CorpWatch: Co se skrývá za olympijskými dresy
23. 8. 2004 [CorpWatch/Econnect] -
Na olympijských hrách v Aténách vytváří loga McDonaldu, Samsungu,
Coca-Coly a dalších nadnárodních společností kolorit slavnosti za cenu
1,4 miliardy dolarů. Avšak propagace korporací a vytváření značky
neskončí se závěrem her. Společnosti vyrábějící sportovní oblečení
vyjednaly s Mezinárodním olympijským výborem (IOC) licenci za 81
milionů dolarů, která jim umožní zdobit své produkty olympijskými
emblémy. Za olympijskou pěticí spojených kruhů a slavnostním vavřínovým
věncem se přitom před zraky světa ukrývají mizerně placení dělníci bez
možnosti organizovat se v odborech, kteří šijí trička, lepí boty a
dávají zipy do sportovních souprav a oblečení s emblémem Olympiády. To
vše dělají v pracovních podmínkách, při kterých by se zapotili i ti
nejtrénovanější atleti.
Zatímco obrat trhu se sportovními oděvy byl v roce 2002 oceněn na více
než 58 miliard dolarů a vybraní atleti získali miliony dolarů za podpis
smlouvy na reklamu korporací – např. fotbalový šampion David Beckham
dostal 161 milionu dolarů za doživotní úpis firmě Adidas – dělníci v
manufakturách (sweatshops)
v Indonésii, Bulharsku, Kambodži, Turecku, Číně, Thajsku a kdekoliv
jinde dostávají dolar či dva denně a musí čelit extrémnímu
vykořisťování, nezdravým pracovním podmínkám, sexuálnímu obtěžování,
verbálnímu a dokonce i fyzickému násilí ze strany jejich
zaměstnavatelů.
Nevládní organizace Global Unions, Oxfam, Clean Clothes
Campaign a další skupiny se chtějí pokusit změnit tyto podmínky tím, že
hodlají zaměřit svoje aktivity na zviditelnění situace dělníků, kteří
vyrábějí oblečení a atletickou obuv pro obří sportovní firmy Nike,
Adidas, Reebok, Fila, Puma, ASICS, Mizuno, Kappa a Umbro. Jejich kampaň
se jmenuje „Play Fair.“ „Koordinátoři kampaně Play Fair mluvili s téměř
200 dělníky v továrnách na celém světě a v továrnách, kde se vyrábí
zboží s emblémem Olypiády,“ říká Katherine Daniels, poradce pro
obchodní politiku z Oxfamu, „a dozvěděli se o případech dělníků, kteří
museli pracovat 16 či dokonce 18 hodin za směšné mzdy, které ani
nestačí na živobytí. A také se dozvěděli o hrubém zastrašování a
porušování práv zaměstnanců a zastrašování těch, kteří se rozhodli
založit či vstoupit do odborů.“
Aktivisté proti manufakturám
V uplynulé dekádě se aktivisté bojující proti manufakturám
zaměřili na vysoce viditelné firmy jako Nike, Reebok a Adidas. Kampaně
se uskutečnily na univerzitách, ve velkých obchodních řetězcích jako
Gap a na dalších atletických událostech. Nicméně až donedávna obří
firmy vyrábějící sportovní oblečení jako Fila, Puma, ASICS, Mizuno,
Kappa Umbro zůstávaly mimo zorné pole aktivistů. Nyní tyto obří
italské, britské, japonské, německé a americké společnosti stále více
propagují sportovní oblečení jako oděv pro volný čas pro mladé lidi a
používají reklamu, která dává větší důraz na životní styl než atletický
výkon.
Fila a Puma jsou příklady, které prodávají jejich módní
oblečení a stylové tenisky skateboardové, sportovní a hiphopové
mládeži. Fila utrácí 116,4 milionů ročně, aby udržovala svojí image –
společnost vyhodí každý rok 7 milionů za to, aby basketbalová hvězda
Grant Hill propagoval značku Filla – zatímco Puma platí každý rok více
než 107 milionů za reklamu.
Fila je původem italská společnost, kterou od roku 2003 vlastní
soukromá holdingová společnost z New Yorku Sports Brands International.
Tato společnost má úzké vazby na investiční fond Cerberus Partners,
který kontroluje 20 dceřiných společností vyrábějící sportovní oblečení
a obuv, včetně značky Ciesse. Fila propaguje sebe samu jako výrobce
luxusního sportovního oblečení s „italským citem pro styl“ a je
partnerem při propagaci automobilek Ducati, Ferrari a Pininfarina. Jako
soukromá společnost nemusí SBI sdělovat svoje finanční údaje.
Firma Puma se sídlem v Německu vyrábí „lifestylové“ sportovní
oblečení jako křiklavé semišové tenisky, závodní dresy a luxusní
oblečení na cvičení jógy Nuala, které propaguje supermodelka Christy
Turlington. Puma je světově šestá největší značka mezi výrobci
sportovních oděvů a zdvojnásobila svůj profit v roce 2003 ze 108
milionů na 228 milionů dolarů.
Sportovní značky jako Fila a Puma nevyrábí obuv a oblečení
samy, ale zaměstnávají továrny na celém světě, které jsou podle Play
Fair v olympijské kampani zařazeny mezi manufaktury. Přestože se Fila a
Puma oficiálně zavázaly dodržovat práva svých zaměstnanců, kteří vyrábí
jejich produkty, realita přímo v těchto továrnách je zcela jiná.
„Mám mnoho zdravotních problémů: bolesti hlavy, průjem, bolesti
břicha a zad a křeče ve svalech,“ říká Fatima, dvaadvacetiletá žena
pracující v indonéské továrně, která vyrábí oblečení a obuv pro
společnosti Puma, Fila a další firmy. „Tyto zdravotní problémy jsou
způsobené situací v továrně – špatná ventilace, nutnost pracovat ve
stoje každý den a dlouhé hodiny práce bez účinného odpočinku, vody či
jídla.“
Podle zprávy nevládních organizací mají Puma a Fila kontrakty
se společnostmi, které pravidelně zneužívají svoje dělníky, jako např.
továrna v Indonésii, kde vedoucí pracovníci sexuálně obtěžují ženy,
firma v Bulharsku, kde vyhrožují svým zaměstnancům, že je propustí,
pokud odmítnou pracovat přes čas a další firmy v Turecku, které nutí
pracovat své zaměstnance přesčas.
Puma a Fila také mají kontrakty se společnostmi, které všemi
prostředky potírají odbory. Rana, turecký dělník, který vyrábí oděvy
pro firmy Puma a Lotto, říká: „Loni, když dělníci ve vedlejší továrně
stávkovali, řekl nám nadřízený „Uvidíte – všichni přijdou o práci.
Nikdy neudělejte tuto chybu. Jinak budete čelit stejným důsledkům.“
Fair Play
Fila se brání, že dodržuje velmi striktní etický kodex. Podle
mluvčího firmy Fila Marka Westermana „Fila bere zprávu Oxfamu vážně a
má velmi striktní standardy v souvislosti s výrobou našich produktů po
celém světě…Navíc jsme požádali o setkání s vedoucími Oxfamu, abychom
lépe porozuměli jejich tvrzením a současně se snažíme vyřešit všechna
nedorozumění týkající se naší obchodní praxe.“
Etický kodex firmy Fila stanoví, že Fila nebude mít obchodní
vztah se společnostmi, které vykořisťují své zaměstnance, že v
továrnách „se nesmí pracovat za žádných nebezpečných podmínek,“ a že
„prodejce i dodavatel musí respektovat a dodržovat práva všech svých
zaměstnanců týkající se organizace v odborech a kolektivní smlouvy.“
Zatímco Puma na otázky CorpWatch opakovaně neodpověděla, její
sociální a ekologický kodex stanoví: „Dodržování lidských práv u všech
firem, se kterými máme kontrakt, je jedním z našich základních
požadavků…(Dodavatelé našich výrobků) nesmí realizovat svoje aktivity
na základě vykořisťování jako je dětská práce nebo nucená práce přes
čas.“
Skutečný dopad těchto etických pracovních kodexů na
zaměstnavatelskou praxi společností je diskutabilní. Play Fair ve své
Olympijské zprávě zdokumentovala falšování záznamů během inspekce
týkající se dodržování pracovního kodexu v továrnách, které vyrábí pro
firmy Fila, Nike, Umbro, Speedo, Reebok a ASICS. Jsou důkazy o
zfalšovaných záznamech o mzdách, o tlaku na zaměstnance, aby řekli, že
pracují deset hodin denně a týdně mají dva dny volno a podobně.
Hee Wan Khym, vedoucí výzkumný analytik amerických odborů UNITE
HERE, který zjišťoval situace v manufakturách po celém světě, říká, že
tyto etické kodexy a jejich monitoring mají své limity. „Zajímalo by
mne, kdo platí tento monitoring? Jsou to stejné korporace, které
porušují zákony?“
Udržet tempo
Podle kritiků nejsou společnosti jen nepřímo zahrnuté do
způsobů, jakými se jejich dodavatelské firmy starají o svoje
zaměstnance. Tyto společnosti jsou přímo zodpovědné za to, že vytvářejí
tlak na své dodavatele, kteří svoje zaměstnance následně vykořisťují.
„Zákazníci si v obchodech mohou koupit jakoukoliv z těchto
sportovních značek jako je Nike, Reebok, Fila, Puma, což způsobuje
intenzivní cenovou válku,“ říká Katherine Daniels z Oxfamu. „V důsledku
toho se toto soutěžení přenáší na jejich dodavatele, kteří pak vytváří
podobný tlak na své zaměstnance tím, že musí pracovat déle, rychleji za
nižší plat.“
Elsa, indonéská dělnice, která vyrábí oblečení pro firmy Fila,
Puma, ASICS a Nike, říká, že zrychlování výroby je obzvláště náročné
pro dělníky v továrnách. „V oddělení oděvů je obvyklým cílem tisíc kusů
za den na jednu linku. Avšak během exportu se množství zdvojnásobuje na
2 tisíce. To je pro nás velmi náročné a často se nám to nepovede.“
Nejistá budoucnost
Organizování pracovníků v souvislosti s jejich pracovními právy
v manufakturách není jednoduchá záležitost, zejména z toho důvodu, že
kapitál investovaný do oděvního průmyslu je jeden z nejmobilnějších v
globální ekonomice. Koordinátoři kampaní a dělníci jsou si neustále
vědomí, žespolečnosti mohou při nejmenším projevu pracovního neklidu
svoje aktivity uzavřít a přemístit jinam.
A zatímco podmínky v továrnách na jižní polokouli vyrábějících
oblečení a obuv mohou být otřesné, práce v manufakturách může být často
lepší než jiné místní práce. Někteří kritikové v rozvojových zemích se
obávají, že hnutí za lepší pracovní podmínky může vyvolat protiúder a
vést k tomu, že továrny budou uzavřeny a dojde ke ztrátě pracovních
míst.
Hee Wan Khym z organizace UNITE HERE, která spolupracuje
International Textile, Garment, and Leather Workers' Federation, která
je v čele olympijské kampaně Play Fair, odpovídá, že uzavření továren
není cílem kampaně. „Ve všech mezinárodních kampaních, které vedeme,
není naším cílem nechat zavřít továrnu. Naopak se snažíme o dialog se
zmíněnými společnostmi, abychom zajistili, že budou nadále pravidelně
fungovat a současně se pokusí zlepšit pracovní podmínky a implementovat
požadavky, které dělníci pociťují jako nejzásadnější.“
Téma budoucí existence oděvního průmyslu a pracovních míst a
téma manufaktur jsou naléhavá i z jiných důvodů. Mnoho zemí bude čelit
devastaci tohoto pracovního sektoru na konci roku 2004, kdy Světová
obchodní organizace uvolní kvóty, které regulují obchod v tomto
odvětví. „Na Silvestra tohoto roku budou tyto subvence zcela
odstraněny,“ říká Alejandra Domenzian ze Sweatshop Watch. „To bude
znamenat devastaci ekonomik celých zemí jako např. v Bangladéši, kde
zhruba 70% národního příjmu vytváří textilní průmysl.“
Uvidíme, jak dělníci pracující v oděvním průmyslu zvládnou
takový příval změn. Budování mezinárodní solidarity s jinými odbory,
kampaně týkající se klíčových společností jako Fila nebo Puma na
událostech jako je Olympiáda a vytváření spotřebitelského tlaku bude
nepochybně i nadále centrální částí strategie.
Khym z UNITE HERE říká, že navzdory obtížím je úsilí o práva
zakotvená v kolektivní smlouvě tím nejdůležitějším tématem. „Koneckonců
si myslím, že nejlepším garantem (pracovních podmínek) jsou dělníci
sami – když se sami organizují a vytváří odbory.“
Sasha Lilley (přeložil Tomáš Tetiva)
|