabízím proto výňatek z mého článku "Muži, ženy, politická reprezentace a feminismus" -- http://sloboda.blogspot.com/2004_04_25_sloboda_archive.html#108328894363183673 : "Již pro mnohé rané "sufražetky" bylo příznačné pevné přesvědčení, že pro blaho společnosti, ba přímo pro osud lidstva jako takového, je naprosto nezbytné, aby vzniklo solidární "sesterstvo" ženských voliček, které by použilo svůj politický vliv daleko pozitivněji než tehdejší ryze mužský elektorát a přineslo by mír a prosperitu všem. Války, imperialismus a bující špatné mravy, zapříčiněné destruktivním, dosud suvérenně vládnoucím "mužským" elementem, by byly okamžitě redukovány či eliminovány, jakmile by ženy získaly volební právo. Tak např. Elizabeth Cady Stanton, jedna z nejproslulejších raných teoretiček ženského hnutí, mj. prohlašovala: "Mužský prvek je destruktivní síla, tvrdá, sobecká, velikášská, bojechtivá, násilná, dobyvačná, zištná, která pěstuje v materiálním i morálním světě nesoulad, nepořádek, chorobu a smrt. (...) Potřebou této hodiny nejsou území, zlaté doly, silnice nebo platby v hotovosti, ale nové evangelium ženskosti, které vyzdvihne čistotu, ctnosti, morálku, pravé náboženství a které vyzdvihne muže do vyšších oblastí myšlení a činů." (...) "My chceme volit pro dobro naší rasy... Když vykazujete z rad a legislativních sálů čistotu, duchovnost a lásku žen, mohou se tyto rady stát hrubými a brutálními. Bůh nás dal vám, abychom vám pomáhali na cestě do lepší země, abychom vám svou láskou a intelektem pomáhaly učinit tuto zemi čistou a ušlechtilou." (...) "Byl učiněn nebezpečný experiment, když bylo uděleno volební právo zločinu, nestřídmosti, nemravnosti a nečestnosti, zatímco byla od volebního práva odsunuta značná část uměřenosti, morálky, náboženství a svědomitosti; jinými slovy - do volebních uren se házejí ty nejhorší elementy a ty nejlepší se tam nedostanou..." (...) "Proto žádáme, aby se tento velký podíl patriotismu, abstinence, morálky, náboženství a inteligence mohl vyjádřit o vládě prostřednictvím voleb." (Citováno dle Jean Bethke Elshtain: Veřejný muž, soukromá žena, ISKP, Praha 1999, s. 221- 224) Implicitním předpokladem tu zhusta byla víra, že ženy jako takové mají odlišné politické, ekonomické aj. zájmy než muži. Proto by také zájmy žen, jakmile by ženy získaly volební právo, byly automaticky lépe reprezentovány v politickém procesu. Tehdejší feministky předpokládaly, že pokud by ženy dostaly volební právo, spojily by se a začaly by hlasovat jako jednolitý blok, aby změnily svět k lepšímu. Nic takového se ovšem po roce 1920, kdy ženy v USA obdržely (či -- chcete- li -- "vybojovaly") volební právo, pochopitelně nestalo. Ostatně, ani v samotném "boji za volební právo žen" proti sobě nestáli muži a ženy. Volební právo žen podporovalo od samého počátku i nemálo mužů. Naopak mnoho žen aktivně působilo v "anti-- suffrage" organizacích, které vedly naopak vehementní kampaň proti volebnímu právu žen. (On- line je zpřístupněno kupř. úplné znění knihy Helen Kendrick Johnson: Woman and the Republic, kterou v roce 1913 vydal "The Guidon Club Opposed to Woman Suffrage" jako polemiku s hnutím na podporu volebního práva žen (cca 130 stran textu).) Osobně se při sledování počínání zejm. leckterých eko- feministek nemůžu zbavit pocitu, že se tu setkáváme s téměř absolutní vírou, že "více žen v politice = spása lidstva a planety GAIA", kteréžto přesvědčení se velmi podobá názorům Elizabeth Cady Stanton, vysloveným ovšem před cca 100 lety." Další doporučená četba: Cynthia D. Lee and Dwight R. Lee: The Gender Gap http://www.libertyhaven.com/theoreticalorphilosophicalissues/feminism/gendergap.html |
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout