Ženě hrozí vydání do Ruska navzdory obavám o život

18.2.2004
PRAHA [Amnesty International v ČR]
Autor: Amnesty International, tel: 604131052

O vydání jedenatřicetileté novinářky k trestnímu stíhání žádá Českou republiku Ruská federace. Svetlana Kovaleva, která požádala v České republice o azyl, je od září roku 2002 zadržována ve vydávací vazbě v Brně-Bohunicích. Krajský soud v Brně podvakrát rozhodl, že její vydání je přípustné, a to navzdory faktu, že se Svetlana Kovaleva cítí ohrožena na životě a že podle svých slov už byla vystavena krutému zacházení. Jediným důkazem proti ní má být vynucené přiznání. "V případě mého vydání do Ruské federace budu do doby prošetření mého případu umístěna do vyšetřovací vazby a (...) mám odůvodněný strach z mučení a nelidského zacházení, a to i v případě, že nebude prokázána má vina na spáchání trestných činů," uvádí Svetlana Kovaleva ve své stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu o přípustnosti vydání. Prostřednictvím právníka se obrátila o pomoc i na nevládní organizace včetně Amnesty International, která se proto případem začala zabývat.

Krajský soud v Brně rozhodl o přípustnosti vydání Svetlany Kovalevy do Ruska poprvé v lednu minulého roku; olomoucký Vrchní soud případ vrátil k novému projednání. V prosinci však Krajský soud vydal stejné rozhodnutí jako poprvé. "Krajský soud pouze konstatoval obsah zpráv nevládních organizací, avšak více se již těmito zprávami nezabýval. Obsáhlou zprávu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, která se podrobně zabývá stavem dodržování lidských práv a stavem vězeňství v Ruské federaci, nechal soud bez jakéhokoliv odůvodnění naprosto bez povšimnutí a ani ji nezmiňuje v odůvodnění svého odvolání," komentuje situaci advokát Petr Dokládal, který Svetlanu Kovalevu zastupuje. "Zprávy zmíněných organizací hovoří o vážném porušování lidských práv. Také se podrobně zabývají velmi znepokojivým stavem v ruských ženských vazebních věznicích, kde nejsou výjimečné případy mučení a nelidského zacházení. Dále je z těchto zpráv zřejmé, že v ženských věznicích jsou naprosto neuspokojivé hygienické podmínky a vězňům není poskytována téměř žádná zdravotní péče. Mimo jiné se v těchto zprávách konstatuje, že často dochází ke znásilněním žen ze strany dozorců," dodává advokát.

Svetlana Kovaleva se obává, že návrat do Ruské federace by pro ni znamenal ohrožení života. "Jak s obviněnými, tak s odsouzenými je zacházeno nelidským způsobem a dle měřítek evropské kultury je zřejmé, že ponížení a pokoření dosahuje v ruských věznicích mimořádného stupně," uvádí Svetlana Kovaleva v žalobě, kterou napadá rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR o neudělení azylu. Poukazuje na to, že rozhodnutí Krajského soudu o přípustnosti jejího vydání do Ruské federace je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, s Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a také s Evropskou úmluvou o lidských právech. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je rovněž zřejmé, že její vydání by bylo zjevným porušením § 91 českého zákona o azylu.

Mučení v ruských věznicích stále představuje rozšířený prostředek vymáhání doznání z obviněných – podle informací Amnesty International používá ruská policie za tímto účelem různé metody brutálního nátlaku včetně elektrických šoků, znásilňování a vyhrožování rodině obviněného. V nejnovější výroční zprávě AI se doslova uvádí, že podmínky ve vězeních jsou tak ubohé, že je možno je hodnotit jako kruté, nelidské, nebo ponižující zacházení. "Vydání člověka do takových podmínek by znamenalo zjevné porušení článku 33 Úmluvy o právní ochraně uprchlíků, kterou ČR ratifikovala," říká koordinátor AI ČR pro záležitosti uprchlíků Lubor Kysučan. Upozorňuje, že stav demokracie a lidských práv v Rusku je rovněž předmětem kritiky významných světových politiků – například americký ministr zahraničí Colin Powell ve svém nedávném článku na toto téma uvedl, že "politická moc v Rusku ještě není zcela svázána zákony".

Podle výroční zprávy další mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch se v Rusku objevuje policejní násilí ve stále větší míře a je používáno k vynucení přiznání nebo k tomu, aby policisté donutili zadržené mlčet o děsivých podmínkách ve vyšetřovacích vazbách. "Ženy jsou podle zjištění Amnesty International oběťmi mučení a špatného zacházení ve vyšetřovací vazbě v celé Ruské federaci, avšak pachatelé mučení a špatného zacházení se těší značné míře beztrestnosti s malou pravděpodobností obvinění za své činy. Případné vydání Svetlany Kovalevy do Ruské federace je proto třeba pečlivě zvážit i s ohledem na tyto skutečnosti," dodává Lubor Kysučan.

Další informace podají:
Jana Sobotková, Amnesty International, tel. 604 131 052
Mgr. Petr Dokládal, advokát, tel. 603 840 586, 543 254 821

Podrobněji o situaci lidských práv v Ruské federaci:
http://web.amnesty.org/report2003/Rus-summary-eng – výroční zpráva AI za rok 2003
http://web.amnesty.org/library/eng-rus/index – další dokumenty AI o Ruské federaci
http://hrw.org/doc/?t=europe&c=russia – Ruská federace na stránkách Human Rights Watch

Příloha tiskové zprávy:
Stanovisko Amnesty International ČR – "Stav ruských vězení a špatné zacházení se ženami"

Stav ruských vězení a špatné zacházení se ženami

Přestože Rusko od šedesátých let dodnes ratifikovalo řadu mezinárodních dohod na ochranu lidských práv, diskriminace a mučení se zde stále objevují v mnoha formách, včetně násilí na ženách a rasistických útoků. Nedostatek politické vůle hnát k odpovědnosti ty, kteří se na porušování práv žen, dětí, etnických a náboženských menšin podílejí, napomohl eskalaci tohoto problému.

Stav ruských vězení

Mučení je v ruských věznicích stále rozšířeným prostředkem vymáhání doznání z obviněných. Podle informací Amnesty International používá ruská policie za tímto účelem různé metody brutálního nátlaku, včetně elektrických šoků, znásilňování a vyhrožování rodině obviněného. Přetrvává tu tedy nadále výrazný nesoulad mezi mezinárodními dohodami, které se Rusko zavázalo plnit, a každodenní realitou.

V dubnu 2001 Ruský komisař pro lidská práva popsal situaci ve věznicích jako „hrůznou“ a řekl, že vyšetřovací vazby se stávají „ohniskem epidemií“ a že někteří soudci se stále řídí kategoriemi minulosti, které napomáhaly přeplněným věznicím a zhoršujícím se podmínkám zadržených. Jako příklad citoval případ muže, který byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za ukradení dvou kuřat. Stovky tisíc lidí očekávají přelíčení v přeplněných podmínkách; podle oficiální zprávy vlády skoro pět miliónů lidí ročně vstupuje do vězeňského systému a opouští ho; přes 10 000 vězňů umírá každým rokem a přes 100 000 má tuberkulózu.

„Když jsem odmítl napsat přiznání, spoutali mi ruce za zády a donutili mě lehnout si obličejem k zemi, svázali mi nohy a nasadili mi plynovou masku, u které zavřeli přívod vzduchu. Další policisté mě drželi, abych se nemohl hýbat. Ztratil jsem vědomí... tuto metodu mučení, říká se jí „slonik“, na mě použili dohromady pětkrát. Pokaždé jsem ztratil vědomí a měl jsem za to, že umírám. Po obědě mě mučili znovu. Nakonec jsem jim podepsal, co po mně chtěli.“
Alexandr Šerbakov (25) popsal Amnesty International, jakým způsobem ho mučili policisté, aby ho donutili podepsat „přiznání“ k sérii loupeží. 19. duben 2002

Podle výroční zprávy lidskoprávní organizace Human Rights Watch se v Rusku objevuje policejní násilí ve stále větší míře a je používáno k vynucení přiznání nebo k tomu, aby policisté donutili zadržené mlčet o děsivých podmínkách ve vyšetřovacích vazbách. Přijetí všeobecných opatření proti policejní brutalitě blokuje nechuť některých zákonodárců definovat toto mučení jako zločin a uzákonit namátkové kontroly nezávislých pozorovatelů v policejních vazbách a nápravných zařízeních.

Mučení žen a špatné zacházení s nimi ve vyšetřovacích vazbách

Ženy jsou oběťmi mučení a špatného zacházení ve vyšetřovací vazbě v celé Ruské federaci. Ženy jsou cílem mučení včetně znásilňování a jiných sexuálně motivovaných útoků. Tento stav je způsoben hlavně častou neschopností odpovědných osob zajistit ženám právo na přítomnost právního zástupce při výslechu. Velmi často jsou v ženských zařízeních dozorci a nikoliv dozorkyně, což zvyšuje četnost případů násilí. Výskyt mučení je také způsoben absencí adekvátního výcviku a školení dozorců a personálu věznic a také notorickou neochotou prokurátorů prošetřit tyto případy.

Pachatelé mučení a špatného zacházení se těší značné míře beztrestnosti s malou pravděpodobností obvinění za své činy. Toto klima beztrestnosti aktivně odrazuje oběti takových porušení k podávání stížností. Prokurátoři jsou nechvalně známí svou neochotou vzít v úvahu výpovědi žen prohlašujících, že se staly terčem znásilňování, zastrašování, mučení a špatného zacházení v policejních celách.

V roce 2001 bylo přibližně 40 000 uvězněných žen a dívek drženo ve 35 odlehlých vězeňských osadách fungujících ještě od Stalinovy éry. V těchto koloniích jsou matky s dětmi do tří let drženy v oddělených zařízeních. V celé Ruské federaci se nacházejí pouze tři věznice pro odsouzené dívky.

Panují obavy o nedostatečnou výživu, hygienu a zdravotní podmínky. Menstruující ženy nejsou vybaveny hygienickými prostředky a místo toho používají hadry nebo vycpávky matrací. HIV pozitivním ženám a ženám závislým na drogách není poskytnuta patřičná lékařská péče.

„Bili mě, protože jsem se pokusila bránit se a podívat se na ně... Bili mě do hlavy, zezadu do krku tak, že jsem nemohla hýbat hlavou, bili mě do žeber. Jeden mě znásilnil, zatímco mi ostatní drželi hlavu přitisknutou k posteli.“
Marina T. (pseudonym), Jaroslav, květen 2002

Dne 5. března 1999 byla v Jaroslavi Marina T. (20) jedoucí osobním automobilem zastavena policisty, kteří ji podezírali z opilosti. Byla převezena na záchytnou stanici, kde ji tito policisté a lékař podle její výpovědi násilím svlékli donaha, mlátili a nakonec surově znásilnili. Druhý den byla Marina T. odsouzena k pokutě 800 rublů za opilost na veřejném místě a napadení veřejného činitele. Marina T. vypověděla, že se během přelíčení snažila vysvětlit soudci, že byla v noci mučena a znásilněna, ale nebyla vyslechnuta. Během vyšetřování podle její výpovědi ničili policisté důkazy, podávali falešná prohlášení a zastrašovali ji i ostatní, kdo byli tu noc na záchytné stanici. Poslední slyšení proběhlo v březnu 2002. Soud nakonec shledal jednoho policistu vinným z promyšleného násilí, ten ale byl vzápětí propuštěn v rámci milosti pro málo závažné přečiny. Dva policisté byli shledáni vinnými z násilí a vyhrožování násilím a byli suspendováni a nesmí vykonávat práci u policie po dobu dvou let.

Znepokojení nad zprávami o špatném zacházení se ženami ve věznicích vyjádřil i Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen. Výbor také zmínil, že vláda nevyšetřuje a nestíhá pachatele těchto skutků.

V Praze 4.srpna 2003

Marián Zajíček
předseda Amnesty International Česká republika