Toxické zpomalovače hoření jíme i v rybách

23.11.2004
PRAHA [Arnika - Program Toxické látky a odpady]
Autor: Marek Jehlička, tel: 606 727 942

Ryby v českých a moravských řekách obsahují vysoké koncentrace skupiny nebezpečných chemických látek (1), které se používají jako zpomalovače hoření v různých materiálech. Potvrdily to rozbory tří ryb chycených v různých částech České republiky, které si nechalo zpracovat sdružení Arnika na Vysoké škole chemicko-technologické (2). „Nebezpečnost bromovaných zpomalovačů hoření pro životní prostředí zatím v České republice podceňujeme, přestože naše výzkumy opakovaně prokazují jejich přítomnost v rybách i v mateřském mléce v neakceptovatelných koncentracích. Biologické účinky těchto látek mohou být přitom závažnější než je tomu u jiných perzistentních organických látek (3),“ řekla na dnešní tiskové konferenci Arniky Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc. z Vysoké školy chemicko-technologické.

„Toxické látky - polybromované difenylétery se našly ve všech třech rybách, to je asi nejsmutnější zjištění rozborů, které jsme zadali. Jejich nejvyšší koncentraci v přepočtu na gram tuku obsahoval okoun chycený v Labi u Poděbrad. V přepočtu na živou váhu ryby však v obsahu PBDE ze tří testovaných ryb (1) vede parma z Odry pod Ostravou,“ shrnul základní výsledky rozborů vedoucí kampaně Budoucnost bez jedů sdružení Arnika RNDr. Jindřich Petrlík.

Bromované zpomalovače hoření se používají například ve spotřební elektronice, v kobercích, či v polyuretanových pěnách v nábytku. Jak ukázaly četné studie, kumulují se v živočišných tucích podobně jako polychlorované bifenyly (PCB) (4). Například v sokolech ve Švédsku byly zjištěny stejně vysoké koncentrace, jaké způsobily v laboratorních podmínkách nervové poruchy u krys.

Přestože jde o látky, jejichž nebezpečnost se srovnává s nechvalně známými polychlorovanými bifenyly, ani Ministerstvo životního prostředí neví, ve kterých podnicích se v České republice používají. Ministerstvo sice vede evidenci dovezených či vyrobených nebezpečných chemických látek, ale jenom v množství větším než 10 t/rok za jeden subjekt. PBDE se v této databázi dosud nevyskytly. „I když jsou to látky, které se kumulují v životním prostředí a ministr Ambrozek jich měl v krvi nejvíce ze všech evropských ministrů, současná chemická legislativa nemá nástroj, který by umožňoval sledovat jejich spotřebu. Nová chemická politika Evropské unie nazývaná zkratkou REACH by to měla změnit, protože zavede kontrolu i těch látek, které se dodnes nesledují, a těch je většina“ upozornil Petrlík. Podotkl, že poškození nervové soustavy u laboratorních krys způsobilo již malé množství těchto látek. Jejich působení na člověka zatím není dostatečně prozkoumáno.

„Paradoxem je fakt, že bromované zpomalovače hoření nahradily v některých případech toxické PCB jako údajně méně nebezpečná alternativa. Jak se ukázalo, byl to omyl. Chemický průmysl uvedl na trh desetitisíce chemických látek, o jejichž účincích na životní prostředí toho víme velice málo. Abychom se vyhnuli stejné chybě, jakou byla náhrada polychlorovaných bifenylů bromovanými zpomalovači hoření, je potřeba podpořit dostatečně striktní podobu nové evropské chemické politiky REACH. O to usiluje rovněž petice Budoucnost bez jedů sdružení Arnika, kterou k dnešnímu dni podpořilo již přes 7000 signatářů,“ shrnul Ing. Petr Hrdina z Arniky.

Direktivy evropské unie zakazují od 1. července 2006 použití PBDE v elektronice a penta- a oktabromované difenylétery rovněž zakazují použít v množství přesahujícím 0,1% z celkového objemu ve všech výrobcích. Zatímco první zákaz již Česká republika do své legislativy zapracovává (5. listopadu sněmovna schválila příslušnou změnu zákona o odpadech), druhý zákaz zatím nebyl ani předložen vládě. „Penta- a oktabromované difenylétery jsme měli podle evropské direktivy 2003/11/EC zakázat zákonem vydaným do 15. srpna tohoto roku,“ řekl k tomu Petrlík.


(1) K bromovaným zpomalovačům hoření patří i polybromované difenylétery (PBDE), které se používají například ve spotřební elektronice včetně počítačů, v kobercích, či v polyuretanových pěnách v nábytku. Tyto látky se kumulují v živočišných tucích podobně jako polychlorované bifenyly.
<p>
(2) Abychom zjistili alespoň orientačně hodnoty polybromovaných difenyléterů (PBDE) v různých místech České republiky, nechali jsme jejich koncentrace stanovit ve třech vzorcích ryb chycených v různých vodních tocích.
<p><img src="http://www.arnika.org/ryby1.jpg" width="575" height="421" border="0"></p>
Šlo o parmu chycenou v listopadu 2003 v Odře u Ostravy, dále o ryby ulovené počátkem roku 2004: pstruha z Lampertického potoka (pod výtokem z Dolu Jan Šverma, kde se skladují nebezpečné odpady) a okouna z Labe v Poděbradech.
<p>
Analýzu na obsah PBDE jsme zadali u Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze. Tyto látky byly zjištěny ve všech chycených rybách. Porovnání, kolik jich která ryba obsahovala, lze asi nejlépe demonstrovat na grafech. Graf 1 ukazuje hodnoty v přepočtu na syrovou rybu (tedy spíše vypovídá o tom, kolik byste ze které ryby zkonzumovali těchto látek). Do grafu 1 jsme pro srovnání zařadili ještě koncentrace PBDE naměřené v pstruhovi z Králík z výzkumu provedeného samotnou VŠCHT. Graf 2 zachycuje množství zjištěných PBDE na g tuku ryb a je vhodnější ke srovnání zátěže jednotlivých lokalit. Takové srovnání však není jednoduché, protože je nutné vzít v potaz, že šlo o různé druhy ryb a že jsme vzhledem k naším finančním možnostem mohli zadat rozbor jedné ryby z každé lokality. Získané výsledky slouží proto jenom jako orientační. Z takového srovnání pak nejhůře vychází Labe u Poděbrad.
<p><img src="http://www.arnika.org/ryby2.jpg" width="568" height="373" border="0"></p>
Za podstatnou považujeme skutečnost, že PBDE se vyskytují také v životním prostředí České republiky a bylo by proto dobré, aby těmto látkám věnovaly zvýšenou pozornost instituce kontrolující stav životního prostředí.
<p>
(3) Perzistentní organické látky (POPs): Velká skupina látek, které díky své chemické stabilitě setrvávají dlouho v prostředí a "putují" proto i tisíce kilometrů od zdrojů svého původu. Nerozpouštějí se ve vodě, ale v tucích, na které se vážou - jsou bioakumulativní.
<p>
(4) Polychlorované bifenyly (PCB) byly vyráběny od roku 1930 jako chemické látky pro průmyslové využití. Jsou to velice stabilní chlororganické látky. Nerozpouštějí se ve vodě, zato se vážou na tuky. Používaly se do transformátorových a kondenzátorových olejů, do barev, plastifikátorů, ale třeba také na propisovací papíry a do inkoustů. Dokonce i do rtěnek. Poté, co byl zjištěn jejich negativní vliv na lidské zdraví, byla v roce 1984 zakázána jejich výroba i v tehdejším Československu (v Chemku Strážské na Slovensku). Dodnes jsou přítomny především v transformátorech a kondenzátorech a jsou nejspíše nejproblematičtějšími látkami v odpadech. V již velice nízkých koncentracích poškozují hormonální a imunitní systém člověka. Lidé, kteří přicházeli pravidelně do styku s vysokými koncentracemi PCB onemocněli tzv. chlorakné, dysfunkcemi jater, měli dýchací potíže a řadu dalších zdravotních problémů.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: