Půlnoční Bouře, jediné kojené dítě v kojeňáku
15. 5. 2002
Lenka Kučerová [MLP] -
Zpráva z tisku
Devítiměsíční holčička byla odebrána rodičům proti jejich vůli a byla umístěna do kojeneckého ústavu. Důvodem byla nulová spolupráce matky s úřady. Média poinformovala, že původní jméno dítěte je Půlnoční Bouře a matka nedala dítě očkovat. Začalo mi svítat a obrazovou reportáží televizi se rozednilo. Ty pro úřady nezodpovědné rodiče jsem kdysi navštívila.
Cesta na do šumavských hvozdů
Před pár lety inzerát v ekologickém časopise hlásal, že na Šumavě je domek, že je možno tam přijet a naučit se něco, co městské stvoření už dávno zapomnělo. Podepsaná dvojice Blanka a Jarda nabízela sdělování zkušeností s chovem koz a ovcí, či výuku v kosení a sušení sena. Jindy je možno prý jen tak přijet za krásami přírody. I mně byla tehdy zkomercionalizovaná Praha moc těsná a supermarkety moc velké. Inzerát mě lákal. Jenže pořád nebyl na výlet "pryč od civilizace" čas. Kamarádka, kterou jsem vyslala jako předvoj na výzvědy, mezi kozami strávila pár týdnů a přijela nadšená a jako znovuzrozená. Práce a život na šumavských loukách ji vzaly dokonce potřebu impregnace organismu drogami, s kterou léta bojovala.
Konečně jednou před dvěma lety, a začátkem dubna, a v neděli a navečer a v dešti jsme bušili s kamarádem na vrata v zapadlé vísce na Šumavě.
Jarda a Blanka přišli otevřít. On takový normální krátkovlasý, ona taková normální dlouhovlasá. Očekávaná výstřednost prostě nula. Hned ve vrátkách jsem vyfasovala košíček a radu, jaké bylinky sbírat kolem potoka, aby bylo z čeho udělat čaj. Můj kamarád spoluvýletník dostal pilu a s Jardou začal porcovat dříví na zatopení.
Zaslouženě jsme konečně mohli vejít do domku. Ale jen přezutí! V dřevem vyšperkované místnosti jsme k čaji jako předkrm vyslechli esoterickou a klasickou hudbu, jako hlavní chod pak povídaní o životě trochu buddhistickém, trochu indiánském.
Příběh realizovaného idealisty
Jarda vždycky tíhnul k přírodě. Chtěl žít v souladu s ní. Jeho snem bylo pár koz a dřina jednoduchého venkovského života. Chtěl být co nejdál od politiky, od stresů města... od nutnosti posouvat se otráveně a v davu stejně otrávených lidí městskou dopravou z úřadu do paneláku a zpět. Před jedenácti lety se potkali. Tedy Jarda s Blankou. Blanka studovala učitelství a bydlela v paneláku západočeského pohraničí. Do té doby si život nedokázala představit bez teplé vody a ústředního topení a bez tradičního zaměstnání. "Já vůbec nemám nic proti panelákům, ale časem jsem na Šumavě zjistila, že se lze mýt se v potoce a jíst, co si člověk vypěstuje.“
V domku na kraji vsi už spolu bydlí jedenáctý rok.
Zázrak výdrže
O úniky z města se zasnažilo spousta lidí. Málokdo vydržel. A nejen v posledních letech. Již kultovní Otčenáškův román Když v ráji pršelo popsal úskalí šumavského snu. Románová zamilovaná dvojice vydržela rok. Jako i další spousta nerománových a zpočátku romanticky laděných. Většinou pro ně skončila do roka nejen Šumava, ale i příliš zkoušený vztah. Pršelo totiž nejen z nebe, ale i od sousedů, stejně jako ve zmíněném románu. Místní starousedlíci totiž neradi přijímají mezi sebe městské "hejsky", zvláště pak ty, co se straní místních hospod a vůbec "žijou ňák divně". A Jarda s Blankou byli pro ně právě těmi vetřelci. Na víkendy navíc za nimi jezdili další divňáci a to už bylo na starousedlíky příliš. No starousedlíky!? Za starousedlíka se v tomto kraji bývalých Sudet počítá poválečný, vesměs ne příliš nadšeně dosazený občan lákaný na prázdné domy po odsunutých Němcích. Na Šumavu se nehrnuli za ideály, ale do volných "německých" domů a za sliby práce.
Novodobá invaze idealistů a zhýčkaných Pražáků a snad i dokonce nespokojených intelektuálů narušila po desetiletí vytvořený rádiovkový klid. "Oni nosí pořád holinky a rádiovku," potvrzuje mimovolně Jarda už odtušené nepřátelství obou skupin. Jednoho s rádiovkou jsme se totiž ptali na cestu. Hodně nerad a hodně naštvaně nakonec poradil.
Odjeli jsme brzy ráno a s pochybnostmi o přežití této dvojice v zatím tiché sousedské bitvě a přesvědčením, že tohle není úplně naše krevní skupina.
Neplánované setkání
Zpráva o násilném umístění malé holčičky do ústavu smazala ihned bývalou definitivní tečku. Tehdy moje někdejší představy o šumavském žití fandily spíše rádiovkám. Esoteriku ani východní filosofie bych asi na Šumavu netahala. Zato představa Blanky jako vzorové matky mi velice ladila. Vzorové, co se týče lásky a osobní péče. Představa potřeby komunikace s úřady ovšem také.
V sobotu ráno internetový jízdní řád vyplivl jediné spojení do asi pět kilometrů vzdálené vsi od šumavského domku Blanky a Jardy. Celková doba jedné cesty vypadala na pět a půl hodiny. Návrat nejistý, respektive nemožný. Varianta číslo dvě, tedy "úřední", tedy nejdříve kontaktování kojeňáku, zvítězila. Ochotná sestřička v telefonu oznamuje k mé radosti, že mi paní Blanku předá. Blanka získala totiž možnost být s dcerkou v ústavu. Za hodinu už sedím v autobuse a směřuji do Plzně.
Plzeň
Cedule na vratech Kojeneckého ústavu hlásí Vstup zakázán. Návštěvní dny jsou středa a neděle. To bohatě stačí, moc rodičů sem za dětmi nechodí. Tedy těch biologických. Přicházejí naopak ti, co chtějí dát domov opuštěnému dítěti. Ne všechny děti se ale sem dostávají jako odložené a bezprizorní. Některým rodičům jsou děti odebírány násilím. Tím případem byla i Půlnoční Bouře.
Zvoním, a na pokyn sestry čekám způsobně na chodbě mezi udržovaným ibišky. Za pár minut se objevuje Blanka v náručí se spící krásnou holčičkou. "Já bych jí tu samotnou nenechala, " oznamuje Blanka na moji nabídku, že si tedy popovídáme venku a samy. Spokojené mrně ještě chvíli spí v náručí mámy, pak se probudí... Hned do úsměvu.
Je šťastná, že je s mámou. Je jí lhostejné, že se máma nezachovala jako správná občanka, že jí nedala vystavit rodný list a nekomunikovala s úřady ani příliš s lékaři. Holčička se totiž narodila doma a pouze za přítomnosti "porodního asistenta" Jardy. Když vykoukla na svět, byla srpnová noc, tedy půlnoc, a blýskalo se. Kromě hromů byla slyšet jen příjemná esoterická hudba. Holčička dostala jméno Půlnoční Bouře.
Od Bouře k Elišce
Bylo léto a Blanka s Jardou si chtěli první dítě užít podle svého. Rozhodli se odjet na několik týdnů mimo republiku. Že existuje vyhláška, že během šestinedělí nesmí opustit matka a dítě republiku bez souhlasu lékaře, ví Blanka až dnes.
"Naštěstí jsem před odjezdem došla s malou i se sebou k lékaři. To vlastně bylo jediné štěstí. Jak jsem zjistila, kdybych to neudělala, stát by mi ji definitivně zabavil, že není moje. Dokonce i přesto, že jsem chodila v těhotenství do poradny." Komentuje po několika dnech už klidnější Blanka slova sociálních pracovnic z doby, kdy jí holčičku odebírali. Vzhledem k tomu, že Blanka nedala malou zaregistrovat v matrice a nenavštěvovala pravidelně lékaře včetně očkování, vznikla navíc pochybnost, že Blanka je biologickou matkou. Blanka odrodila, aniž tušila, že nahlášení na matrice, u lékaře a u zdravotní pojišťovny bylo její povinností.
"Dnes už to vím až moc dobře a mám to de facto vyřízené, kromě očkování, o kterém ještě míním diskutovat," poslušně a trochu kajícně informuje informovaná občanka Blanka. Vadí jí totiž možné vedlejší účinky očkování.
Po třech měsících pobytu mimo republiku se všichni tři vrátili na Šumavu. Během pár dní přišel dopis z Obecního úřadu, že má dítě nahlásit na matriku. Řešit věc okamžitě zkomplikovalo vybrané jméno pro holčičku. Protože rodiče vyznávali mnohé z tradic přírodních národů, i způsob získávání jména korespondoval s touto životní filosofií.
"Okolnosti, za kterých se narodila, jí zvolily jméno. Tak dostala po indiánském způsobu jméno Půlnoční Bouře. U Indiánů si totiž každý jméno musí zasloužit a hraje zde roli mnoho věcí. Později se většinou jméno podle skutků několikrát změní," vysvětluje úletové jméno matka.
Po úředním dopise bylo ihned jasné, že matriční kniha toto jméno zřejmě neskousne. Existovala jediná naděje: paní doktorka Knappová z Ústavu pro jazyk český. Ta jediná v republice má možnost povolit neobvyklé jméno, či najít náhradní řešení. Po několika marných oboustranných pokusech vytvořit schůdnou variantu v jiném jazyce paní doktorka nakonec v lednu doporučila jméno zcela změnit. Rodiče se přizpůsobili neradi, ale přeci. Půlnoční Bouře poprvé změnila jméno díky vnějším okolnostem na Elišku Gaiu.
Trnitou cestou úřední
Rodina se na Šumavě příliš nezdržovala. Kamarád sice vybíral poštu, ale žádný úřední dopis neodebral. Ani nemohl, doporučené dopisy se cizím osobám vydal nesmí. Toto byl zřejmě kámen úrazu. Úřednice ze sociální péče v Klatovech se rozhodly, že paní Blanka nespolupracuje s úřady a tedy se zřejmě i špatně stará o dítě. Dne 10. dubna se tedy vypravily do místa bydliště.
"Přijely dvě starší paní, na moji žádost vytáhly nějaké průkazky, kde měli údajně povolení ke vstupu. Moc jsem je neprohlížela, byla jsem ve stresu. Chtěli vidět malou. Ta byla vevnitř s Jardou. Nechtěla jsem jim ji ukázat, protože jsem měla strach, podle toho, jak se mnou mluvily, že mi ji chtějí vzít."
Obě ji ale ubezpečovaly, že kojeňáky a děcáky jsou přeplněné, a že odebrání nehrozí. A nejen to, Blanku pochválili za vzorový úklid kolem domu i za to, že vypadá "normálně". Blanka tedy holčičku ukázala. Zdály se prý velice spokojené, jak dítě prospívá a tváří se vesele. Návštěva skončila souhlasem Blanky, že všechny papíry dá brzy do pořádku.
Tak Blanka začala shánět lékaře podle svých představ.
Jak se bere dítě
Dne 22. dubna se rodina vrátila z úspěšného pátrání po vhodném lékaři. Druhý den ráno před domem zastavila úřední delegace: soudní vykonavatelka v doprovodu sociálky, policie a primáře dětského oddělení sušické nemocnice.
Vykonavatelka vytáhla papír s předběžným opatřením od soudu, s datem již 17. dubna. Opatřením bylo rozhodnuto, že malá bude umístěna v kojeneckém ústavu do doby rozhodnutí soudu. Podle zákona má soud na řešení tři měsíce.
"To si nedokážeš představit, jak to vypadá. Stojí ti tam prostě ženská, která ti rve dítě z ruky s tím, že má na to papír, " ještě zajíkavě popisuje Blanka nedávnou hrůznou vzpomínku.
"Paní soudní vykonavatelka byla nervózní, že to moc dlouho trvá, že to protahuji, že z toho dělám zbytečnou vědu. Ona to je pro ni asi jen práce, co dělá každý den. Já ale svoje dítě do ústavu každý den nedávám," hladí matka usměvavou hlavičku.
Lékař coby dohled
Blanka se odebrání zoufale bránila. "Já ji nemohu takhle nechat, vždyť ji jen kojím, není zvyklá na dudlík, na flašku, na lžičku... Není zvyklá na cizí lidi, my jsme se od ní na krok nehnuli."
V té chvíli se zarazil lékař a říkal: "Ale plně kojené dítě nemůžete oddělit od matky."
V té chvíli zadoufala v pomoc, zaargumentovala, že doposud dítě nebylo ani trochu nemocné. Jenže lékař řekl, že do toho nemůže vůbec zasahovat, že je tam pouze jako dohled.
Úřednice se na chviličku zarazily, ale pak řekly, že Blanka nemusí mít strach, že si v kojeneckém ústavu nějak poradí. Ta ze sociální péče ji uklidňovala, že si další den může zavolat, jak se věc vyvíjí. Blanka nemínila čekat ani vteřinu. Zoufalou matku odmítli vzít ihned s dítětem do ústavu. Doporučili jí vzít si taxi.
"Ženská, která mi chvíli předtím tvrdila, že si nejsou jisti, že jsem schopna dostatečně dítě finančně zabezpečit, mi doporučí, abych si vzala taxíka do Plzně. To jsem si ovšem uvědomila až mnohem později. Prostě jsem ihned taxíka volala."
Vrátit se s holčičkou do domu pro hračky a oblečení už nesměla.
V tu chvíli se vrátil Jarda od práce u potoka a zůstal jako zkoprnělý. Na zoufalost rodičů soudní vykonavatelka reagovala větou: "No, když vás tu tak poslouchám, tak byste také potřebovali někam zavřít."
Taxi Blanka odvolala, bylo jasné, že peníze bude potřebovat na jiné věci. Jela za dcerou do Plzně stopem.
Přátelé se zatím snažili zkontaktovat soudkyni v Klatovech. Podle slov soudní vykonavatelky totiž hrozilo, že po celé tři měsíce nemusí dceru ani vidět. Soudkyně diskusi odmítla. Měla moc práce.
Štěstí v neštěstí
Naštěstí paní ředitelka kojeneckého ústavu je rozumná žena a souhlasila s možností Blančiny přítomnosti u dítěte během dne. Pár dní však matka musela na noc odcházet spát ke kamarádce. Ráno přicházela k ubrečené dcerce. Po pár dnech paní ředitelka souhlasila i s pobytem Blanky společně s dítětem i během noci. Zatím.
Případ malé Elišky Gaii není tak ojedinělý. Je mnoho rodin, kteří se nevejdou do představ některých úředníků nebo se mohou obtížně starat o děti, i když chtějí. Pro tyto případy je zde
Poradna pro občanství, občanská a lidská práva.
Senovážné nám. 24, Praha 1, 11647
Tel: +420224102467, fax> +42224102470
E-mail: poradna@iol.cz
Lenka Kučerová
|
vytisknout