Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > 
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Joy Adamsonová – naše krajanka a ochránkyně zvířat po celém světě

-foto-

O osudech Joy Adamsonové, která se narodila v Opavě v roce 1910 a do Keni se přestěhovala v roce 1937, se lze dočíst například na www.joyadamson.cz nebo v jejím čerstvě vydaném životopise „Setkání se smrtí.“ Čtenář se v této knize například dozví, že Joy Adamsonová strávila na Opavsku své dětství a že pro její postoje k přírodě byl naprosto klíčový pobyt v malebném údolí řeky Moravice.

Za jejím přerodem v ochránkyni přírody bylo paradoxně lovecké dobrodružství, kdy na naléhání rodiny zastřelila svého prvního srnce. „Nedovedla jsem pochopit, že jsem se mohla v jedné chvíli rozněžnit nad zvířetem a vzápětí je zabít. Připadala jsem si jako vražedkyně a přísahala si, že už nikdy nebudu střílet jen tak ze sportu.“ Joy se následně rozhodla, že přírodní hodnoty se musí chránit a tohoto přesvědčení se držela až do své smrti.



Díky Else jsou zachráněny tisíce zvířat

Již první kniha Joy Adamsonové „Příběh lvice Elsy“ měla obrovský dopad na ekologické myšlení milionů lidí na celém světě. Vyšla totiž ve správný čas. Psal se rok 1963. Evropa se zrovna vzpamatovala z útrap druhé světové války a lidé žíznili po pozitivním směru, který by je ujistil, že život je nádherný a má pestré dimenze. Příběh Elsy jim ukázal, že za určitých podmínek je možno dosáhnout neuvěřitelné harmonie mezi člověkem a zvířetem. Ještě jeden aspekt čtenáře oslovil. Příběh o Else je příběhem lásky. Joy milovala Elsu a Elsa jí za to bezmezně důvěřovala. Přísloví, že láska i hory přenáší, se ukázalo pravdivé i v tomto případě, kdy se Joy prostřednictvím silného citu přenesla přes pradávný strach z nebezpečných zvířat, zakořeněný v lidských genech.

Kniha se pro mnoho lidí stala inspirací, a bylo jedno, zda to byli majitelé domácích mazlíčků nebo lidé, kteří hledali mosty, jak vstoupit do zvířecího světa. Když byl vliv knihy posílen o pár let později filmem o Else s názvem „Volání divočiny“, stal se její odkaz jedním ze zárodků ekologického hnutí, které se naplno rozvinulo v 70. letech. Kniha doslova probudila civilizovaný svět k odpovědnosti za ničení divoké přírody nejen v Africe, ale i v dalších oblastech, které byly do té doby považovány za lovecké ráje.

Neukázala Afriku jako místo, kam se jezdí zabíjet, ale kam se jezdí zvířata chránit. Samotná Joy Adamsonová si ale současně uvědomovala, že přežití divoké přírody leží v rukou mladé generace. Proto všude tam, kde zavítala v rámci svého celosvětového turné, zakládala takzvané „Elsiny kluby“ určené dětem. Děti, které se do nich nadšeně hlásily, sice neměly doma lva, ale jen domácí mazlíčky, avšak toužily se co nejvíce dozvědět o divoké přírodě. Dnes by jejich činnost spadala pod pojem „ekologická výchova.“

Veškerý výdělek Joy šel na ochranu přírody

Joy Adamsonová se také rozhodla, že všechny peníze vydělané z prodeje knih nebo filmových práv věnuje na ochranu přírody. Oprášila tak své staré rozhodnutí, k němuž dospěla na Opavsku, na břehu řeky Moravice. Začala zakládat ekologické nadace. „Neuvěřitelný dopad, který měl Elsin příběh na čtenáře všech věků a národností, mě přivedl na myšlenku, že k nám byla seslána v klíčovém momentě, abychom si začali vážit světa, který jsme už skoro ztratili, světa, v němž jsme součástí přírody a žijeme v harmonii s ostatními živými bytostmi,“ napsala Joy ve své autobiografii. V hlavních donorských zemích, jako Velká Británie, Japonsko, Amerika nebo Kanada začala zakládat pobočky nadací. Některé z nich existují dodnes, jako například nadace v Kanadě.

„Jen málo Kanaďanů si dokáže představit, kolik toho udělala pro zdejší divokou přírodu. Bylo to jen díky jejímu podnětu, zájmu i osobnímu nasazení, že v roce 1972 začala fungovat organizace kanadská nadace „Elsa Wild Animal Appeal“, která se zabývá ochranou ohrožených druhů v Kanadě,“ uvedla předsedkyně správní rady Betty Hendersonová. Kanadská nadace se například zasazuje o obnovení populací lišky šedohnědé, sviště vancouverského nebo tchoře tmavonohého. Aktivity nadace zasahují až do arktického pásma, kde žije ohrožený sob Pearyův.

Vřelé přijetí Joy v Japonsku vyústilo nejen ve stovky dopisů jejích obdivovatelů, ale i v založení organizace „Elsa Nature Conservancy“. Mise organizace působící od roku 1976 jde ruku v ruce s hlubokým přesvědčením Joy, že není důležité, kdo jsme a odkud pocházíme, když v sobě objevíme potenciál konat velké věci. „Každý člověk může něco udělat pro ochranu přírody,“ tvrdí japonští ochránci. Bojují proto proti lovu velryb, jako je plískavice plochočelá, a razantně vystupují proti odchytu delfínů skákavých. „Delfíní masakry stále pokračují, protože akvária za ně lovcům platí tisíce dolarů. Delfíni jsou pak zneužiti ke komerčním účelům.“ Joy Adamsonová podpořila také ochranu životního prostředí v tehdejším Československu. Poté, co odjela do Afriky, se sice už do svého rodiště nepodívala, ale v 70. letech poslala nemalý příspěvek Českému svazu ochránců přírody.

Prostředky byly použity na ochranu ptactva, a to jak na konkrétní projekty, tak na tisk informačních letáků. Pak podpořila i záchranu huculského koně, který je přímým potomkem divokého koně evropského, neboli tarpana. V té době na celé planetě zbývalo jen asi 300 čistokrevných huculských koní, a tak Otakar Leiský založil Hucul Club, který spadal pod Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. „Joy Adamsonová přispěla k tomu, že naše stádo, které mělo v počátku 5 plemenných koní, se mezitím rozrostlo na 80 čistokrevných huculských koní s kvalitní genetickou výbavou,“ řekl Otakar Leiský. V roce 1974 pak Hucul Club z vděčnosti udělil Joy Adamsonové „Plaketu za zásluhy o záchranu huculského koně.“

Záchrana národních parků v Keni

Nejznámější Joyinou nadací byla „Elsa Conservation Trust“ založená v roce 1969 ve Velké Británii, která spolu se svou sesterskou organizací „Elsa Kenya“ věnovala v průběhu následujících třiceti let miliony dolarů na ochranu přírody. Například v Keni, kde Joy žila, věnovala prostředky nejen na založení národních parků Meru a Hell´s Gate, ale pomáhala i jinde. Přispěla ke vzniku rezervace Samburu, která patří k nejpůvabnějším a nejpopulárnějším v Keni. Financovala vznik rezervací Shaba a Kora. Pomáhala vybavit dům strážce v Národním parku Shimba Hills, který je proslulý plachou a vzácnou antilopou vranou. V Národním parku Tsavo zase financovala opatření proti ohni. „V Keni sponzorovala další zajímavý projekt zaměřený na boj s pytláky. Poskytla prostředky na to, aby se strážci zvěře naučili létat malými letadly, a mohli tak lépe kontrolovat nepřístupná území Keni,“ uvedla Joyina přítelkyně Enid Dawsonová. Joy také sponzorovala tým na vyhledávání pastí kladených pytláky a také tým na záchranu zraněných zvířat.

Britská nadace „Elsa Conservation Trust“ je aktivní až do dnešní doby, neboť kromě vlastních projektů spravuje i dědictví Joy Adamsonové. Joy odkázala nadaci také svůj dům na břehu jezera Naivaša, který dnes funguje jako její muzeum a kde bylo zřízeno výukové středisko zaměřené na ochranu přírody takzvané „Field Study Center.“ Představitelé nadace si moudře uvědomili, že kromě samotných projektů na záchranu živočišných druhů je rovněž důležité změnit postoj Afričanů k otázkám ochrany životního prostředí. Tento postoj je totiž velmi často ukotven v tradičních zvyklostech – zatímco Evropan považuje přírodu za zdroj pozitivních zážitků a chodí si do ní odpočinout i vstřebat krásu, pro Afričany je příroda zdrojem neštěstí, neboť v ní sídlí duchové převtělení do nebezpečných zvířat. Nadace „Elsa Conservation Trust“ se orientuje na učitele a pořádá semináře zaměřené na začlenění ekologické výchovy do učebních plánů škol. Připravuje také programy přímo pro školáky nebo mladé lidi z ekologických organizací.

Joy Adamsonová si sama velice dobře uvědomovala potřebu vzdělávání mladých Keňanů, a proto vydatně podpořila organizaci „Wildlife Clubs of Kenya“, která jako první v Africe začala s programy zaměřenými na ekologickou výchovu. „Joy Adamsonová svou podporou umožnila samotnou existenci naší organizace, protože podporovala takzvané skryté výdaje, které ostatní donoři nechtěli podpořit, protože by je to nezviditelnilo. Joy však mnoho let hradila naše náklady na administrativu, na telefony, papíry, kancelářské potřeby. Sponzorovala také vzdělávací materiály. Svým velkorysým příspěvkem umožnila, aby našimi programy prošlo přes milión keňských dětí,“ uvedla tajemnice této organizace Sandy Price.

Boj proti pytlákům

Zatímco se ale Joy Adamsonová snažila v sedmdesátých letech minulého století přispět k přežití divokých zvířat, Keňou se jako mor v té době šířilo pytláctví. To měli na svědomí především somálští šiftové, kteří přicházeli ze severu, kde původně bojovali za odtržení severních oblastí Keni a jejich připojení k Somálsku. Postupně se ale jejich aktivity zvrhly v loupení, vraždění a pytlačení ve velkém měřítku. Postupovali stále na jih, až se objevili v Meru u řeky Tana, kde v tu dobu Joy Adamsonová žila i se svým manželem Georgem. Oba z nich se zúčastnili zásahu proti pytlákům. George své zkušenosti popsal následovně: „Včera jsem se zúčastnil honu na pytláky, kteří operovali podél řeky Tana. Deset hodin jsme se plahočili v nesmírném vedru a rozdírali si kůži o ostré palmové větve, až jsme konečně narazili na pytláka, který mířil jedovatým šípem na nosorožce. Jeden ze stopařů vystřelil do vzduchu a pytlák začal utíkat. Nosorožec však najednou na našeho stopaře zaútočil a to pytlákovi mezitím poskytlo čas k útěku. Později jsme našli další pytláky, všichni byli připraveni k útoku. Kdybychom přišli o sekundu později, už bychom nosorožce nezachránili.“

Joyiny vzpomínky byly o poznání bolestivější: „Během sledování pytláků jsem spadla na ostrý dřevěný pahýl a zranila si žebra. Ale žádná doprava nebyla k dispozici, a tak jsem se i se svou bolestí musela osm hodin prodírat neprostupnou buší. Další den jsem se snažila na bolest zapomenout, protože jsem měla v plánu se zúčastnit důležité schůzky v Nairobi. Jenže během jízdy autem po krkolomných a neupravených cestách se bolest zhoršila natolik, že jsem již déle nemohla chodit ani se sehnout. Měla jsem také potíže s dýcháním. A tak jsem si najala malé letadlo, které mne odvezlo přímo do nemocnice. Tam zjistili, že některá žebra byla pohmožděná a některá dokonce zlomená. V nemocnici jsem se ale dlouho nezdržovala, protože jsem nevěděla, jakým směrem se 200 šiftů pustí. Bála jsem se o bezpečnost lidí v táboře,“ napsala Joy.

Právě hrozba neustálých útoků ze strany pytláků byla jedním z důvodů, proč se Joy Adamsonová rozhodla přispět k založení národního parku Meru. Pytláci však nebyli jedinou hrozbou. Ze severu se do Meru tlačili nomádští pastevci, kteří svým dobytkem ukrajovali prostor divokým zvířatům a to přispělo k poklesu stavu divoké zvěře. Území neoprávněně zabírali také drobní farmáři, kteří v podhůří hory Keňa pěstují drogu miraa známou i jako khat. Joy Adamsonová věděla, že musí jednat rychle, jenže keňská vláda tehdy ještě nebyla připravena vyhlásit oblast Meru národním parkem. Jednalo se totiž o rozsáhlou oblast, která je i dnes druhým největším chráněným územím v zemi. Joy Adamsonová velkoryse přislíbila, že prostřednictvím své nadace bude sama financovat provoz národního parku po první čtyři roky. Podle dohody pak břemeno financování převzala keňská vláda.

Ve své knížce “Spotted Sphinx” (Skvrnitá sfinga) Joy napsala: “Když se radní z Meru rozhodli, že tuto oblast přemění v rezervaci na záchranu zvěře, byli jsme velmi šťastní. Také kvůli tomu, že jsme k ní velice přilnuli, protože právě zde jsme připravili lvici Elsu na návrat do divoké přírody a po dva roky jsme zde žili s ní i s jejími lvíčaty. Když mi knihy, které jsem později napsala o ní i o její rodině, vydělaly peníze, věnovala jsem jej na podporu rezervace.” Území Meru bylo prohlášeno národním parkem v roce 1966 a stalo se jedním z nejstarších národních parků v Keni. Postupně se k němu přičlenily rezervace Bisanadi, Mwingi National, Kora a Rahole, které dohromady vytvořily unikátní komplex chráněných oblastí podél řeky Tana.

V národním parku Meru fungovala mezi Adamsonovými a tehdejším šéfem parku symbióza, ne-li rovnou vzájemná hluboká závislost. Ted Goss se nechal zaměstnat na odboru pro ochranu zvěře jen proto, aby mohl založit národní park a ihned se do tohoto úkolu vrhl s velkým nadšením. Začal s vodními safari na řece Tana, a vyčlenil také oblast pro „pěší safari“ za doprovodu ozbrojeného rangera. Ted Goss poskytl Adamsonovým nerušené útočiště pro jejich práci s divokými zvířaty. Snažil se jim pomáhat co nejvíce s jejich každodenními praktickými problémy. Občas také přimhouřil oko, když jej Joy požádala, aby si v rozporu s pravidly mohla na území parku zastřelit perličku nebo i malou antilopu jako potravu pro Pippu. Na druhou stranu Ted Goss těžil z publicity, kterou Adamsonovi parku přinášeli, navíc potřeboval jako sůl finanční podporu Joyiny nadace. Místo kanceláře však oba dva úřadovali v buši. “Joy řídila svůj malý náklaďák, když se na cestě potkala s autem šéfa parku. Ten jí řekl, že zrovna potřebují nakoupit další materiál na výstavbu cest, a tak Joy vypnula motor, vyndala psací stroj, na korbě napsala šek, předala jej Gossovi a pak zase oba dva pokračovali svou cestou,” popsal jednu z typických situací Simon Johnson, který byl jednu dobu členem správní rady Joyiny nadace v Keni.

Ohrožené dědictví Joy Adamsonové

Národní park Meru představuje nejen dědictví Adamsonových, ale je také názorným svědectvím, jakým způsobem s tímto dědictvím keňská vláda naložila. Když v roce 1971 Adamsonovi národní park opustili, domnívali se, že keňské vládě zanechávají „rajskou zahradu“ – rozmanité území plné zvířat, které se stane nedotknutelnou rezervací určenou pro rozmnožování populací ohrožených zvířat. Pozdější události však ukázaly, jak hluboce se mýlili. Následovníci Teda Gosse v osmdesátých letech nedokázali zabránit nájezdům pytláků, kteří ve velkém masakrovali divoká zvířata. „Národní park Meru prošel několika obtížnými obdobími, která odrážejí pestrou historii ochrany přírody v Keni. Původně se národní park stal domovem neobvykle vysokého počtu divokých zvířat, které byly soustředěny kolem řek a mokřin.

Následovala bezprecedentní vlna pytláctví během osmdesátých let. Počty divokých zvířat klesly o 77%. Ještě v roce 1977 bylo v parku 11 000 kusů zvířat, ale v roce 1999 přežilo jen 2500 kusů. Pytláci se zaměřovali na slonovinu a nosorožčí kly, ale také na maso divokých zvířat. Některé druhy jako slon africký nebo nosorožec dvourohý byly kompletně vyhubeny. Také počty buvolců stepních nebo přímorožců klesly téměř o 100% a tím se tyto druhy ocitly na pokraji vyhubení. Prudce se snížily i počty žiraf. To ukazuje, že pytlačení kvůli masu má stejně drastický dopad jako pytlačení kvůli slonoviny,“ uvedla Keňská správa národních parků v pětiletém plánu rozvoje Národního parku Meru na léta 2003 – 2007.

Keňská vláda se ocitla v bludném kruhu. Kvůli drastickému snížení stavu zvěře a také kvůli velmi špatné bezpečnostní situaci se návštěvníci začali tomuto parku vyhýbat. Vláda proto přišla o příjmy z návštěvnosti. „Pokoušela se národní park obnovit, ale kvůli nedostatku financí tyto snahy nepřinesly očekávané výsledky.“ Až začátkem jednadvacátého století se vedení národního parku Meru odhodlalo k radikálnímu řezu: „Národní park Meru by se měl stát modelem jak v oblasti obnovení populací divokých zvířat, tak ve sféře managementu chráněného území. Našim cílem je vrátit národní park Meru do stavu před pětadvaceti lety a udělat z něj jednu z nejvýznamnějších rezervací v Keni. Tohoto dosáhneme prostřednictvím rozvoje turistiky a zdokonalením infrastruktury. Zlepšíme bezpečnostní situaci nejen na území parku, ale i na přístupových cestách. Vrátíme do parku vzácná i ohrožená zvířata a budeme se o ně vzorově starat.“ O svém záměru dokázala Keňská správa národních parků přesvědčit i západní donory. Obnovu národního parku Meru včetně vybudování infrastruktury či zazvěření si vzala pod svůj patronát francouzská vláda prostřednictvím své rozvojové agentury „Agence Francoise De Developpment“. V Meru se také začal výrazně angažovat Mezinárodní fond pro ochranu zvířat (IFAW).

Další národní park ve jménu Elsy?

Poslední národní park, který Joy Adamsonová pomáhala založit, chtěla pojmenovat po lvici Else, z vděčnosti, že právě díky lvici se jí podařilo shromáždit nemalé prostředky na ochranu přírody. Území, které místní lidé nazývali „Hell´s Gate“ (Ďáblova vrata) se nacházelo nedaleko jezera Naivaša. Kvality území okamžitě svým zkušeným okem rozpoznal i George. „Přirozená buš přecházela do skalnaté rokle, které se říká ´Ďáblova brána´. Půda tam byla většinou panenská, obsahovala minerální prameny a žila zde spousta zvěře, včetně zeber, žiraf a rozličných antilop. V rokli žili taky levharti, bylo to pro ně ideální prostředí,“ vzpomíná manžel George Adamson ve své knize „Můj život s Joy“. „Orlosup bradatý, obří vousatý sup s největším rozpětím křídel v Africe, hlídkoval nad roklí a hnízdil na jejích skalnatých útesech. Aby dostali morek kostí ze zvířat, který milují, spouštěli je z velké výšky na skály pod sebou. Joy toužila to zde koupit a udělat tu rezervaci, vedla o tom jednání s vládou,“ píše George.

Romantickou krajinu v sopečnaté oblasti za jezerem Naivaša pokrytou vyhaslými sopkami a působivými skalními útvary si Joy Adamsonová zamilovala. Hlavní dominantou této oblasti je soutěska, v níž vyvěrají horká vřídla a naplňují ji sirnými výpary. Místní kmen Masajů proto oblast pojmenoval Hell´s Gate – Ďáblova vrata. Tato oblast, v níž žilo spoustu divoké zvěře a ohrožených druhů, zvláště těch ptačích, však byla využívána pěstiteli květin. Ti těžili z úrodné sopečné půdy, z blízkosti sladkovodního jezera Naivaša poskytujícího dostatek vody a v neposlední řadě také z levné pracovní síly. Současně oblast Ďáblových vrat využívali masajští pastevci dobytka. Obě tyto aktivity způsobily postupné ubývání zvěře a Joy Adamsonová si uvědomila, že musí neprodleně jednat. „Musíme věci urychlit, protože současný nájemce půdy soustavně ruinuje oblast ´Ďáblových vrat´,“ píše Joy Adamsonová v roce 1972 řediteli Keňských národních parků Perezu Olindovi.

Řediteli národních parků nabízí, že je ochotna použít své nemalé finanční prostředky na zřízení národního parku. „Nyní se pokouším založit národní park – čtvrtý v Keni – a to ve jménu Elsy. Je to ale velice zdlouhavé, protože se musím potýkat se velkou byrokracií,“ psala Joy v dopise přátelům v roce 1973. Joy Adamsonová se díky své sveřeposti a nezlomné vůli dotáhnout věci do konce nevzdávala. Psal se rok 1975 a slavná ekoložka v dalším dopise známému zoologovi popisovala výsledek svého dosavadního snažení: „Nyní jsme již značně pokročili v zakládání národního parku nacházejícího se ve Velké příkopové propadlině mezi jezerem Naivaša a úpatím geologického zlomu Kedong. Ředitel národních parků Perez Olindo je nyní ve Spojených státech, kde se snaží získat prostředky na nákup půdy od současných majitelů. Elsin trust již k dnešnímu dni přispěl částkou 80 000 liber z celkové potřebné částky 350 000 liber. Zřízení tohoto parku je velice důležité, už kvůli odlehčení Nairobského národního parku, jenž je přeplněn návštěvníky, kteří svými auty způsobují erozi půdy. Nový park ve Velké příkopové propadlině je velmi blízko Nairobi, takže mimo jiné pomůže zachránit Nairobský národní park,“ píše Joy Adamsonová. Slavné ekoložce i řediteli národních parků se podařilo pro myšlenku získat Světový fond na ochranu přírody (WWF), který si byl dobře vědom nutnosti zřízení národních parků v Keni za účelem ochrany ohrožených druhů zvěře. Fond souhlasil s tím, že poskytne chybějící peníze na výkup půdy.

Jak se zakládá národní park

Založit národní park je zdánlivě jednoduché – vykoupí se půda, určí se hranice parku, park se prohlásí chráněným územím … a je to? Tak snadné to ovšem není. Národní park Hell´s Gate, který pomáhala založit a rozvíjet nadace založená Joy Adamsonovou, je dokladem, že se jedná o dlouhodobé úsilí trvající zhruba deset let. Od vykoupení půdy v Hell´s Gate uběhly čtyři roky než došlo k vyhlášení národního parku. Trvalo pak další dva roky, než infrastruktura parku byla připravena přijmout turisty a než se začalo vybírat vstupné a pak další tři roky, než byly dokončeny všechny stavby, včetně vzdělávacího střediska.

„Nadace Elsa Wild Animal Appeal byla patronem parku po mnoho let, “ uvádí s povděkem ve svých materiálech Keňská správa národních parků. Pokud se však člověk začte do tlustých šanonů nadace Elsa Wild Animal Appeal, brzy zjistí, že rozvoj národního parku není jen tak. Dokumenty nadace jsou svědectvím nelehkého budování v afrických podmínkách. Kromě nepřízně počasí se stavitelé museli potýkat také s neuvěřitelnou byrokracií, krádežemi materiálu, nepořádně odvedenou prací nebo dokonce laxností některých zaměstnanců národního parku.

Z korespondence týkající se založení národního parku lze vyčíst, že „ranger nebyl schopen zajistit terénní vozidlo v době návštěvy donorů, aby jim ukázal park, který sponzorují“ nebo také to, že se ranger pověřený dohledem nad stavebními pracemi se prostě nedostavil na kontrolní den a tím pozdržel všechny práce. Přesto budovací úsilí nadace dopadlo nakonec dobře. „Musím konstatovat, že vstupní brány i domy pro zaměstnance jsou dobře postavené, což je příklad hodný následování dalšími nerozvinutými národními parky,“ píše nadaci s povděkem Ministerstvo turistiky a divoké zvěře.

Nadace Joy Adamsonové v parku financovala nákup půdy, oplocení národního parku, vstupní brány do parku, vybudování cest, obytný dům pro zástupce hlavního strážce parku, 10 obytných domů pro rangery, domy pro další zaměstnance parku, ubytovací chatky pro turisty – tzv. „bandas“, stanoviště rangerů, informační kiosek, solární kolektory pro všechny budovy. Nadace financovala také výchovné a vzdělávací centrum, kterým dnes projdou tisíce keňských školáků.

Joy Adamsonová se však vyhlášení „Elsina národního parku“ již nedožila. Způsobily to byrokratické průtahy a hlavně její nečekaná tragická smrt v lednu roku 1980. Půl roku po její smrti předal ředitel WWF keňské vládě šek na nákup 3500 hektarů půdy od majitele, který na ní předtím neúspěšně pěstoval květiny. Do parku byla také zahrnuta vládní půda o rozloze 3264 hektarů. Park se dočkal svého vyhlášení v roce 1984.

Vzhledem k tomu, že Joy Adamsonová již byla po smrti, správcům nadace se nepodařilo přesvědčit keňskou vládu, aby národní park pojmenovala po lvici Else. Díky rozmanitosti zvířat, která láká velký počet návštěvníků, však národní park Hell´s Gate i přesto reprezentuje odkaz lvice Elsy tím nejlepším možným způsobem.




Zuzana Beranová

Občanská společnost - návod k použití

Portál Občanská společnost - 
návod k použití Praktické návody, jak uplatňovat svá občanská práva. http://obcan.ecn.cz

- Právo vědět - Účast na rozhodování - Rovné příležitosti - Občan v EU -

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz