Válka doma: Válka proti terorismu z pohledu americké občanské společnosti

Celá planeta sleduje průběh války proti terorismu v Iráku a v Afghánistánu. Zmatené vojenské pokusy o stabilizaci situace v těchto zemích dosud nepřinesly výrazné úspěchy. Všech 16 amerických tajných služeb v roce 2006 prohlásilo, že válka v Iráku naopak povzbudila terorismus po celém světě. Vedení nesjednocených teroristických skupin stále uniká před zákonem a nabírá stále větší sílu. Od začátku vyhlášení války proti terorismu zaznamenal celý svět čtyřnásobné zvýšení výskytu sebevražedných bombových útoků a trojnásobné zvýšení teroristických útoků – když počítáme jen útoky cílené na civilisty, nikoliv útoky proti okupačním armádám. Válka proti terorismu dosud způsobila velkou vlnu anti-amerikanismu a protizápadní zaujatosti, což poskytuje teroristickým skupinám v chudších zemích velký počet nových přívrženců, kteří už nemají co ztratit.

V Afghánistánu žije mladý muž, který ztratil celou rodinu. Američtí vojáci vtrhli do jeho domu a postříleli muže, ženy i děti. Byla to chyba. Podle tvrzení velitelů se domnívali, že se tam ukrývají teroristé. Proč ale bylo při zásahu zastřeleno i 15 ovcí za domem, to už vysvětlit nedokážou.

Z různých pohledů znamená válka proti terorismu velmi rozdílné věci. Pro policii a zpravodajské služby mnoha států, a nejen na Západě, to znamená největší a nejtvrdší profesionální oříšek své doby – dlouhodobou akci proti roztříštěné světové mafii, která zneužívá náboženství a utrpení chudých k politickému násilí. Pro skupinu neokonzervativních politiků v mnoha zemích to představuje “klíčový traumatický incident”, na který už dlouhých 20 let netrpělivě čekali, a zdroj strachu, který ovlivňuje veřejné mínění k podpoře “válečného programu”. Pro náboženské radikály různých vyznání to znamená vítané povzbuzení v těžké materialistické době. Pro obyčejné Iráčany a Afghánce to představuje téměř konec světa.

Vyšetřovatelé OSN a Červeného kříže tvrdí, že americká armáda a CIA používají na Guantánamu i v dalších věznicích nezákonné metody mučení. Přesto si žádné užitečné informace o teroristech zatím nedokázali vynutit. Pouze jeden vězeň z Guantánama – Australan David Hicks – byl odsouzen za terorismus, a to jen díky dohodě, že pokud se přizná, odsedí si pouze dalších devět měsíců v australských věznicích. Zdá se být ironií, že Hicks už je na svobodě, zatímco dalších několik set lidí, proti kterým nejsou zatím důkazy ani obvinění, se stále ještě nachází na ostrově.

Válka pokračuje a po celém světě mizí lidé za podivných okolností. Guantánamo je ve Válce proti terorismu spíše jakousi vizitkou - prezident George Bush totiž nedávno přiznal, že americká vláda má další utajená vězeňská zařízení. Několik vězňů se z takových míst vrátilo a vypovídali o tom, jak je CIA unesla, mučila a nakonec bez obvinění propustila. Organizace monitorující lidská práva (včetně Amnesty International) tvrdí, že CIA unesla i rodinné příslušníky podezřelých, sedmileté děti nevyjímaje.

Byly propuštěny desítky vězňů, a to včetně několika dětí. Výpovědi těchto a dalších lidí se v detailech až překvapivě shodují, což svědčí o důvěryhodnosti jejich tvrzení. Odborníci říkají, že je velice nepravděpodobně, aby tolik lidí po celém světě zvládlo vymyslet a zkoordinovat detaily o jednotlivých vyšetřovatelích a jejich metodách. Američtí politici ale opakovaně tvrdí, že nikdo není mučen, a pokud se tak někdy stalo, byla to výjimka. Nicméně americké občanské organizace vloni získaly více než 100 000 stránek vládních dokumentů, které popisují konkrétní případy mučení v bolestivých detailech. V roce 2006 byl totiž schválen nový americký zákon pod názvem Military Commissions Act, který ustanovuje za nezákonné mučení pouze takové, jež způsobí život ohrožující zranění vnitřních orgánů. Případy z Guantáma jsou mezinárodně známé. O čem se však mluví méně, je domácí podoba války proti terorismu. Pro obyčejné lidi ve Spojených státech tato válka představuje radikální změny ve společnosti, strach z teroristů a také strach z vlastní vlády.

Americká vláda prohlásila, že tato válka je válkou bez termínů a bez pevných front. Zkrátka je to nekonečná válka bez hranic. Bushův slavný výrok: “Každý je buď s námi nebo proti nám” nastavil atmosféru, kde kritici jsou neodlišitelní od nepřátel. Média tyto lidi často označují za “teroristy” nebo “sympatizanty teroristů”. Terorismus je hrozbou, která omlouvá vše.

Všemohoucí prezident

Od 11. záři 2001 vláda prezidenta Bushe překopala některé z nejpevnějších základů americké ústavy. Právo vězňů stanout před soudem – takzvané Habeas Corpus, které je od roku 1675 obecně vnímáno jako základ anglo-amerického právního systému – už nyní neexistuje. Američtí občané i občané cizích států mohou být věznění bez soudu a bez specifického obvinění na dobu neurčitou. Stačí výrok policie o podezření z možného spojení s terorismem, nebo když prezident danou osobu označí za “nepřátelského bojovníka”. Další změny v zákonech postupně destabilizovaly tradiční americký systém vyváženosti třech pilířů demokracie – prezidenta, Kongresu a soudů. Prezidentská kancelář nabyla nevídané moci, což znepokojuje jak zákonodárce, tak i občanské společnosti, přestože většinu těchto nových pravomocí prezident dosud nevyužil.

Jeden z nových zákonů – Defense Authorization Act 2007 – zjednodušuje podmínky, za kterých může prezident vyhlásit výjimečný stav, zatknout politické oponenty nebo financovat polovojenské síly, včetně soukromých bezpečnostních agentur. Vlastník agentury Blackwater, který zároveň významně financuje Republikánskou stranu, řídí dnes už největší soukromou armádu na světě. Blackwater zahrnuje 20 000 vojáků, privátní vojenskou základnu, 20 vojenských letadel a další špičkovou techniku. Tato agentura se mezinárodně neblaze proslavila nevyprovokovanou střelbou na irácké civilisty. Méně se však mluví o tom, že Blackwater udržuje pořádek také v některých amerických městech. Například v roce 2005 po hurikánu Katrina ovládal město New Orleans. Další, téměř neznámý zákon zvaný Insurrection Act poskytuje prezidentovi pravomoc použít nejen Národní gardu a armádu, ale i tyto polovojenské síly k udržení kontroly při jakékoliv nepřehledné situaci.

Několik odborníků, včetně autorky Naomi Wolfové, varuje, že přesně taková opatření použili někteří ze světových diktátorů při svém nástupu k moci. Wolfová například uvedla, že to byl Lenin, kdo poprvé namísto standardních soudů zavedl systém vojenských komisí, jaké dnes fungují i na Guantánamu, a že Stalin poprvé použil pojem “spící buňka,” k pronásledování svých kritiků. Nicméně opatření, která jsou v totalitních státech tradiční, jako například vyhlášení výjimečného stavu nebo systematická cenzura, v této válce dosud použita nebyla.

Jedna z pravomocí, které prezident Bush využívá naopak často, je zvláštní typ prezidentského veta – takzvané “podpisové prohlášení”, které prezidentovi umožňuje podepsat zákon navržený Kongresem a současně některé specifické části zákona určit za neplatné. Toto prohlášení, na rozdíl od běžného veta, pak už Kongres přehlasovat nemůže. Zkrátka řečeno, proti prezidentskému podpisovému prohlášení nikdo nic nezmůže a Bush tuto pravomoc použil již nejméně osmsetkrát. Advokátská komora varuje, že prezident tímto způsobem ohrožuje zákonnost v USA.

Za těchto podmínek hrají občanské organizace skoro stejně důležitou roli jako americký Kongres. Neziskové organizace se během války proti terorismu staly hlavním alternativním zdrojem informací. Většina případů uvedených v tomto článku se dostala na veřejnost jen díky vytrvalé práci neziskovek. Tradiční role občanské společnosti, jako hlídače demokracie a zastánce lidských práv, se v době války stala mnohem zřetelnější. V americkém systému dvou státostran naplňují občanské organizace a masová hnutí už dávno také roli politické opozice. V současné době se občanské organizace v některých případech dokonce ocitly v nové, pro ně jistě nepohodlné, roli cíle protiteroristických opatření. Tato role americké občanské společnosti se zdaleka netýká jen liberálních skupin a ekologů, ale i pravicových a konzervativních spolků a organizací.

Například v březnu 2007 zahájila koalice předních konzervativců nazvaná American Freedom Agenda kampaň proti omezování občanských práv v rámci Války proti terorismu. Tato koalice, která zahrnuje i organizaci American Conservative Union, žádá návrat práva všech vězňů být souzen nezávislým soudem, zastavení jakéhokoliv mučení zajatců, ukončení mezinárodních únosů, zrušení prezidentského práva označit kohokoliv bez důkazů za “nepřátelského bojovníka”, ukončení nezákonných odposlechů amerických občanů a ochranu novinářů před nespravedlivým vězením.

Domácí teroristé

Laura Bergová, zdravotní sestra, pečující o zraněné veterány, napsala v září 2005, krátce po hurikánu Katrina, místním novinám ve městě Albuquerque otevřený dopis. V něm kritizovala Bushovu vládu za nedostatečnou reakci při katastrofě, a také za válku v Iráku. Dokonce volala po demisi vlády. Několik dnů poté, co v novinách dopis vyšel, byl zabaven její počítač a vláda zahájila vyšetřování případu Bergové jako “vzpouru proti státní moci”.

Při jejím vyšetřování použila vláda zákony na stíhání teroristů. Kritici poukazují na to, že velký počet zadržených je označen za teroristy pouze proto, aby vláda mohla zveřejnit velký počet stíhaných teroristů. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že od roku 2001 podalo v případech spojení s terorismem na 400 žalob, jenže dokonce i ministerský generální inspektor již potvrdil, že tyto statistiky jsou nadsazené. Novináři z Washington Post a New York Times provedli detailní výzkum těchto kauz, z něhož vyplynulo, že jen 39 z nich mělo cokoliv společného s terorismem. Ostatních 361 případů se týkalo zcela jiných trestných činů.

Jenomže i kauzy, které výzkum označil za teroristické, jsou často sporné. Například většina takzvaných “domácích teroristů” jsou ve skutečnosti radikální ekologové, kteří zničili majetek dřevorubeckých nebo farmaceutických firem a nikoho při tom nezranili.

John Lewis, zástupce ředitele FBI, v roce 2005 prohlásil, že jedna z největších teroristických hrozeb v USA přichází od extrémních ekologických skupin a zahájil operaci zvanou BlackFire. O dva roky později v létě 2007 byla ve státě Oregon poprvé odsouzena skupina ekologických aktivistů za terorismus. Devět lidi spojených s organizací Earth Liberation Front založilo v roce 2001 požáry u dvou dřevorubeckých firem. Podpálili stroje v době, kdy zde nebyli přítomni žádní pracovníci. Přestože při požárech nebyl nikdo zraněn, pachatelům hrozilo doživotní vězení. Viníci se k činům nakonec přiznali a byli odsouzeni jen na 7 let. Zajímavé je, že ve většině případů žhářství je trest jen 3,5 roku vězení, a to i v případech, kdy se viník nepřizná.

V dalších případech spiknutí a terorismu si policie vymyslela plány sama. V červnu 2006 bylo zažalováno sedm mužů za účast na plánování bombového útoku na mrakodrap v Chicagu. V říjnu stejného roku byli dva muslimští přistěhovalci odsouzeni za spiknutí s cílem zavraždit pákistánského diplomata. V obou případech byl autorem i vůdcem těchto falešných plánů agent FBI a obžalovaní byli odsouzeni jen za to, že na tyto plány reagovali souhlasně a skutečného původce neudali.

V dalších případech byli takzvaní teroristé odsouzeni za úplně jiné činy. John Walker Lindh, známý jako “americký člen Talibanu”, byl zatčen v prosinci 2001 na bojišti v Afghánistánu. Mladý muž pocházející z katolické rodiny se v dospělosti stal muslimem a vydal se do Jemenu studovat arabštinu a Korán. Tam Lindha přesvědčili, aby jel pomáhat do Afghánistánu. Když byl Lindh zatčen, věznili ho dva dny venku ve studeném kovovém kontejneru a 14 dní nechal americký vojenský zdravotní personál v jeho noze kulku. Po vzájemné dohodě s vládou stráví Lindh ve vězení jen 20 let za podmínky, že o dalších zkušenostech z vězení nepromluví. Nakonec byl odsouzen ne za spojení s teroristy, ale za to, že jako americký občan odcestoval do země, na kterou bylo vyhlášeno embargo a stal se členem cizí armády.

V téže době žije v USA na svobodě několik mezinárodně stíhaných teroristů, kteří ale nejsou pro americké úřady podezřelými osobami. Bývalý agent CIA Luis Posada Carriles se již přiznal k bombovému útoku na kubánské civilní letadlo uskutečněnému v roce 1976, při kterém zahynulo 73 lidí, ale i k dalším teroristickým činům. Další muž, bývalý francouzský agent Louis-Pierre Dillais, vedl před 20ti lety na Novém Zélandu bombový útok na loď organizace Greenpeace, při kterém zemřel člen posádky Fernando Pereira. Přestože se Dillais v roce 2005 ke svému podílu na této akci novinářům přiznal, žije dnes svobodně ve státě Virginia.

Jak člověk zmizí

Maher Arar je kanadským občanem, který se narodil v Sýrii. Jako sedmnáctiletý emigroval s rodiči do Kanady, kde se stal úspěšným počítačovým programátorem a otcem dvou dětí. Tim byl příkladným přistěhovalcem – poctivým daňovým poplatníkem bez problémů se zákonem. Pak ale v jednom nákupním centru zašel na kávu s Arabem Abdullahem Almalikim, kterého kanadská policie podezírala, protože pracoval v Afghánistánu pro jednu kanadskou humanitární organizaci, kde jeden z manažerů byl obviněn z finanční podpory organizace spojené s terorismem. Podle policejního odposlechu se Arar a Almaliki bavili o doktorech a koupili náplň do tiskárny. Almaliki byl později zatčen, vyšetřován a poté, co se úřady shodly na jeho nevině, byl i propuštěn. Tím se ale v některé ze zpráv kanadských tajných služeb vyskytlo také Ararovo jméno.

26. září 2002 se Arar vracel z rodinné dovolené v Tunisku, jenže v New Yorku, kde přestupoval, byl americkými úřady zadržen. Arar byl v USA zadržen 14 dní, během kterých mu byla odepřena komunikace s právníkem i s rodinou. V říjnu byl předán do Sýrie, přestože americké úřady věděly, že tam bude politicky pronásledován. V Sýrii strávil déle než 10 měsíců uvězněn v podzemní cele velikosti běžného hrobu. Opakovaně byl mučen a vyslýchán, ale nakonec ho propustili. Nikdy nebyl v Kanadě, USA ani v Sýrii obviněn z jakéhokoliv zločinu.

Dnes už je všem jasné, že Arar byl uvězněn neprávem. Kanadská vláda se Ararovi veřejně omluvila a nabídla mu 10 miliónů dolarů odškodného za svůj podíl na tomto případu. Americká vláda se mu ani neomluvila, pouze uznala, že byl nevinen. Arar je jen jedním z několika set případů lidí, kteří najednou zkrátka zmizeli - lidí zadržených bez obžaloby v rámci boje proti terorismu. Jeho rodina dlouhou dobu vůbec netušila kam zmizel, a když se to dozvěděla, neměla žádné právní možnosti mu pomoci. Většina takto neobviněných lidi se dosud na svobodu nedostala.

V prvních letech Války proti terorismu Američané věřili, že taková zmizení se týkají jen podivných cizinců z arabských zemí, jenže od té doby bylo podobným způsobem uvězněno a zbaveno svého občanská práva také několik amerických občanů. 18. října 2006 byl schválen nový zákon, který upírá nárok na právníka a soud i občanům USA, pokud je prezident označí za “nepřátelské bojovníky”.

Reportér New York Times a držitel novinářských ocenění Stephen Grey, který napsal investigativní reportáže o americkém systému tajných věznic, v říjnu 2007 řekl: “Jen několik jedinců se vrátilo z těchto utajených míst a mnoho dalších úplně zmizelo. Nevíme, kde jsou a nikdo za to nenese právní zodpovědnost.”

Kde začala mučení a kam to vede

Roku 1997 ve státě Utah tvrdil duševně nemocný vězeň Michael Valent, že slyší hlasy. V nepříčetnosti se zabalil do několika dek a nepodřídil se rozkazům dozorců, aby pokrývky z hlavy sundal. Dozorci ho proto silou připoutali k židli a nechali ho tam celých 16 hodin. Jeho nohy byly přivázány tak těsně, že v nich vznikla krevní sraženina a on pak několik minut po rozvázání náhle zemřel.

Další vězeň v Utahu byl svlečen do naha a bez soudního rozhodnutí uvězněn na 56 dnů ve studené betonové cele. Jiné vězně připoutali k železné desce, kde je zanechali několik dnů ve vlastních fekáliích. Ve státě New Mexico znásilnili členové vězeňského personálu 14 vězeňkyň a několika vězňům umožnili vstup do ženské části věznice za stejným účelem.

V státě Connecticut byl před soudem krátkodobě zadržen mladý muž Timothy Perry, jenže se při konfliktu s dozorci udusil. Později v téže věznici zemřel další vězeň za podobných okolností, ale k tomu navíc dostal 11 ran pěstí do obličeje.

Všechny tyto případy se staly v amerických věznicích v devadesátých letech a jsou zdokumentovány ve vyšetřovací zprávě Ministerstva spravedlnosti. Tyto příklady jsou jen zlomkem z celkového počtu podobných případů špatného zacházení s vězni, jedno ale mají společné. Staly se ve věznicích pod vedením třech konkrétních mužů: Lane McCotter, Terry Stewart a John Armstrong. Právě tito tři muži byli v roce 2003 pověřeni vedením týmu odborníků, který měl za úkol zrekonstruovat irácký vězeňský systém a stali se poradci pro věznici Abu Graib.

Primátor města Salt Lake City Rocky Anderson říká, že když se objevily skandální fotky z věznice Abu Graib, tak nebyl překvapen, protože McCotter provozoval i místní věznice stejným způsobem. Američtí politici tvrdí, že zneužívání vězňů v Abu Graib byla tragická výjimka, ale svědectví propuštěných vězňů a dokumenty o amerických věznicích naznačují, že situace není tak jednoznačná. Podle amerických organizací pro lidská práva jsou tyto metody, na které si stěžují vězni z Abu Graib, Guantánama a dalších zařízení, dobře známé v amerických věznicích.

Největší americká právnická organizace National Lawyers Guild se také obává, že mučení vězni nevypovídají zcela pravdivě a často se přiznávají i ke zločinům, které nespáchali. Soudní vyšetřovatelé například vydali v červenci 2006 zprávu, ve které bylo zdokumentováno mučení nejméně 75 vězňů ve věznicích v Chicagu. Čtyři vězni čekající na popravu byli poté osvobozeni, když soud uznal, že mučení vedlo k jejich nespravedlivému odsouzení.

Také v případech, kdy je podezřelý opravdu vinen, může mučení ohrozit spravedlnost. Američan José Padilla je jedním z mála lidí, kteří byli skutečně odsouzeni za angažovanost v mezinárodním terorismu. V roce 2002 byl zatčen a zbaven všech občanských práv. Pak byl 43 měsíců vězněn na vojenské základně v extrémní izolaci. První dva roky neměl kontakt s právníkem a ani nebyl obžalován. Když se Padilla konečně dostal před soud, tak soudní psychiatrička Angela Hegarty při jeho vyšetření zjistila, že dlouhodobá izolace a mučení těžce poškodilo jeho mozek.

Zpočátku vláda tvrdila, že Padilla plánoval výbuch biologické nebo chemické bomby v USA, ale nakonec se tato teorie neprokázala a soud ho v létě 2007 odsoudil za plánování podpory teroristických skupin v Bosně, Kosovu nebo Čečně. Právníci tvrdí, že o Padillových plánech a kontaktech se pravdu už nikdy nedozvíme, protože jeho mozek je zničen.

Není vůbec jasné, kolik z vězňů v současné době zadržovaných bez obvinění má něco společného s terorismem jako Padilla a kolik z nich jsou nevinné oběti jako Arar. Americká armáda odhaduje, že jen 8 procent z 775 vězňů držených na Guantánamu mělo něco společného s terorismem. Každopádně se ale dlouhodobé zadržení bez soudních příkazů týká několika tisícovek lidí a to je pouhý zlomek následků války proti terorismu.

Společnost pod mikroskopem

Joseph Nacchio byl ředitelem velké americké telekomunikační firmy Qwest Communications. Podle něj se na jeho firmu již šest měsíců před 11. zářím 2001 tiše obrátila americká vláda s požadavkem, aby spolupracoval na novém projektu odposlechů tisíce občanů bez soudního příkazu. Nacchio se obával, že projekt je nezákonný a tak spolupráci odmítl. Vláda firmu potrestala stáhnutím veřejné zakázky za sta miliony dolarů.

Na počátku roku 2007 americká vláda přiznala, že už více než pět let špehuje občany – hromadně a bez oprávnění. Federální soud rozhodl, že Nacchio měl pravdu, a že systém odposlechu je v rozporu s ústavou a omezuje svobodu projevu. Jenže Demokraty ovládaný Kongres schválil v létě 2007 nový zákon, který odporuje tomuto soudnímu rozhodnutí a odposlechy bez povolení soudu legalizuje.

Zákon dřive stanovil, že americká vláda může podle libosti odposlouchávat a prohlížet byty v zahraničí, ale na území USA musí policie doložit soudci zdůvodnění. Bushova vláda tvrdí, že tento systém je ve Válce proti terorismu příliš omezujicí a proto navrhla zákon, který neoprávněné špehovaní umožňuje.

V pátrání po teroristech a jiných zločincích dnes Ministerstvo vnitra USA disponuje bohatým spektrem možností. Může používat vojenské satelity a odposlouchávat kterýkoliv telefon nebo internetové připojení po celé zemi přes jeden integrovaný systém. Podle tiskového prohlášení má FBI síť 15 000 tajných agentů v civilu. Ministerstvo může vydat takzvaný “dopis o národní bezpečnosti”, který umožňuje odposlechy, prohlídky bytu, osobní prohlídky a zkoumání finančních i jiných spisů dané osoby, a to vše bez povolení soudu.

Na konce roku 2007 zařadila mezinárodní organizace na ochranu osobních údajů Privacy International Spojené státy z hlediska ochrany soukromí občanů do nejhorší možné kategorie. Tak jako vláda USA špehují své občany už jen Čína, Malajsie, Rusko a Singapur. Podle této zprávy jsou výše jmenované země „společnostmi založenými na chronickém sledování občanů“.

Ve snaze předpovídat teroristické útoky, vyvíjí americká federální policie databázi o internetové a telefonní komunikaci milionů občanů. Podle utajených kriterií zařazuje jednotlivé občany do rizikových kategorií. Odborníci tvrdí, že účelem tohoto systému je zjistit nejen to, kdo je napojen na teroristy, ale i kdo by mohl mít v budoucnu takové sklony, podle zájmů, které projevuje například při prohlížení internetu. Problém je v tom, že policie podle těchto známek rozhoduje, kdo bude na seznamech lidí, kteří nesmějí létat letadlem, nebo kteří budou podrobeni důkladnějším kontrolám na letišti. Občan se nikdy nedozví, zda a proč je na seznamu a svou kategorii nemůže nijak ovlivnit.

Televizní stanice CBS dostala v roce 2006 seznam 44 000 “podezřelých” jmen z tohoto systému. Podle tohoto seznamu nesmí například bolívijský prezident Evo Morales vůbec létat letadlem. Seznam podezřelých zahrnuje mnoho častých jmen jako například Gary Smith nebo Robert Johnson. CBS našla 12 lidí, kteří se jmenují Robert Johnson a všichni shodně uvedli, že mívají podivné problémy, vždy když chtějí někam letět.

Nyní už se tento seznam údajně rozšířil na více než 800 000 lidí a každý měsíc přibývá v průměru 20 000 nových jmen. Mezi podezřelými, kteří musejí projít striktnějšími kontrolami na letištích, jsou i Ted Kennedy a pracovníci neziskového Centra pro výzkům ústavních práv. Pro uvedených 12 Robertů je vládní špehování určitě otravné, ale pro některé občany jde o otázku života a smrti – například pro Jamese Yee. Yee je několikrát vyznamenaný vojenský důstojník, přesto však vládní špehování v rámci války proti terorismu vedlo k jeho neoprávněnému věznění.

Yeeův dědeček byl čínským přistěhovalcem a od druhé světové války všichni muži v jeho rodině hrdě sloužili v americké armádě. Yee sám sloužil ve dvou válkách. Když v roce 1990 přešel na muslimskou víru, nebyl to pro armádu problém. Yee dokonce pracoval jako armádní muslimský poradce, který ostatním vojákům radil, jak s muslimy jednat . Stal se vojenským kaplanem a v roce 2003 byl přeřazen do vojenského týmu na Guantanámo.

Během své služby na Guantanámu měl Yee sloužit jako kaplan pro muslimské tlumočníky a také pro muslimské vězně. Při práci se setkával i s dětskými vězni ve věku od 12 do 14 let. Navíc dostal za úkol radit vyšetřovatelům, jak zneužít muslimské víry při výsleších vězňů, s čímž ovšem nesouhlasil. Vypracoval však metody, které měly být efektivnější a zároveň humánní a zákonné. Během jeho služby na Guantánamu ho armáda ocenila dvěma medailemi a hodnocení od jeho nadřízených byla vždy dobrá.

V září 2003 se Yee vracel do USA na čtrnáctidenní dovolenou, ale na vojenském letišti na Floridě byl náhle zatčen. Jeho rodina, která na něj čekala na letišti v Seattlu, o tom nedostala žádnou zprávu. Prostě zmizel. Po 10 dnech obdržely noviny Washington Times neoficiální informaci o tom, že byl Yee zatčen za vzpouru, pobuřování, špionáž a napomáhání válečnému nepříteli. Za všechny tyto zločiny hrozí trest smrti.

Sledovací systém Ministerstva vnitra totiž zařadil Yeeho mezi nebezpečné osoby, protože byl muslimský konvertita a splňoval další tajná kriteria. Úřady údajně prohledaly jeho byt a finanční dokumenty, ale žádné důkazy zde nenašly. Zpočátku sice úřady tvrdily, že se na floridském letišti v jeho zavazadle našly tajné vojenské spisy, které chtěl údajně předat teroristům, ale nakonec musela vláda uznat, že to nebyla pravda.

Přestože vláda neměla proti Yeemu žádné důkazy, jen pouhá nejasná kriteria, byl vězněn na armádní základně v Severní Karolíně za podmínek podobných jako na Guantánamu. Přes oči dostal pytel a přes uši klapky, aby tak zůstal oddělen od vnějšího prostředí. Americká asociace psychiatrů označuje takovou dlouhodobou smyslovou izolaci za mučení. Dozorci mu navíc vyhrožovali, že bude popraven. V kompletní izolaci byl vězněn 76 dnů a pak byl náhle propuštěn.

Jeho rejstřík byl vymazán a armáda ho znovu přijala do plné služby. Vláda se mu odmítla jakkoliv omluvit nebo ho za tuto “chybu” odškodnit. Yee z armády odešel, jak jen nejdříve to bylo možné. Jeho případ důkladně zdokumentovalo neziskové Centrum pro výzkum národní bezpečnosti a odborníci tvrdí, že je příkladem nebezpečí, které představuje všeobecné pozorovaní občanů. Jednotlivec se stane terčem náhle a bez jasných důvodů. Přesto je zřejmé, že jedním z důvodů bylo v tomto případě přestoupení k islámu.

Podezřelá víra

Dne 19. listopadu 2006 se studenti Kalifornské univerzity v Los Angeles připravovali v knihovně na zkoušky, když v tom vstoupila policie. Policisté se chvíli rozhlíželi a pak si vybrali Mostafu Tabatabainejada, dvacetitříletého studenta íránského původu. Požádali ho o doklady, ale Tabatabainejad u sebe žádný průkaz neměl. Policisté mu řekli, že musí z knihovny odejít a student souhlasil. Pak ho však náhle spoutali, srazili na zem a dvakrát do něj střelili elektrošokovou pistolí, přestože je v pláči ujišťoval, že odejde v klidu. Spolužák nenápadně natočil celý incident na videokameru.

Tento případ je zajímavý jen díky jasné dokumentaci. Americká unie za občanské svobody (ACLU) tvrdí, že tisíce muslimských Američanů jsou neoprávněně pronásledováni policií. Jen v letech 2001 až 2003 americká vláda bez bližších odůvodnění zadržela, vyfotila a vyslýchala na 80 000 legálních přistěhovalců, protože pocházeli z muslimských nebo arabských zemí. Nikdo z nich nebyl obviněn, a to ani z dopravního přestupku. Zhruba 5 000 muslimských přistěhovalců v USA bylo zadrženo minimálně na několik měsíců v takzvané “preventivní vazbě”. Ani nikdo z nich nespáchal žádný zločin. Skupina dvaceti newyorských organizací za lidská práva zdokumentovala, jak dozorci tyto “preventivní” vězně bili a týrali.

Jedna komunitní organizace poukázala na fakt, že v brooklynské čtvrti Coney Island, kde dříve žilo na 120 000 pákistánských přistěhovalců, bylo asi 50 procent z nich během dvou let vězněno, deportováno nebo vystěhováno do jiných měst. Newyorský člen Kongresu Peter King jako odůvodnění policejního nátlaku novinářům řekl: “80 procent muslimů jsou extremisté a nejsou loajální k naši zemi.”

Nicméně takové problémy nemají jen muslimové. V dnešní době jsou protiteroristická opatření často používána i proti lidem, kteří se nějakým způsobem projevují proti válkám v zahraničí nebo se angažují v ekologických hnutích.

Kdo není s námi, je proti nám

V březnu 2003 se v nákupním centru ve městě Albany státu New York procházel Stephen Downs se svým synem. V jednom obchodě uviděli trička s protiválečnými nápisy. Pan Downs si koupil triko s nápisem “Dejte míru šanci!” a jeho syn si vybral triko “Ne válce v Iráku!”. Trička si hned oblékli a zastavili se pak ještě v restaurační části nákupního centra. K jejich stolu přišla místní ochranka a vyzvala je, aby si trička svlékli. Downs rozkaz odmítl splnit a ochranka na něj zavolala policii, která Downse odvedla v poutech a obvinila ho z nedovoleného vstupu na cizí pozemek.

Tentýž měsíc v malém městě ve státě Vermont pronásledoval policista John Mott místního učitele Toma Treece, který vyučuje na střední škole dějepis. O půl druhé ráno Mott neoprávněně vnikl do učitelova kabinetu, aby zde vyfotil učební materiály. Později vysvětlil, že se cítil být uražen Treeceovými protiválečnými názory.

David Lippman vystupoval několik let jako komik. Hrál v malém divadle, zejména v roli zpívajícího agenta CIA, jenže federální policie zřejmě nepovažovala jeho představení za vtipná. Lippman, který také pracuje jako novinář, jel v roce 2003 do Miami, kde měl v průběhu velké konference o volném obchodu zpracovat reportáž pro alternativní radiostanici Pacifica. Poté co opustil své auto, rozbila mu policie okna a vůz odtáhla. Organizace ACLU později získala dokumenty, ve kterých bylo jako jediný důvod pro vyšetřovaní uvedeno: “Pan Lippman je nám znám jako dlouholetý demonstrant.”

Toto je pouze několik málo příkladů z dlouhé řady spisů ACLU. Politické pronásledovaní kritiků sice probíhá často utajeně, ale zákon o svobodném přístupu k informacím získání spisů o těchto kauzách umožňuje, ačkoliv až po několika letech. Takto získané armádní a policejní materiály naznačují, že občanské organizace a kritici vládní politiky jsou rutinním terčem špionáže a nátlaku. Nejeden novinář nebo profesor přišel v posledních letech o zaměstnání právě kvůli kritice války proti terorismu. (ACLU - ) Vyšetřovatelé jmenovaní Kongresem v březnu 2007 zveřejnili případ, kdy Ministerstvo spravedlnosti propustilo nejméně osm státních prokurátorů, protože neprojevili dostatečnou „loajalitu prezidentovi“.

Občanské organizace jsou v rámci války proti terorismu často objektem neoprávněných odposlechů a policejních prohlídek. Několika významným kritikům a zaměstnancům neziskových organizací bylo zabráněno letět letadlem, anebo jim bylo znemožněno vycestovat z USA. Občané, kteří vyjadřují kritiku vlády veřejným protestem, jsou často bezdůvodně zatýkáni a na několik dnů zadrženi. Není možné statisticky upřesnit celkovou úroveň tohoto nátlaku, ale zdokumentované příklady mohou poskytnout hrubý odhad situace.

Na začátku roku 2006 nastal malý skandál, když se na veřejnosti objevila informace z vojenské špionážní databáze TALON. Vojenské tajné služby podle amerických zákonů nesmí v rámci USA sledovat občany, ale v databázi TALON se objevily tisíce spisů o amerických občanech a 186 spisů o konkrétních protiválečných organizacích. Mezi hlavní cíle špionážního systému patřily církve organizující schůzky za světový mír, spolky proti šikaně v armádě a organizace vystupující proti válce v Iráku.

Polský emigrant Kot Hordynski byl šokován, když se dozvěděl, že systém TALON detailně pozoroval protiválečné aktivity jeho studentské organizace ve městě Santa Cruz. V databázi je uvedeno, že jejich demonstrace dne 5. dubna 2005 byla tajnou službou považována za “věrohodnou hrozbu” pro okolní vojenská zařízení, přestože podle policie byla akce stoprocentně nenásilná.

V listopadu 2006 získala organizace ACLU další spisy, které potvrdily nové objekty pozorování. Vojenské zpravodajské služby a federální policie se infiltrovaly anebo odposlouchávaly kalifornskou studentskou organizaci proti agresivnímu verbovaní, newyorský kostel organizující kursy o nenásilí, organizátory demonstrací k padesátému výročí atomového útoku na Hirošimu, mírovou organizaci pozůstalých po obětech z útoku 11. září 2001, komunitní centrum pro nenásilí v Pittsburghu, organizaci Veteráni za mír a mnohé další. Jedna vojenská zpráva konstatovala, že Veteráni za mír “musejí být považováni za hrozbu namířenou proti armádě a vojenskému personálu.”

Veřejné protesty

Vloni v květnu se sešlo v MacArthur Parku v Los Angeles 10 tisíc lidí, především Hispánců a místních studentů, na protest proti novým zákonům o přistěhovalectví. Žáci dvaceti středních škol odešli ze tříd a připojili se k protestům. V jednom okamžiku sice hodila malá skupina lidí na policisty několik kamenů, ale jinak akce probíhala v poklidu. Přesto náhle policie na shromážděné bez varování zaútočila. Střílela gumové projektily, použila slzný plyn a zbila demonstranty i novináře.

Incident byl výjimečně dobře zdokumentován díky přítomnosti velkého spektra médií. Pedro Sevcec vysílal živě na španělsky mluvicí televizní stanici Telemundo, když v tom policie shodila osvětlení a začala tlouct jeho asistenty obušky. Jeden z policistů vzal kameru a odhodil ji více než 5 metrů daleko. Policie tvrdila, že dala rozkaz k rozpuštění tohoto shromáždění, jenže ani provládní televizní stanice Fox News žádné podobné varování nezachytila.

Videozáznam ukazuje, jak policie prudce sráží reportérku Christinu Gonzalezovou z Fox News k zemi, přestože ukazuje novinářský průkaz a snaží se svůj tým přesunout do auta. Nedaleko stojící Patricia Nazario ze státního rozhlasu je opakovaně zbita obušky a upadne na zem. Policejní obušky zasáhnou také kameramanku Patti Ballazovou z Fox News a zlomí ji zápěstí. Gonzalezová se ji pokouší odtáhnout k novinářskému vozu, ale je opět stlučena obušky. Neznámý fotograf, který se nadále snaží scénu fotit, je sražen k zemi a jeho fotoaparátem policie prudce mrští o asfalt.

Američané tradičně projevují svoje politické názory veřejně a s radostí. Před 11. zářím 2001 často probíhaly ve větších městech barevné masové demonstrace pod hesly typu “rovnost ženám” nebo “zdravotní pojištění pro všechny děti”, které se více než politickým akcím podobaly spíše poutím. Kulturní vystoupení, zábavné masky a oběd v parku pro celou rodinu byly součástí každé větší demonstrace. Od začátku války proti terorismu se ale projevy politického názoru staly závažnými a nebezpečnými. Americká policie v současnosti velmi často odmítá takové akce povolovat a zásahy těžkooděnců jsou na velkých demonstracích běžným jevem.

Například jedna z největších demonstrací se konala v srpnu 2004 v New Yorku během Republikánské výroční konference. Na počátku konference demonstrovalo v ulicích, podle zástupce ředitele policie, na 800 tisíc lidí. Tyto protesty koordinovala organizace United for Peace and Justice, jedna z největších koalic občanských organizací. Několik právníků, kteří během demonstrace monitorovali dodržovaní lidských práv, obvinilo newyorskou policii z nadměrného násilí, bezdůvodného zatýkání a věznění demonstrantů v rozporu s rozhodnutím soudu.

V několika případech policisté náhle uzavřeli celé ulice a za použití slzného plynu uvěznili demonstranty, novináře, ale i náhodné kolemjdoucí do velkých oranžových sítí. Stovky lidí byly následně odvedeny v poutech. Jeden z velitelů vydal rozkaz, že kdo v chaosu policistovi položí jakoukoliv otázku, bude zatčen. Někteří ze zatčených, včetně rodin s dětmi, s sebou nesli tašky s nákupem a stěžovali si, že vůbec nebyli součástí žádné demonstrace.

Protesty koordinované koalicí 57 místních organizací pokračovaly ještě dva dny. Podle zjištění lidsko-právních organizací byli demonstranti skoro ve všech případech klidní a respektovali příkazy policie. Jediný větší incident se týkal nevysvětleného podpálení velkého papírového draka uprostřed davu. V několika případech kamery zachytily, jak policie bez vyprovokování zbila pasivně stojící demonstranty, vyjela prudce do davu na skútrech a zatýkala novináře i zdravotnický personál. Někteří ze zadržených byli obviněni z narušování veřejného pořádku a podobných přestupků, ale 90 procentům z nich se nakonec podařilo prokázat svoji nevinu. Videozáznamy neziskových médii prokázaly ve více než 400 případech nevinu demonstranta a v několika případech prokázaly, že policie lhala anebo falšovala důkazy před soudem.

Celkem 1 800 lidí bylo zatčeno a mnoho z nich bylo až tři dny zadržováno v provizorním vězení, zřízeném v přistaveném skladu číslo 57. Podle vzorků odebraných jedním ze zatčených zdravotníků byly na podlaze haly, kde zatčení museli spát na holém betonu, zbytky průmyslových chemikálií, asbestu a olejů. Mnozí ze zatčených byli následně vyšetřeni lékařem z důvodů dýchacích potíží a chemických popálenin. Na zdravotní potíže způsobené toxickými chemikáliemi v halách si stěžovalo i několik desítek policistů.

Před těmito demonstracemi v New Yorku se policii podařilo infiltrovat a detailně sledovat řadu občanských organizací - od neziskových divadel až po ekologické aktivisty a odpůrce trestu smrti. Newyorská policie poslala agenty do 15 měst po celých Spojených státech a také do Evropy. Jednou z ostře sledovaných byla i satirická skupina “Miliardáři za Bushe”.

Lidé zatčení během demonstrací proti Republikánské konferenci byli vězněni v průměru šestkrát déle než lidé zatčení ve stejné době z jiných důvodů. Zástupce právního ředitele při newyorském centru za občanská práva konstatuje: “Lupič, který vykradl banku, měl rychlejší přístup k soudu a byl propuštěn dříve než lidé zatčení na demonstracích proti RNC.” Místní soud dne 1. září nařídil propuštění všech demonstrantů, kteří nespáchali těžké zločiny, ale policie toto nařízení ignorovala a 500 demonstrantů zadržovala o několik dnů déle.

Loajalita a cenzura v mediích

Prezident Bush nemluví s novináři často a, když vystoupí na tiskové konferenci, je už většinou předem určeno, kteří novináři mohou podat otázku a jak tato otázka bude znít. Proto když začala válka v Iráku, jedna z prvních otázek (od Aprila Ryana z American Urban Radio) zněla: “Pane prezidente, můžete vysvětlit, jak vám pomáhá vaše víra v Boha?” Bill O’Reilly, jeden z hlavních moderátorů televize Fox News, divákům řekl: “Když začne válka, tak očekáváme, že každý Američan podpoří armádu a pokud někdo nesouhlasí, tak ať mlčí!” V téže době moderátor hlavního zpravodajství CBS News, Dan Rather, před kamerami prohlásil: “George Bush je prezident. Já budu stát tam, kde mi řekne, abych stál.”

Přestože Rather takto projevil loajalitu, po invazi do Iráku změnil svůj názor. O práci novinářů během invaze řekl: “O většině případů není sporu. Neodevzdali jsme dobrou práci.” Mezi jinými komentoval i případ, ve kterém New York Times vydal reportáž o údajném iráckém programu na vývoj jaderných zbraní, která citovala pouze tajné zdroje od americké vlády. Ve stejný den po zveřejnění této reportáže viceprezident Dick Cheney v televizním rozhovoru argumentoval, že irácký program jaderných zbraní existuje, protože to stojí v New York Times. Jak reportér CBS Bob Simon řekl: “Vláda neoficiálně něco sdělila novinářům a pak citovala tyto novináře jako důkaz toho, že informace je pravdivá.”

Dan Rather, redaktoři New York Times a další novináři se sice veřejně omluvili za fandovské role, které sehráli na začátku války v Iráku, jenže velká většina médii ve Spojených státech nadále ignoruje excesy v rámci války proti terorismu. Invaze a okupace Iráku je v médiích nadále popisovaná jako “obnovení demokracie”. Média málokdy mluví o zabitých amerických vojácích a skoro nikdy o civilních obětech války. Zákon zakazuje focení rakví zemřelých vojáků. Mnoho z případů uvedených v této analýze se vyskytlo jen v alternativních neziskových médiích.

Americká vláda v této válce používá různé nepřímé nástroje ve snaze kontrolovat reakce médií. Podle televizního zpravodajství stanice ABC z 16. března 2006 vláda monitoruje telefonní hovory předních novinářů. Vláda ale tvrdí, že sleduje novináře, jen aby odhalila úředníky, kteří neoprávněně poskytují novinářům informace. Takové neoficiální kontakty mezi novináři a úředníky vedly například k odhalení skandálů o odposleších občanských organizací i o síti tajných věznic CIA ve střední a východní Evropě.

Na začátku války proti terorismu zřídil tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld novou instituci pod názvem Úřad pro strategický vliv (OSI), která měla oklamat světová média falešnými informacemi tak, aby pozitivně ovlivnila veřejné mínění vůči americké zahraniční politice. Vláda v roce 2003 účel tohoto úřadu pod veřejným tlakem přiznala a oficiálně ho zrušila, jenže Rumsfeld později potvrdil, že “určené činnosti OSI jsou nadále naplňovány jinde.” Tímto citátem se běžná média vůbec nezaobírala, zájem projevil pouze časopis Americké federace vědců.

Tyto příběhy poukazují na situaci, kdy se většina médií nechce hrabat v kontroverzních kauzách a kdy podávat kritické informace je pro novináře přinejmenším nepříjemné. Největším problémem pro objektivitu amerických médií není přímá cenzura, ale běžné mlčení o stinných stránkách války proti terorismu doma i v zahraničí. Několik novinářů celostátního významu a neupřesněný počet místních reportérů, kteří podali informace o problémech ve válce proti terorismu, bylo propuštěno z práce, často po viditelném úředním nátlaku. Taková represe sice není pravidelná ani systematická, přesto však má na média značně tlumivý efekt.

Phil Donahue, jeden z nejznámějších mediálních osobností v USA, byl na začátku roku 2003, po 29 letech práce v televizi, propuštěn z pozice moderátora diskusního pořadu televize MSNBC, přestože jeho pořad byl na této stanici nejsledovanějším. Později se na veřejnost dostaly dokumenty, které potvrdily, že Donahue byl propuštěn, protože do diskusního pořadu pustil několik odborníků s protiválečnými názory. Peter Arnett, známá mediální hvězda a reportér NBC News, se na konci března 2003 zúčastnil rozhovoru v irácké televizi, kde mluvil o veřejném mínění v USA. O dva dny později byl propuštěn z práce. Vlastníci NBC uvedli, že Arnett neměl poskytnout rozhovor nepřátelům.

V dubnu 2006 byl propuštěn James Ridgeway, investigativní reportér liberálního newyorského týdeníku Village Voice. Noví majitelé týdeníku totiž, že Ridgeway příliš kritizoval Bushe. Nakonec nezůstal imunní ani loajální Dan Rather, který byl 9. března 2005 spolu s několika svými kolegy propuštěn z televize CBS poté, co vydali reportáž o tom, jak prezident Bush zamlada využil rodinné protekce k získání výhodné pozice v Národní gardě.

V několika významných případech se veřejnost také dozvěděla o nátlaku ze strany vlády na média za účelem zadržení informací. V roce 2006 pracoval reportér z novin Los Angeles Times několik měsíců na investigativní reportáži o vládním programu odposlechů, ale redaktoři nakonec na žádost ředitele Úřadu pro národní bezpečnost Michala Haydena reportáž stornovali. Deník New York Times zadržoval kvůli úřednímu nátlaku reportáž o neoprávněných odposleších více než rok.

V posledních letech bylo několik amerických novinářů vězněno za to, že odmítali udat vládní úředníky, kteří jim prozradili kontroverzní nebo nezákonné aktivity vlády. Dosud nejdéle vězněným americkým novinářem za chránění zdrojů je Josh Wolf, dvacetičtyřletý reportér z Indymedia. Wolf strávil celkem 225 dnů ve věznicí poté, co odmítl soudu vydat videozáznamy ze svého archivu.

Válka bez hranic

Válka, která nezná hranice, může ovlivnit každého, bez ohledu na místo bydliště. Evropa má k válce proti terorismu už delší dobu nejasný postoj. Evropské úřady se skutečně bojí hrozby terorismu, náboženského fundamentalismu i organizovaného zločinu a zároveň cítí tlak ze strany svého dlouholetého spojence USA, aby se vydaly cestou preventivních válek, monitorování občanů a kontroly informací. Přestože evropská policie v boji proti terorismu dosud ve většině případů postupuje v souladu se zákonem, samotná Evropa není ani zdaleka mimo dosah negativních průvodných jevů této války.

Moazzam Begg se narodil v Británii. V létě 2001 odjel se svou ženou a třemi dětmi do Afghánistánu pracovat pro humanitární organizaci. V únoru 2002 byl unesen CIA a postupně vězněn v amerických věznicích v Afghánistánu i na Kubě. Ve vězení strávil celkem tři roky, kdy prožil více než 300 výslechů, včetně mučení a vyhrožovaní popravou. Byl svědkem smrti dvou spoluvězňů. V lednu 2005 byl bez obvinění propuštěn z Guantanáma spolu se třemi dalšími Brity.

V prosinci 2003 unesly americké tajné služby německého občana Khalid El-Masriho, který byl na své cestě v Makedonii. Odtud byl převezen do vězení v Afghánistánu, kde se stal obětí týrání a znásilnění. V květnu 2004 byl propuštěn na odlehlé cestě v Albánii. Americké úřady tvrdí, že jeho zatčení byla chyba způsobená podobností jeho jména se jménem jednoho Al-Masriho, podezřelého z terorismu.

V červnu 2007 uzavřely Spojené státy s Evropskou unií dohodu o systému sledování leteckých pasažérů. Podle této dohody poskytne EU americké vládě veškeré dostupné informace o cestujících, včetně rasového původu, politických názorů, náboženství, zdravotního stavu, sexuální orientace a členství v odborech. Další dohody mezi EU a USA se týkají sdělování informací o telefonních hovorech, e-mailech a pohybech na bankovních kontech jednotlivců.

Útoky teroristů v několika evropských městech, únosy a zvyšování bezpečnostního monitoringu evropských občanů, skandál okolo amerických tajných věznic v Polsku a Rumunsku i snahy Spojených států o výstavbu dalších vojenských základen v evropských státech poukazují na tendenci této války překračovat hranice. V Evropě, stejně jako jinde na světě, je terorismus v první řadě organizovaným zločinem a policie podle toho musí jednat razantně.

Nicméně zpolitizování boje proti zločincům je pro demokratickou společnost stejně nebezpečné jako zločin samotný. V takové situaci je nesmírně důležitá role evropské občanské společnosti jako hlídače lidských práv a pojistky demokracie. Evropští občané mají možnost zabránit policejním a vojenským excesům ve svých zemích, ale k tomu je nezbytný zájem, vědomosti a angažovanost velké části obyvatelstva.

Arianna Farnamová