Otočit se k Barmě zády, nebo doufat ve změnu režimu?
17. 1. 2006 Andrew Harding [BBC] -
Sedím na temném dvorku, oháním se po komárech, popíjím lacinou whisku a poslouchám pozoruhodný životní příběh Myo Minta. Zážitky má vepsané do kůže jako názvy jednotlivých životních kapitol, a jak vypráví, ukazuje na jednotlivé jizvy jako turistický průvodce na památky. Myo Mint je pohledný muž s hranatými čelistmi, pomačkanou tváří a tichým úsměvem. Jeho story začala před dvaceti lety na minovém poli v severní Barmě.
Myo Mint tehdy jako mladý příslušník armády ležel na břiše a opatrně pokládal minu do mělké díry. Náhle pár metrů od něj dopadla minometná střela. S otřesy explodovala i Mintova mina, která mu utrhla pravé předloktí a nohu v nártu. Při výbuchu ještě přišel o levé oko a většinu prstů na levé ruce.
Příběh Myo Minta
Myo Mint usrkává whisky a drbe si pahýl pod loktem. "Od té doby se zajímám o politiku," ušklíbne se a na klín mu skočí kočka. Bylo to v 80. letech. Vojenská vláda v Barmě bojovala s komunistickými povstalci a separatistickými skupinami.
"V nemocnici jsem měl čas přemýšlet," pokračuje, "do armády jsem vstoupil v šestnácti letech a vzdělání jsem měl minimální. Zažil jsem spoustu hrůzy, kterou naši vojáci páchali na civilistech. Tahle válka prostě nedávala smysl."
Když Myo Mint odešel z armády, hodně riskoval a přešel na druhou stranu. Napřed kontaktoval komunisty, potom novou demokratickou opozici, kterou vedla žena jménem Aun Schan Su Ťij: "Armáda mi to nikdy neodpustila a všechno mělo být ještě horší."
V roce 1989 Minta unesli na ulici a se zavázanýma očima ho odvezli do centra vojenské rozvědky.Tady ho nahého přivázali k židli a v následujících čtyřech dnech mlátili, vyslýchali házeli na zem a bičovali. Myo Mint mi ukazuje jizvy na levé noze - v plamenech svíčky se lesknou. "Měl jsem jenom jednu nohu, ale i za tu mě připoutali a vláčeli po zemi."
Složitý obyčejný život
Ostatní spolustolovníci kývají, a dokonce se i pochichtávají. Sedím v drsné partě osmi bývalých politických barmských vězňů. Dohromady strávili za mřížemi 59 let. Břichatý Tin Hlaing mi na své paži klidně ukazuje popáleniny od cigaret.
Myu Mintovi je 43, je z nich nejstarší a ve vězení také strávil nejvíc času: 14 let a deset měsíců. Jeho první vazba trvala krátce, jenom jeden měsíc, po čtyřech dnech byl ale zadržen znovu a týrán ještě hůř. Sebrali mu i berle.
Rozsudek za to, že si troufl postavit se režimu: sedm let. Pak dalších sedm. Choroby, hladovky, bití a celkové čtyři a půl roku strávených na samotce. Na dvorku někdo vytáhne kytaru a jeden z vypravěčových přátel se ke mně nakloní a šeptá: "Myo Mint moc pije, na všechny je naštvaný. Myslím, že obyčejný život je pro něj příliš složitý."
Exulantské dilema
Nacházíme se uprostřed městečka Mae Sot, v severozápadním Thajsku, těsně u barmské hranice. Myo Mint letos v březnu proklouzl přes hranici ve člunu. Ukončil tak nebezpečné cestu ostře střeženou džunglí. Mae Sot je plný exulantů, plný lidí, kteří nemají kam jít a jsou jenom zvědaví na novinky z domova.
Thajská policie jezdí pohraničím s nákladními vozy, vybírá ilegální migranty a vrací je do Barmy. Mya Minta už chytili třikrát. "Zaplatíme policii úplatek tři sta bahtů a oni nás pustí," říká mi, "to jsou asi tři dolary."
Mintova matka ještě žije v Barmě, ale jeho mladší sestra a bratr utekli do Ameriky. Bydlí v Indianě a občas Mintovi posílají peníze. Přesto si za ně protézu nemůže dovolit.
Láhev whisky je téměř prázdná a kytara dohrála. Myo Mint přemýšlí o své budoucnosti a já si říkám, jestli ho v ní čekají další jizvy. Pořád má exulantské dilema.
Má se k Barmě otočit zády a začít někde za vodou nový život, třeba jako spisovatel, nebo má zůstat v tomhle tichém pohraničním městě a doufat, že jeden z nejbrutálnějších režimů skončí.
Andrew Harding
|