Pětadvacátý listopad: Mezinárodní den proti násilí na ženách

25. 11. 2002 - PRAHA [Econnect]

Píše se rok 2002 a v České republice dosud neexistuje žádné ucelené legislativní ustanovení, které by české ženy chránilo před všemi formami domácího násilí. Na tomto stavu nic nezměnily ani výsledky prvního reprezentativního výzkumu agentury STEM, který byl proveden ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí a Philips Morris ČR v roce 2001. Ten uváděl, že tři pětiny populace (61%) z reprezentativního vzorku 1720 respondentů ve věku nad patnáct let zná z doslechu případy násilí mezi partnery, 26% se s ním setkalo přímo. Podle předpokladů zahraničních expertů domácí násilí postihuje 10 až 50% partnerských vztahů.

Pro ilustraci jeden příklad, který zaznamenala brněnská poradna pro Ženy v tísni. osmačtyřicetiletá středoškolská učitelka byla nucena i po rozvodu bydlet v jednom bytě s bývalým manželem (v té době ředitel jednoho nejmenovaného specializovaného školského zařízení). Přesto, že byli rozvedeni, bývalý manžel ji denně bil, ekonomicky i psychicky ji týral, omezoval na osobní svobodě a několikrát i brutálně znásilnil. Jednou dokonce způsobem, kdy ji zbil, zlomil ruku, poté jí strčil hlavu do kuchyňského dřezu pod studenou vodu a zezadu ji znásilnil. Vzhledem k tomu, že tato žena neměla v dané době jinou možnost bydlení, byla nucena vše snášet – než se neúspěšně pokusila o sebevraždu.

Týrání žen v manželském či partnerském vztahu patří k velmi rozšířené součásti dnešního života. Podle výzkumů, které byly prováděny v Americe, téměř polovina manželství zde zažila alespoň jednu „epizodu“ domácího násilí. V Evropě se pak procentuální zastoupení vztahů mezi partnery, kteří byli přímými účastníky některé z forem domácího násilí, pohybuje okolo 25 – 30%. Bohužel, jak zjistila mezi svými klientkami nezisková organizace ROSA, v 70% případů (někdy je dokonce uváděno číslo 80%) se násilí účastní děti. Někteří psychologové se pak přiklánějí k hypotéze, že přítomnost dětí při některé z forem domácího násilí lze srovnat se zneužíváním dětí. Projevují se u nich obdobné příznaky jako u zneužívaných dětí, tj. úzkost, nespavost, zvýšená bázlivost či agresivita a regrese. Alarmující je i to, že děti, které vyrůstaly v rodině s domácím násilím, s největší pravděpodobností budou ve svých budoucích partnerských vztazích zakoušet stejné situace, jako jejich rodiče, bez toho, aniž by si uvědomili, že se jedná o něco nenormálního. „Vždycky, když jsem po dětech něco žádala a manžel byl u toho, odpověděl mi, abych neopruzovala. Děti pak začaly otce ve sprostých výrazech napodobovat,“ to je jedna z výpovědí klientky, kterou cituje publikace vydaná ženskou organizací proFem s názvem „Domácí násilí v České republice v roce 2002 z pohledu práva“.

Podle statistických údajů tísňové linky DONA za první pololetí roku 2002 z celkových 3006 případů se jich 75% týkalo problému domácího násilí. To je v současné době vymezováno jako jakákoli forma fyzického, sexuálního nebo psychického násilí, které může mít podobu zneužívání, týrání, zanedbávání dětí, incestu, násilí na partnerovi, trýznění seniorů, postižených členů domácnosti apod. Ve většině případů volajícími na linku DONA byly ženy (94%) se středoškolským nebo středně-odborným vzděláním (68%), které byly pod tlakem fyzického či psychického násilí (57%) ve formě bití (1000 hovorů z 1646). Některé z takto týraných žen se pro pomoc obrátily přímo na policii, která vzhledem k tomu, že problematika domácího násilí je nedostatečně definována v legislativě, mnohdy reaguje vůči oběti domácího násilí velice neadekvátně. Brněnská Poradna pro ženy v tísni například zveřejnila případ, kdy policie týrané ženě doporučila, ať se s manželem pokusí smířit a na policejní oddělení přijde až druhý den sepsat protokol. Na druhý den tuto ženu policisté vyslýchali na chodbě, před 15 dalšími čekajícími, kde byla nucena hovořit o tom, jak ji předcházející noc manžel znásilnil s nožem u krku. Jediným výsledkem této ponižující procedury byl sepsaný protokol řádně založený v šuplíku nejmenované policejní stanice.

Hlavní problém tkví v tom, že české právo nijak nedefinuje pojem domácího násilí. Pouze trestní zákon obsahuje formulaci „násilí na svěřené osobě“. Násilí v rodině jako trestný čin je kvalifikováno až poté, co je napadená osoba v sedmidenní pracovní neschopnosti. Samotného pachatele pak lze stíhat pouze se souhlasem postiženého. Většina obětí domácího násilí je však v tak špatném psychickém stavu, že další psychické vypětí spojené s vyšetřováním, už prostě dále neunese a svůj souhlas se stíháním vezme zpět. Navíc podle platných předpisů napadený musí celkem třikrát požádat o stíhání agresora. Všechna tato ustanovení vedou k tomu, že oběť domácího násilí nakonec na řešení situace rezignuje, což přispívá k podpoře všeobecného společenského postoje, že se jedná o soukromou záležitost, nikoli společensky zavrženíhodné jednání.

Právě z toho důvodu proFem podporuje projekt AdvoCats for Women, který před dvěma lety začal školením právniček a jehož nynějším cílem je vybudování právního poradenského centra pro ženy, jejichž práva byla domácím a jiným násilím porušena. AdvoCats for Women při spolupráci s ostatními, nejen ženskými, organizacemi skutečně docílila toho, že pachatelé násilí jsou za své činy odpovědni, což je v této chvíli úspěch. V České republice nechybí diskuse o problému domácího násilí, ale její praktická aplikace do oblasti práva. Jakýmsi příkladem pro české prostředí by mohl být modelový projekt německé vlády a berlínského Senátu „Berlínský intervenční projekt proti domácímu násilí“, jehož výsledky vedly ke změně spolkové legislativy (k 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon o ochraně před domácím násilím). V České republice je prozatím realizována veřejná informační kampaň o nepřijatelnosti domácího násilí a dalších forem páchaných na ženách, které podporuje i česká vláda. Nicméně na aktivní zásah do legislativního systému si budeme muset ještě asi počkat.

Malou útěchou je to, že i EU usiluje o vyjasnění problému domácího násilí. Z toho důvodu je pro každý rok navrženo jedno z prioritních témat pro celou EU (doufejme, že i v nadcházejících letech i pro ČR). Rok 2002 je zaměřen na domácí násilí, rok 2003 na nezákonné obchodování se ženami a dívkami a rok 2004 se bude věnovat problémům násilí na pracovišti. Za každou prioritní oblast odpovídá skupina na vysoké úrovni pro otázky mainstreamingu v otázkách pohlaví.

Na závěr ještě uveďme drobnou rekapitulaci neziskových organizací, které se v České republice věnují problému domácího násilí. V roce 1995, konkrétně 25. 11. po vyhlášení Evropského dne proti násilí na ženách Radou Evropy, byl vytvořen Koordinační kruh prevence násilí na ženách, jehož členy jsou nejvýznamnější ženské organizace u nás (Elektra, Gender Studies, La Strada, proFem, Nadace ROSA). Kromě toho je to Bílý kruh bezpečí, ACORUS a řada jiných organizací (viz přiložený seznam zpracovaný ve formátu pro MS Word).

Renata Škrobálková