Hluchoslepí mezi námi
16. 1. 2007 - [Můžeš]
Mezinárodní definice přijatá při založení Evropské unie hluchoslepých v roce 2003 říká: „Hluchoslepota je jedinečné postižení, které je způsobeno různorodými kombinacemi sluchového a zrakového postižení. Způsobuje potíže při komunikaci a sociální a funkční interakci a zabraňuje plnohodnotnému zapojení do společnosti.“ U nás se v zákoně definice hluchoslepoty omezuje pouze na lékařské hledisko, sociální dopad postižení se prozatím nebere v potaz.
Kdo je hluchoslepý člověk?
Potkáváme je někdy na ulicích s červenobílou holí v ruce. Většina lidí, když se řekne hluchoslepota, si představí úplně nevidomého a neslyšícího člověka. Proto je toto i ve světě běžně používané pojmenování trochu zavádějící. Nejedná se pouze o lidi s omezením zraku a sluchu v úplně největší možné míře. Často se setkáváme s lidmi se souběžným postižením zraku a sluchu v různém rozsahu.
Odborníci rozlišují pět kategorií. Jsou mezi námi lidé současně slabozrací a nedoslýchaví, dále pak nevidomí a nedoslýchaví, ale i slabozrací a neslyšící, prakticky hluchoslepí a totálně hluchoslepí. Jak moc jsou závislí na lidech kolem sebe? Skutečně to záleží na stupni zrakové a sluchové vady. Někteří žijí v domácím rodinném prostředí či sami a dokáží se o sebe postarat. Cestu k nezávislosti jim mohou usnadnit specializované organizace poskytující kupříkladu tlumočnické a průvodcovské služby, osobní asistenci apod. Někteří bydlí v domech s pečovatelskou službou a někdy se člověk musí spolehnout na pomoc pracovníků ústavu sociální péče.
Vzdělání? Specializace? Integrace? Kompromis...
V oblasti vzdělání by se dalo ještě mnohé zlepšovat. V České republice nejsou mateřské školky přímo zaměřené na hluchoslepé děti. A máme u nás pouze jednu třídu v základní škole v Olomouci specializující se právě na tuto problematiku. Je to škola internátního typu, takže rodiče dětí kromě mnoha dalších problémů řeší, zda se přestěhovat či zvolit internát a „rodinu na dálku“. Možný je kompromis, tedy škola více zaměřená na zrakové či sluchové vady, podle stupně postižení dítěte. Podobná je situace i na středních školách. Znamená to tedy, že by měla být vyloučena možnost integrace do běžné školy a stát by se měl více zaměřit na specializaci? Nikoliv, ale mělo by zde být více příležitostí ke vzdělávání. Tak, aby mladý člověk dostal možnost výběru, která mu pomůže růst.
Někteří hluchoslepí chtějí studovat vysokou školu. Na mnohých školách nyní jsou poradny pro studenty se specifi ckými potřebami. Mohou studentovi pomoci zajistit vhodné podmínky pro vykonání přijímací zkoušky či překonat různé svízele vyplývající z jeho handicapu. Hluchoslepý student často nemůže psát písemné testy, všechny zkoušky dělá ústně apod.
Lidé a komunikace
Život není pouze o školních lavicích, ale také o běžné komunikaci a navazování kontaktů mezi lidmi. K tomu mohou napomoci klubová setkání, která pořádají nápomocné organizace. Setkání mohou být i motivační. Například když se klientka bojí nosit červenobílou hůl, jsou tu přátelé, aby poradili. Potkávají se zde lidé u příležitosti Vánoc, Velikonoc, pořádají se vycházky do přírody a přednášky k aktuálním tématům, najdeme tu i programy o cestování. Dozvědí se zde, kde mohou získat informace o asertivním chování, protože pro hluchoslepého člověka je někdy obtížné obhájit své zájmy.
Tyto kurzy a klubová setkání pomáhají lidem s červenobílou holí navazovat i další nové kontakty ve „vnějším světě“.
Lepší schopnost komunikace může hluchoslepým lidem pomoci najít práci. Nicméně to je v současné době také velký problém, a to kvůli předsudkům, které vznikají z nedostatečné informovanosti veřejnosti. Právě dostatek informací může být tím prvním klíčovým krokem k rozvinutějšímu systému vzdělávání, zaměstnávání, otevřenější komunikaci a zkrátka naplněnému životu hluchoslepých lidí.
Šárka Pražáková