"Místo panenky mi dali pušku"

30. 4. 2004 - PRAHA [Econnect]

Žila v Ugandě, v devíti letech byla unesena protivládními vojenskými jednotkami a přinucena bojovat. Když jí bylo třiadvacet, podařilo se jí z Ugandy uprchnout a za pomoci OSN se dostala do Evropy. China Keitetsi se jako jedna z mála rozhodla veřejně hovořit o hrůzách, kterými prošla a kterým jsou dětští vojáci stále vystavováni. Ve středu 5. května dívka v Praze představí svou knihu "Musela jsem zabíjet - Příběh dětské bojovnice", kterou v současné době vydává nakladatelství Motto.

Setkání s bývalou dětskou bojovnicí z Ugandy se uskuteční ve středu od 16 hodin v salonku Violet pražského hotelu Paříž (u Obecního domu). Na tiskové konferenci spojené s besedou s autorkou budou k dispozici také materiály o zneužívání dětí jako vojáků v armádách (nejen) v Africe. "Kniha, jejíž český překlad doprovází doslov Amnesty International, již vyšla mimo jiné v Německu, Holandsku, Velké Británii či Jihoafrické republice a všude vzbudila velký rozruch a zájem veřejnosti i médií," říká mluvčí české pobočky AI Jan Pavelka.

"Zastavte zneužívání dětských vojáků!"

Z nedávno zveřejněného dokumentu AI vyplývá, že děti jsou v ozbrojených konfliktech po celém světě stále zneužívány jako vojáci, otroci, sexuální otroci, nosiči anebo zvědové. Koalice "Stop the Use of Child Soldiers", jejíž členem je i AI, má důkazy o osmnácti státech v Africe, Asii, Latinské Americe a na Středním Východě, kde byly děti v roce 2003 verbovány do armád a ozbrojených skupin a kde zneužívání dětí představuje významné porušování lidských práv.

"Mezi státy, kde se loni objevil masivní nárůst počtu dětských vojáků, dominují Pobřeží Slonoviny, Demokratická republika Kongo či Libérie. V Kongu byly zaznamenány otřesné informace o znásilňování a mučení dětí, stejně tak jako zprávy o tom, že jsou nuceny k mimořádně krutému vraždění civilistů," popisuje mluvčí AI. V Ugandě, o které píše ve své knize China Keitetsi, byl zaznamenán nejvyšší počet únosů a odvlečení dětí povstaleckou "Armádou božího odporu" (Lord´s Resistance Army) v historii sedmnáct let trvajícího konfliktu. "Tisíce dětí ze severu země tak raději prchají ze svých domovů, aby nebyly rovněž násilně přinuceny bojovat," dodává Pavelka.

Využívání dětských vojáků se ale týká i dalších světadílů. AI sleduje například situaci v Barmě, kde v armádě slouží zhruba sedmdesát tisíc dětí. "Výpovědi těch, kterým se z armády podařilo uprchnout, jsou přitom hrůzné. Děti odvlečené vládními jednotkami do vojenských táborů jsou velmi často bity, nuceny pracovat a zabíjet," popisuje Pavelka. Ještě větší počet dětí slouží v ozbrojených jednotkách v jihoamerické Kolumbii - jejich počet je odhadován asi na jedenáct tisíc. "Mezi bojovníky lze přitom nalézt i dvanáctileté děti, které jsou trénovány a užívány k rozmísťování a kladení min a výbušnin," popisuje mluvčí AI.

China Keitetsi: Musela jsem zabíjet

Zadržela jsem dech a vtom noční klid prořízl štěkot kalašnikovů. To byl signál k útoku na tábor a k povraždění všech živých tvorů v něm.

Ven vybíhali nazí muži a nahé ženy a záhy klesali k zemi na velikou krvavou hromadu. V rukou svírali šaty, které správně měli mít na sobě, teď s nimi však jen v úprku mávali ve vzduchu. Kozy, vyděšené nepřetržitou palbou, zběsile mečely, drůbež o překot kdákala a lidé křičeli a naříkali a to všechno vytvářelo jakousi vzdálenou zvukovou kulisu, která pomalu utichala a během následujících tří čtyř hodin odezněla docela.

Vtrhli jsme tam a naskytl se nám truchlivý pohled na mrtvé kozy, slepice, vojáky a manželky, které je přijely navštívit. Leželi tam v hřejivých paprscích ranního slunce jeden přes druhého, sjednocení ve smrti. Rutinně jsme se dali do sbírání jídla a zbraní, které jsme my děti potom měly odnést do našeho tábora. Zajatým vojákům svázali ruce za zády v loktech tak pevně, jak to jenom šlo. Zkrátka: nic nového pod sluncem. Po návratu do tábora poručili zajatcům vyhrabat si hrob. Taky rutina. Někteří důstojníci nám dětem nařídili, ať přitom zajatcům pliveme do očí. Mechanicky a bez řečí jsme je uposlechly. I z toho se brzy stala běžná praxe. Nepřátelským vojákům hromově spílali. Ať prý nepočítají s tím, že na ně budou plýtvat kulkami. Srdce mi při těch slovech krvácelo a plakalo.

Vylíčili zajatcům, jaká smrt je čeká: „Až si vyhrabete hrob, vydám svým nejlepším mužům rozkaz, aby vám do hlavy zasekli ,akakumbi‘.“ Akakumbi byl docela prostý, krátký, ale zato tlustý hák. Poté, co nepřátelští vojáci vyhloubili hrob, jim nařídili, aby se postavili na jeho okraj, a pak jim střídavě do čela a do týla zatínali akakumbi, dokud se nesvalili do hrobu – více či méně mrtví.

Opět nastal čas táhnout dál.

Jana Sobotková