Nesdělitelné je sdělováno coby varování

18. 1. 2007 - PRAHA [Gita]

Sedmého března 1944 se odehrála největší masová vražda českých občanů a občanek za dobu existence Československa. A to v tzv. terezínském rodinném táboře v Osvětimi, jehož záměr či smysl historie dodnes neobjasnila. Další podobné masové vraždy se odehrály v tomtéž táboře v červenci 1944. V dokumentu Heleny Třeštíkové Nesdělitelné o táboře vypráví několik posledních žijících pamětnic a jeden pamětník.

Roku 1943 byl z Terezína odeslán velký transport více než 4 tisíc vězňů a vězenkyň do Osvětimi. Tam s nimi bylo ze začátku zacházeno jinak než obvykle. Nebyli rozděleni, neprošli selekcí, žili společně v tzv. rodinném táboře. Ženy, muži, děti. Nacisté tak reagovali na očekávané inspekce Červeného kříže a předstírali „humánní“ zacházení s vězni a vězenkyněmi. To však trvalo pouhý půlrok a na březen byla naplánována hromadná likvidace celého tábora. Ta se také 7. března 1944 uskutečnila. Mezitím byl zřízen další tábor, který čekal stejný osud, což věznění lidé věděli. Několika z nich se v létě 1944 podařilo uniknout na tzv. „práce pro Říši“. Jsou to svědci a svědkyně, jež dnes mohou o zrůdných činech hovořit a varovat.

Ruth Bandyová, Anita Franková, Anna Hyndráková a Toman Brod patří k těm, jež přežili. Většina z nich prožila věznění v dětském či velmi mladém věku. Vyprávějí o svých prožitcích, pocitech, o touze přežít, o dýmu z komínů, které denně viděli a kde byli spalováni lidé. O tom, jak při selekcích, kdy na „práce pro Říši“, tedy na život, byli posíláni jen ti vybraní a ty vybrané, kterým bylo nad šestnáct let. O tom, jak téměř žádná matka na takové práce nešla, protože její dítě opustit tábor nemohlo. O tom, jak se Anně Hyndrákové podařilo dostat se přes selekci ve čtrnácti letech, protože Mengele byl zrovna opilý a mávnul rukou. O tom, jak tento vrah v lékařském plášti a bílých rukavičkách posuzoval, kdo z lidí židovského původu půjde na smrt a komu dovolí žít. O loučení s rodiči, jež byli usmrceni plynem...

Kupříkladu Ruth Bandyová řekla, že po věznění v táboře již nechtěla žít v Československu, proto žije v Izraeli. Ostatní zůstali. Anita Franková, která zažila loučení s matkou, jež šla v Osvětmi na smrt, zase podotkla, že často, když dnes vidí třeba ve výtahu načmárané hákové kříže, o smyslu svého přežití velmi přemýšlí. V dokumentu je zmíněna také duševní i fyzická síla vězenkyň tábora, které nosily těžké kýble, aby mohly dostat o hrneček polévky více – ten pak nevypily ony, ale daly jej svým dětem či mužům. Součástí filmu je též čtení jmen obětí ze vzpomínkového setkání na židovské oběti holocaustu v Pinkasově synagoze – tam je zachycen i dnes již zemřelý osvětimský vězeň Rudolf Vrba.

Dokument je doplněn dobovými propagandistickými týdeníky, ukazujícími tehdejší všední dny v Čechách (sáňkování, kroužkování čápů...), kdy se poměrně nedaleko odehrávala nepředstavitelná tragédie, o které většina lidí neměla tušení. ČT2 film odvysílá na svém druhém programu dne 25. ledna ve 20 hodin – při příležitosti Dne obětí holocaustu, připadajícího na 27. leden. Je velkým varováním, že nic podobného, čeho se dopustili nacisté, už svět nesmí nikdy dopustit. Před projevy současného neonacismu a popíráním holocaustu proto nelze zavírat oči.

Andrea Cerqueirová

DISKUSE - KOMENTÁŘE: