Cizinecký zákon pomáhá organizovanému zločinu

18. 1. 2003 - PRAHA [Milan Daniel]

Když česká vláda přijala před dvěma lety Koncepci pro integraci cizinců, vzbudilo to u aktivistů zabývajících se lidskými právy naději na změnu dosavadní oficiální praxe, která byla vůči cizincům spíše nevstřícná. Na základě vládního usnesení vznikly při okresních úřadech okresní poradní orgány pro integraci cizinců. Jejich úkolem bylo monitorovat situaci cizinců v jejich působnosti a napomáhat těm, pro něž se stala Česká republika druhou vlastí, ve snazším zařazením se do české společnosti.

Zmíněné orgány uzavírají svou činnost spolu s okresními úřady a vládní integrační politika v podstatě končí za branami suverénních úřadů krajských, pro něž problematika jen výjimečně znamená oblast hodnou pozornosti. Je ovšem třeba přiznat, že zmíněné orgány měly šanci situaci více popisovat, než opravdu řešit. Chyběly jim nejen kompetence, ale i právní rámec, který by dával cizincům šanci na překonání barikád obsažených v cizineckém zákoně.

Těch je více, zásadní jsou nicméně dvě.

Cizinec usilující o „pobyt nad 90 dnů“ (terminus technicus), laicky řečeno dlouhodobý pobyt, jehož účelem je většinou výkon práce v naší zemi, musí kromě jiného doložit „prostředky pro pobyt na území“ ve výši sedmatřicetitinásobku (!!) životního minima (žádá-li o pobyt v délce jednoho roku). Ustanovení zákona je naprosto diskriminační, je v praxi téměř stoprocentně obcházeno tak, že cizinec si na účelově zřízené konto pro doložení držení těchto prostředků potřebnou částku krátkodobě vypůjčí a vede ve vysokém procentu případů k tomu, že se dostává do závislosti na svých movitých krajanech spojených často s organizovaným zločinem, kteří mu ovšem půjčku ochotně poskytnou – zajisté, že za specifických podmínek.

Cizinec, který pobývá na území našeho státu na uvedené vízum delší dobu, je povinen před uplynutím 365 dnů platnost víza prodloužit. Vízum je cizineckou polocií prodlužováno za podobných podmínek, za jakých bylo uděleno. Ve většině případů jde o zbytečnou byrokratickou buzeraci, protože účel pobytu trvá, a trvá většinou i situace, kdy o konkrétní pracovní místo není ze strany tuzemského uchazeče o zaměstnání zájem. I kdyby však cizinec o konkrétní pracovní místo přišel, záleží jen na něm, zda si nové pracovní místo obstará. Jeho případnou fluktuaci by bylo lze ošetřit jinak, než administrativně složitým procesem. Správní poplatky za prodloužení pobytu se pohybují v řádu cca patnácti set korun. Cizinec, nejčastěji zaměstnanec, na vyřizování náležitostí s tím spojených nemá čas, musí pracovat. Věci se ochotně ujímají jeho krajané. Obvyklá taxa za tuto „službu“ činí cca 20 tisíc českých korun, což je více než měsíční výdělek.

Častou praxí ukrajinských, ale i slovenských zprostředkovatelů práce je zakládání veřejných obchodních společností či družstev. Členství v nich je ze strany obyčejných pracovníků ovšem formální; pro zprostředkovatele je výhodné tím, že disponují velkou skupinou pracovníků. Na této bázi mohou uzavřít smlouvy s jiným ekonomickým subjektem (stavební firmou, továrnou) a jako jednatelé inkasovat částky, jež na základě interní dohody přerozdělí tak, že „členové“ dostanou svých 45 korun na hodinu (přičemž je jejich věcí, jak si zařídí nemocenské a sociální pojištění), jsou jim strženy částky za nejrůznější služby, včetně např. výše uvedeného vyřízení prodloužení pobytu a je jim za to milostivě zajištěna další otrocká práce.

Tím se kruh uzavírá; nikdo jiný do něj totiž nemá šanci vstoupit (např. tím, že by potřebné služby nabídl za slušných podmínek), nikdo ze zúčastněných z něj nemá možnost vystoupit. Existence a trvání tohoto kruhu je dána zákonem – kdyby zákon reflektoval možnosti svého zneužívání, organizovaný zločin by ztratil půdu pod nohama. Takto ji má a dokonale jí využívá.

Druhou barikádou je stanovení hranice pro žádost o trvalý pobyt na deset let za podmínky předchozího dlouhodobého pobytu na našem území. Zákon nerozlišuje a je v tomto směru naprosto demotivační. Cizinci, přicházející do naší země s cílem integrovat se do zdejší společnosti (není jich mnoho, většina přichází pouze za prací a vrací se do zemí svého původu), tak činí vědomě, projevují značnou vůli a úsilí, často těžce, tvrdě a cílevědomě pracují. Třebaže tuto jejich snahu jejich české okolí mnohdy oceňuje, není jim to nic platné – trvalý pobyt dříve udělen být nemůže a každý, koho se to týká, je vystaven libovůli příslušného oddělení cizinecké policie. Také však již hrátkám výše zmíněných struktur. Stačilo by přitom dát těmto lidem možnost získat trvalý pobyt dříve za zákonem taxativně vymezených podmínek, mezi něž by mohlo patřit například doporučení zastupitelstva obce.

Vše do sebe dokonale zapadá: obyčejný chudák, který si k nám přijede vydělat na živobytí své a své rodiny je plánovitě zotročován a okrádán svými mazanými a prachatými krajany, jakož i jejich českými kumpány, kteří sami sebe označují za „podnikatele“. Doba, po niž okrádán být může, je zákonem stanovena na deset let.

Zákon vyprodukoval český parlament. Sedí v něm lidé, kteří z části vědí o co jde a zřejmě se s tím ztotožňují. Je potom ostudou této země, že v něm jsou. Také lidé, kteří tak činí z nevědomosti, indukovaného strachu. Ani ti tam nemají co dělat. V menšině jsou ti, kteří v parlamentu sedí, s jím kodifikovanou normou vztahů k lidem odjinud však nesouhlasí.

Co s tím?

(Autor je vedoucím Poradny pro integraci cizinců v Pardubicích)

Milan Daniel

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

2. 2. 2003

Zákony a životIvan Zákoutský