Marek Tomin: Moratorium na komerční lov velryb je ohroženo
29. 6. 2006 Eva Pivodová [iHned] -
V karibském ostrovním státě Svatý Kryštof a Nevis právě skončilo 58. výroční zasedání Mezinárodní velrybářské komise (IWC). IWC je jediný světový orgán, který se zabývá lovem a ochranou velkých kytovců. Země prosazující lov velryb v čele s Japonskem se již mnoho let snaží zvrátit moratorium na veškerý komerční lov velryb, které platí od roku 1986. Letos se těmto státům bohužel "dařilo", jak popisuje Marek Tomin, nezávislý konzultant pro otázky ochrany oceánů a poradce Greenpeace ČR.
Jaký závěr z letošního zasedání IWC vzešel?
Výsledek letošního zasedání IWC je velice alarmující. Poprvé po dvaceti letech, tedy od doby, kdy začalo platit celosvětové moratorium na veškerý komerční lov velryb, získali v komisi většinu zastánci obnovení lovu ve velkém v čele s Japonskem, Norskem a Islandem.
Kolik hlasů by zastánci lovu velryb museli získat, aby jednoznačně prosadili své zájmy?
Ke zvrácení moratoria je v rámci IWC zapotřebí tříčtvrtinová většina, kterou velrybáři dosud nemají. Ale i nadpoloviční většina jim umožňuje učinit řadu kroků směřujících k rozšíření lovu a zrušení zákazu.
K čemu konkrétně tedy při jednání došlo?
Velrybářům se na letošním zasedání podařilo využít nadpoloviční převahu a těsnou většinou jednoho hlasu byla schválena rezoluce, která například poznamenává, že "moratorium již není potřebné". To je naprosto nehorázné a ničím nepodložené tvrzení, které jde proti zásadám, pravidlům a schváleným postupům IWC. Takzvaná Deklarace ze Sv. Kryštofa a Nevise v podstatě obchází IWC podobně jako Japonsko, Norsko a Island již dnes obcházejí samotné moratorium a nadále loví velryby pro komerční účely, ačkoli to moratorium zakazuje.
Jak striktní je zmiňované moratorium?
Norsko využívá toho, že se proti moratoriu odvolalo již v roce 1982 a nadále svévolně provádí komerční lov velryb, zatímco Japonsko loví velryby pod záminkou vědeckého výzkumu - moratorium totiž umožňuje každému členskému státu, aby pro účely výzkumu zabíjel velryby. Japonsko přitom maso z takto ulovených velryb prodává na svých trzích za desítky milionů USD ročně. Když bylo v roce 1982 toto moratorium schváleno, byly stanoveny podmínky, za kterých by mohlo být opět zrušeno a obnoven komerční lov velryb. Základní podmínkou bylo zjištění skutečného stavu, ve kterém se nacházejí velrybí populace. Pouze v případě, že IWC získá spolehlivé odhady toho, kolik velryb vlastně v oceánech zbývá, může stanovit rozumné kvóty pro jejich lov.
A tyto odhady nejsou k dispozici?
Během prvních deseti let se nepodařilo je získat a v roce 1992 bylo moratorium prodlouženo na dobu neurčitou. Vědecký výbor IWC rok co rok konstatuje, že data potřebná k nastavení nových pravidel lovu velryb, která by nevedla k jejich drastickým úbytkům, stále ještě nemáme a zřejmě dlouho mít nebudeme.
Když si nejsme jistí jejich počtem, proč je podle vás nutné velryby chránit?
Velryby dodnes potřebují ochranu, jelikož se stále nevzpamatovaly z devastace, kterou na jejich populacích způsobilo velrybaření. Od roku 1898 do roku 1990 ulovili velrybáři podle vlastních statistik více než 2,7 milionu velryb. To je zcela bezprecedentní úroveň vybíjení, která téměř nemá obdoby v oceánech ani na souši. Byla to temná éra lidského počínání, ke které bychom se v žádném případě neměli vracet.
Jaké konkrétní důsledky vybíjení mělo?
V některých případech téměř došlo k vyhlazení druhů či poddruhů velryb. Vědecký výbor IWC například odhaduje, že z původní populace 250 000 plejtváků obrovských ve vodách kolem Antarktidy zbývá jen 400 až 1400 jedinců. Pro mě osobně jako člověka, pro kterého je moře zásadní součástí života, je tato situace velice skličující. Některé geneticky jedinečné populace jsme skutečně vyhubili - například atlantickou populaci plejtvákovce šedého. S touto velrybou se již na Atlantiku nikdo nesetká. V některých případech se populace velryb vzpamatovaly, což je skvělé.
Je právě toto vzpamatování důvodem, proč některé státy chtějí velryby opět lovit?
Ani relativní hojnost některých druhů - ve srovnání s těmi, které jsou stále na pokraji vyhynutí - ještě neopravňuje obnovení komerčního lovu. Některé odhady se od sebe dramaticky liší a IWC má spolehlivé a platné odhady jen u několika málo populací. Musíme zdokonalit metody sčítání velrybích populací. Zároveň je nutné, abychom vyhodnotili i řadu dalších faktorů. Dnes je situace o poznání komplikovanější než v době starého velrybářství, protože se mořský ekosystém jako takový, zdaleka nejen velryby, ocitá v ohrožení. Právě minulý týden vydal Program životního prostředí OSN varovnou zprávu o stavu oceánů, která konstatuje, že nadměrný rybolov, znečištění toxickými látkami a klimatické změny posouvají již tak nepříznivý stav oceánů za bod návratu.
Jakou roli na poli ochrany oceánů a jejich "obyvatel" hraje Česká republika?
Česká republika vstoupila do IWC v loňském roce po tříleté kampani české pobočky Greenpeace. Ukázalo se, že i když žijeme daleko od moře, česká veřejnost má velký zájem o ochranu velryb, moří a oceánů. Nasbíralo se přes 25 000 podpisů žádající vstup České republiky do IWC za účelem posílení tábora ochránců velryb.
Kdo přišel s myšlenkou vstupu Česka do IWC?
Kampaň Greenpeace skutečně nevznikla jen tak. Ve stejné době totiž apelovaly na Českou republiku některé členské země IWC, aby do organizace vstoupila a posílila tak ochranu velryb. USA vyslalo demarši 18 zemím, ve které je vyzvalo, aby vstoupily do IWC; Británie se osobně obrátila na Českou republiku. Veřejná podpora této iniciativy určitě pomohla dostat otázku členství IWC na stůl ministerstva životního prostředí, a posléze parlamentu, senátu a prezidenta.
Měli jsme také nějaké odpůrce?
Nápad se setkal s diplomatickým odporem Japonců, kteří na půdě našich zákonodárných sborů tvrdě lobovali proti našemu vstupu do IWC.
Nicméně Česku je otázka lovu velryb dost vzdálená. Nemáme ani přístup k moři...
To, že nesousedíme s mořem, neznamená, že za něj neneseme svůj díl zodpovědnosti. Stále více Čechů tráví stále více svého volného času u moře. Znečištění, které i ve středu Evropy vypouštíme do řek a do ovzduší, se dostává do moří a oceánů. Zkrátka žijeme ve světě, který je globální nejen z hlediska ekonomiky a diplomacie, ale i všeho ostatního, a musíme se podle toho chovat. Zajímavé navíc je, že většina oceánů nikomu nepatří - jsou to mezinárodní vody, které jsou společným dědictvím všech lidí na světě, nejen přímořských států. Již zmiňovaní Japonci například pod tenkou rouškou vědeckého výzkumu loví velryby v mezinárodních vodách kolem Antarktidy, tedy vodách, které stejným dílem patří všem státům světa, včetně České republiky. A proto se i nás tato problematika jednoznačně dotýká.
Eva Pivodová
|