Kdo doplatí na „Zlatou Barmu“?

10. 8. 2012 - Christoph Amthor, Burma Center Prague, o.p.s.

Barma se právě probudila z úspěšně provedené plastické operace. Vláda se sice nedá ještě nazývat „demokratická“, ale bezpochyby dostala novou tvář, která se leskne v očích mezinárodních pozorovatelů: Konaly se volby, cenzura médií oslabila a disidentka Su Ťij, slavná jako popová hvězda, není jenom na svobodě, ale dokonce se dostala (přes spíše symbolické množství křesel v doplňovacích volbách) do parlamentu. Následné uvolnění sankcí potěší jak barmské představitele moci, tak zahraniční investory, a přidá jejich idealistickému optimismu určitou sobeckou nuanci. Západní vlády bez obtíží přecházely z názvu „Barma“ k juntou schválené verzí „Myanmar“ a četné prodemokratické nadace přestaly podporovat aktivity těch aktivistů, kteří před mnohými lety byli nucení utéct před mučením a kulkami armády a jejichž snahy v exilu jsou nyní hodnoceny jako neefektivní a zbytečné.

Barma se změnila nejen na velké politické scéně, ale také v denním životě Barmánců. V Rangúnu je citit duch modernizace a naděje. Exulanti po 10 nebo 20 letech konečně mohli návštívit svoje rodiny doma. Šefredaktor exilových novin Irrawaddy Aung Zaw si v barmském hlavním městě popovídal o politice, kdežto jeho kolega Soe Myint dokonce hned založil místní pobočku. V barmských ulicích je vidět mládež s iPhony a na Facebooku mají odvahu vyslovit jakýkoliv politický názor.

Není tedy překvapení když se stále častěji objevuje doporučení, že „nyní tam lze již cestovat“. Ale co to vlastně znamená? Že se zlepšila bezpečnost pro cestovatele? Že dospěla kvalita barmského turistického průmyslu? Že vládu  nyní respektuje mezinárodní komunita? Nebo že nemusíme se již nechat otravovat etickými úvahami, které jsou na dovolené  vítané asi podobně jako šváb v kokosovém koktejlu?

Je zde třeba doplnit uvedený obraz Barmy z jiného úhlu. Když jsem v červnu na hranici s Indií mluvil se zástupcemi etnických Čjinů, bez váhání a jednomyslně potvrdili, že v jejich oblastech do dneška nejsou vidět žádné změny. Tento spíš skeptický úsudek souhlasí se zprávami o nedávných nepokojích mezi buddhistickými Rakhine a muslimskými Rohingya v jihozápadní části země, které si vyžádaly stovky životů a ke kterým barmská armáda přispěla jak kulkami, tak štvavým označením Rohingyů jako „teroristé“ a rasistickou nadávkou „kalar“. Mezitím na opačné straně v severovýchodním Kačjinském státě, kde se těží drahokameny a kde čínské firmy čekají na pokračování stavby vodní elektrárny na 1055 megawattů pro zásobování výlučně čínského trhu, bouří krvavá válka mezi barmskou armádou a etnickými povstalci.

Bezpochyby se v Barmě dějí změny. Ale změny jsou podle všeho takové, že rozšířují rozdíl mezi těmi, kteří se umí přidat a podporovat razantní vývoj, a těmi, kteří kvůli nedostatku vzdělámí,  kvůli svému etnickému původu nebo prostě kvůli regionální příslušnosti, zůstanou na dně. Rozhodně neexistují politické struktury nebo dokonce sebevědomá střední vrstva společnosti, která by zaručovala rozptýlení nového bohatství země, získaného ze zahraničí, až do všech jejích koutů.

Teprvé když jsem měl příležitost mluvit s barmskými uprchlíky, kteří na útěku ztratili půlku rodiny, začal jsem chápat jak moc jsou etničtí Barmánci zastrašení, bez naděje a bez zkušenostmi s fungováním právního státu po 50 let trvání autoritativních režimů a arbitrární krutovlády barmské armády. Transformace barmské společnosti se rozhodně nestane přes noc, a pro většinu Barmánců ani vůbec nezačala.

Destinace: Dovolená bez obětí

V roce 1996 zahájil barmský reźim pod heslem „Návštivte Myanmar“ velkolepou kampaň, která měla za cílem přilákat půl milionu turistů, včetně jejich dolarů. Pro zlepšení infrastruktury byly některé vesnice srovnané se zemí a při přípravě řady turistických destinací využívala junta nucenou práci. Junta počítala nejenom se ziskem z poplatků, vstupného a vlastnictví některých hotelů a dopravních prostředků. Uměle nastavený kurz výměny peněz dal cizincům v některých dobách více než stokrát méně barmských kyatů než na černém trhu – rozdíl samozřejmě zůstal ve vládních pokladnách.

Kampaň se naštěstí stala velkým fiaskem. Důvodem byl bojkot a tlak aktivistů a lidskoprávních organizací. Nikdo nechtěl otevřeně sponzorovat krutý režim. Jen jednotliví cestovatelé tu a tam zastávali názor, že z přílivu turistů by konec konců měla prospěch celá země. Obvykle se tato otázka řešila jako rozhodnutí mezi dvěma extrémy: cestovat nebo necestovat.

Píše se rok 2012. Každý den na rangúnské letiště dorazí kolem 1500 cizinců. Ceny za ubytování během posledních měsíců stouply tak prudce, že samotná vláda uvedla horní hranici 150 dolarů (cca 3000 Kč) za pokoje, které před tím stály pouhých 20 až 50 dolarů. Cestovní agentury vrátily Barmu do svých katalogů a dokonce Coca Cola oznámila návrat, skoro spolu s návratem amerického velvyslance.

Etický aspekt cestování se s rostoucím počtem turistů a jejich dopadem na nepřipravenou zemi se však nevyřešil. Turisté mají značnou moc jak pozitivně ovlivnit situaci: mohou např. přinést devizy, které se dostanou do všech vrstev společnosti, a mohou jen svojí přítomností bránit tomu, aby vládní kruhy a mocní podnikatelé beztrestně porušovali lidská práva. Koncept turismu jako „občanské diplomacie“, která začíná tam, kde selhala oficiální diplomacie, není tak nová. Ďábel  se  však skrývá v detailu: jak najít cestu, aby si turisté mohli užívat dovolenou a zároveň pomáhali místním lidem?

Podle „Deklarace z Cape Townu“ z roku 2002 se počítají do definice odpovědného turismu kritéria jako zmenšení negativních dopadů na ekonomii, životní prostředí a společnost, zapojení místních lidí, vytvoření smysluplných kontaktů mezi cizinci a místními a kulturní ohleduplnost. V mnohých bodech tedy může cestovatel pomáhat prostě tím, že se nevzdává kontroly kam směřují jeho peníze: nekupuje suvenýry v hotelu, který patří australské firmě, ale přímo u drobných řemeslníků. Nežije v luxusu a neplýtvá elektřinou na klimatizaci, když vesnicím kolem hotelu proto vypínají světlo. Nečeká, že Barmu pozná a pochopí během 3-denní okružní jízdy. A hlavně nevnímá Barmánce jako součást placeného produktu nebo kulisu pro svůj zážitek, ale jako hostitele a řádné vládce této země.

Těžší je říct, jestli se problémy vyřeší už tím, že se podporuje jen příchod individuálních cestovatelů. Když se totiž pagoda zhroutí pod váhou tisíců turistů z hromadného zájezdu, pak by se také zhroutila pod váhou tisíců baťůžkářů. Osud mnohých ostrovů na světě, které tragicky skončily jako „party zone“, vypovídá o tom, že každá destinace má svoje maximální hranice. Kde přesně se tato hranice pohybuje ale nedokáží určit ani cizinci, ani podnikatelé.

Za jeden z nejdůležitějších aspektů zmíněné deklarace považuji proto zapojení místních lidí. Jen oni budou mít trvale zájem, aby turismus skutečně nevykořisťoval zemi. Svědomí cestovatelů se snadno dá ošálit prostřednictvím certifikačních systémů, které firmy opakovaně zneužívaly jako reklamu a místo etického přístupu nabízely laciné sliby. Podmínkou ovšem je, že místní lidé disponují dostatečným povědomím o problematice a že mají dost nástrojů, aby mohli hájit svoje práva.

Etické cestování je dlouhý proces, který se musí rozvíjet a doladit až v mezinárodní spolupráci - obzvlášť v případě Barmy. Mnozí obyvatelé po dlouholeté izolaci přivítají veškerý přiliv cizinců a hrozbu si uvědomí jen ti, kteří znají thajské turistický resorty a zábavní čtvrtě.

Rozhodně nechceme, aby Barma musela doplatit na svoji nedotčenost a aby její kouzlo zmízelo v rutině turistického masového průmyslu. Stránky www.ecoburma.com v projektu organizace Barmské centrum Praha jsou zatím prvním malým krokem, společně s workshopy pro Barmánce a vybudováním sítě zájemců z řad cestovatelů, podníkatelů a akademiků.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: