|
Režisér Mareček v dokumentu Zdroj naslouchá globálním výzvám
10. 5. 2005
Štěpánka Matúšková -
Nestává se příliš často, že by u nás vznikl dokument, který by svou perspektivou dalece překračoval hranice této země. Film Martina Marečka nazvaný Zdroj, uvedený v premiéře na festivalu Jeden svět, zahleděnost české kotliny překonává hned ve dvojím smyslu – prostorovém a mentálním. Režisér se rozhodl zpracovat téma porušování lidských práv ve vzdáleném Ázerbájdžánu, o němž je přesvědčen, že je děsivě blízké.
„Kladl jsem si otázku, kam vede ta roura od benzínové pumpy,“ řekl na premiéře v rámci Jednoho světa režisér. Ropovod ho spolu s dvoučlenným štábem zavedl do Ázerbájdžánu, kde „černé zlato“ dobývají lidé s měsíčním příjmem 55 dolarů. Mareček poukazuje na to, že ekonomickou a politickou situaci Ázerbájdžánu využívá ke svým ziskům nadnárodní naftařský gigant British Petrol, vůči němuž se místní vláda a slabé postsovětské hospodářství zákonitě dostávají do závislé pozice. Spolu se zadlužeností Ázerbájdžánu u Světové banky se země stává „baklažánovou republikou“ – chudou zemí, kde se bohaté nadnárodní korporace chovají tak, jak by si ve svých domovských zemích nemohly dovolit. Místní zkorumpované instituce porušují lidská práva, ožebračují lidi a umožňují devastování životního prostředí.
Dejte si pozor na ženy!
Skupinou težce postiženou stavbou ropovodu vedoucího z Ázerbájdžánu směrem na západ jsou také ženy. Výdělky dělníků na ropných polích nestačí k životu, kdo z mužů mohl, odešel za prací a ženy zůstaly doma samy. Místní úřady nechtějí lidem vyplatit odškodné za zabranou půdu na stavbu ropovodu a falšují dokumenty. Ženy, jejichž strhujícím výstupům Mareček nechává volný průběh, se pustily do aktivního boje za svá práva, sepsaly petici, zablokovaly železnici.
„Do dnešního dne nebyla jediná stížnost soudně vyřešena v jejich prospěch,“ sdělila Lidovým novinám ázerbájdžánská disidentka Mirvari Gahramanli. „Vůči ženám zatím přežívá tradiční ostych a úcta, to je jediný důvod, že už je dávno nezavřeli. Muže, kteří nahlas vyslovují své protesty, hned policie zatkne a obviní z vyvolávání nepořádku, užívání drog a podobných nesmyslů.“
Tolik rámec příběhu, v němž vystupují ázerbájdžánští bojovníci za lidská práva, včetně Mirvari Gahramanli, která zasedá v porotě letošního ročníku festivalu Jeden svět a účastnila se premiéry v pražském kině Světozor.
Perspektiva Martina Marečka je sociálně kritická a globální. Uvědomuje si místo České republiky mezi nejbohatšími zeměmi světa, na jejichž zdánlivě běloskvoucím svědomí leží ropná skvrna devastovaných zemí kdesi „u zdroje“. Vzhledem k tomu, že i česká auta jezdí na ázerbájdžánskou ropu, „jedeme v tom všichni,“ jak poznamenal režisér před uvedením snímku. Autoři berou na sebe zodpovědnost za globální výzvy a jejich postoj vypovídá o osobní angažovannosti, o čemž svědčí i poslední titulek, který uvádí, že po odjezdu upozornili mezinárodní organizace dohlížející na dodržování lidských práv na jejich porušování v oblasti, kde natáčeli.
Film je zároveň sympatický svou civilností a osobním rozměrem. Mezi protagonisty patří i autoři filmu, ale nederou se před kameru, jak se to mnohým stává v nezadržitelné touze zvěčnit sama sebe. Ve scénách, kdy hovoří s představiteli British Petrol o korupci, která zabraňuje spravedlivým odměnám těžařů, působí boj tří mladých mužů až naivně, nevyvolává však výsměch, ale držení palců. Režisérovi se podařilo nepřekročit hranici k triviální hříčce o výpravě tří kamarádů za dobrodružstvím a udržel závažnost výpovědi, která je o to působivější, čím je méně aranžovaná.
Zdroj (ČR, 2005), režie, scénář, zvuk, střih: Martin Mareček
Autorka je publicistka.
Štěpánka Matúšková
|
|
 |
|
