Matka všech protiválečných hnutí

19. 8. 2004 - [No Logo]

Když jsem sledovala paní Lipscombovou pod dvojnásobně velkou tíhou bolesti na trávníku Bílého domu, vzpomněla jsem si na jiné matky, které ztrátu svých dětí konfrontovaly s těmi nejmocnějšími a změnily tím běh dějin. Během argentinské „špinavé války“ se skupina žen, jejichž děti zmizely za vlády militaristického režimu, shromažďovaly každý čtvrtek před prezidentským palácem v Buenos Aires. V době, kdy všechny veřejné protesty byly zakázány, chodily tiše dokola, nosily bílé šály a držely fotografie svých ztracených dětí.

Matky z Plaza de Mayo udělaly revoluci v aktivismu za lidská práva tím, že transformovaly mateřský žal z důvodu pro soucit v nezastavitelnou politickou sílu. Generálové nemohli napadnout matky otevřeně, takže zahájili nemilosrdné utajené operace proti jejich organizaci. Avšak matky stále chodily a získaly významnou roli v diktátorském režimu, který se nakonec zhroutil.

Na rozdíl od Matek z Plaza de Mayo, které pochodovaly společně každý týden, ve Fahrenheitu 9/11 Lila Lipscombová stojí před Bílým domem rozhněvaná a sama. Přesto však Lila Lipscombová není osamocena. Ostatní američtí a britští rodiče, jejichž děti zemřely v Iráku, přicházejí doručit obvinění svým vládám a jejich spravedlivé rozhořčení by mohlo ukončit vojenský konflikt stále zuřící v Iráku.

Nadia McCaffreyová z Kalifornie se nedávno vzepřela Bushově administrativě, když pozvala novinové fotografy, aby si vyfotografovali návrat rakve s jejím synem z Iráku. Bílý dům zakázal fotografování rakví pokrytých americkými vlajkami vracejících se na základnu Air Force, avšak protože ostatky Patricka McCaffreyho byly převezeny na mezinárodní letiště v Sacramentu, jeho matka mohla pozvat fotografy dovnitř. „Je mi jedno, co (prezident Georg Bush) chce,“ prohlásila paní Caffreyová a řekla místním novinám, „Pryč s válkou.“

Právě když se tělo Patricka McCaffreyho vrátilo domů do Kalifornie, v Iráku byl zabit další voják: devatenáctiletý Gordon Gentle z Glasgow. Když se tuto zprávu dozvěděla jeho matka Rose Gentleová, bezprostředně obvinila vládu Tonyho Blaira a řekla, „Můj syn pro ně byl jen kus masa, jenom číslo…Tohle není naše válka, můj syn zemřel v jejich válce kvůli ropě.“

A právě když Rose Gentleová říkala tato slova, Michael Berg byl zrovna v Londýně, kde hovořil na protiválečném shromáždění. Od popravy svého šestadvacetiletého syna, který pracoval v Iráku jako civilní zaměstnanec, Michael Berg tvrdil, že „Nicholas Berg zemřel pro hříchy George Bushe a Donalda Rumsfelda.“ Na otázku australského novináře, zda taková odvážná tvrzení „nevytváří dojem, že válka nepřinesla žádné ovoce,“ pan Berg odpověděl, „Jediné ovoce války je smrt, žal a zármutek. Nic jiného.“

Je to jako kdyby tito rodiče ztratili více než jen svoje děti - oni ztratili také svůj strach, což jim dovolilo promluvit s větší jasností a silou. Toto reprezentuje nebezpečnou výzvu Bushově administrativě, která si s oblibou dělá monopol na „morální průzračnost.“ Od obětí válek a jejich rodin se neočekává, aby vyjadřovaly svoji ztrátu samy, má se za to, že to přenechají vlajkám, smutečním stuhám, metálům a trojité salvě. Očekává se, že rodiče a jejich partneři přijmou jejich nevýslovnou ztrátu se stoickým patriotismem, nikdy se nebudou ptát, zda smrti nešlo zabránit a nikdo se jich nezeptá, jestli lze použít jejich milované k ospravedlnění dalšího zabíjení. Na vojenském pohřbu Patricka Mc Caffreyho kaplan vojenského oddílu Paul Harris oznámil pozůstalým, že „to, co Patrick dělal, bylo dobré a správné a vznešené…Tisíce, ne, miliony Iráčanů jsou vděční za jeho oběť.“

Avšak Nadia McCaffreyová ví, jak se věci mají a nechce, aby hluboké zklamání, které cítil její syn, úplně zapadlo. „Velmi se ho dotkla aféra se zneužíváním vězňům,“ řekla paní McCaffreyová novinám The Indepedent. „Říkal, že nemáme s Irákem nic společného, a že bychom tam neměli být.“ Zbavena vojenské cenzury, která brání vyslovit vojákům jejich názor, když jsou naživu, Lila Lipscombová se také svěřila s pochybnostmi svého syna o jeho práci v Iráku. Ve filmu Fahrenheit 9/11 čte dopis, který Michael Pederson poslal domů. „Proč se, proboha, George snaží být jako jeho otec Bush. Dostal nás sem pro nic za nic. Jsem teď tak naštvaný, mami.“

Zloba je zcela adekvátní odpověď systému, který posílá mladé lidi zabíjet jiné mladé lidi ve válce, která neměla být nikdy rozpoutána. A přesto se bude americká pravice neustále pokoušet patologizovat hněv jako cosi nebezpečného a abnormálního a bude považovat odpůrce války jako záštiplné a zcela podřadné osoby. To se však stává mnohem těžší, když pozůstalí po obětech války začínají mluvit veřejně: Nikdo se neodváží předstoupit před matku či otce, který právě ztratil syna nebo dceru, nikdo nebude čelit hněvu vojáka, který ví, že je žádán, aby zabil a zbytečně zemřel.

Mnoho Iráčanů, kteří ztratili své blízké kvůli zahraniční intervenci, odpovídají odporem vůči okupaci. Nyní se začínají pozůstalí po obětech války organizovat sami uvnitř zemí, které rozpoutaly válku. První organizací byla September 11 Families for Peaceful Tomorrows, která veřejně odporovala všem pokusům Bushovy administrativy použít smrt jejich rodinných příslušníků ve Světovém obchodním centru jako ospravedlnění dalšího zabíjení civilistů. Military Families Speak Out vyslala delegaci veteránů a rodičů vojáků do Iráku, zatímco Nadia McCaffreyová plánuje založit organizaci matek, které ztratily své děti v Iráku.

Zdá se, že americké volby jsou vždy ovlivněny rodičovskou demografií či něčím podobným: Naposledy to byly spořádané matky z předměstí, nyní se očekávalo, že to budou tátové vyžívající se na automobilových závodech. Avšak nedávno populární automobilový závodník Dale Earnhardt prohlásil, že vezme své kámoše na film Fahrenheit 9/11, a že „bude dobré, když se na to Američané půjdou podívat.“ Zdá se, že by se ve volbách mohl projevit další demografický prvek: tentokrát ne spořádané matky či drsní tátové, ale rodiče obětí války. Není jich tolik, aby změnily volební výsledek v nerozhodných státech, ale mohly by změnit něco mnohem mocnějšího: srdce a mysl Američanů.

Naomi Kleinová (přeložil Tomáš Tetiva)

Naomi Kleinová

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

7. 9. 2004

Země je MatkaZuzana Bílková