Potřebujeme vůbec vymezit veřejnou prospěšnost?

Každý z nás má na to, co lze považovat za veřejně prospěšné a co nikoli, jiný názor. Tento názor se posléze realizuje prostřednictvím tzv. veřejné volby. Činnosti nebo organizace, které jsou považovány za veřejně prospěšné, jsou podporovány na základě definovaného veřejného zájmu. Od soukromých osob mohou samozřejmě finanční nebo věcné prostředky proudit na podporu vybraných činností nebo organizací přímo, na základě jejich preferencí. Veřejná prospěšnost je tedy obsažena ve společnosti jako takové, bez nutnosti ji nějakým způsobem vymezovat.

Jaké prvky veřejné prospěšnosti už u nás existují?

Veřejná prospěšnost je také v České republice, alespoň v případě neziskových organizací, již mnoho let uplatňována, a to minimálně ve třech prvcích. Za prvé, veřejná správa podporuje vybrané neziskové organizace jako důsledek uznání jejich aktivit a celospolečenského, tedy veřejně prospěšného účelu. Pokud platí princip, že některé činnosti či organizace jsou podporovány a jiné ne, přičemž žádat o dotaci mohou všechny, pak je smysl veřejné prospěšnosti beze zbytku splněn. Samozřejmě neustále vznikají a budou vznikat polemiky nad tím, které činnosti by měly být podporovány více a které naopak méně. Také otevřenosti a transparentnosti dotační politiky na všech úrovních veřejných rozpočtů k ideálu stále ještě něco chybí. Žijeme ale v demokratické společnosti a ta má své nástroje, jak tyto problémy řešit.

Za druhé najdeme prvky veřejné prospěšnosti i v řadě daňových zákonů. Stát se totiž prostřednictvím daňových úlev vzdává zdaňované části získaných příjmů určitých organizací nebo osob a ponechává je ve prospěch uskutečňování preferovaných činností. V případě daňových úlev se tedy také jedná o režim veřejné prospěšnosti. Můžeme opět spekulovat o tom, jestli některé činnosti by přeci jen neměly podléhat běžnému režimu zdanění, i když třeba nižší sazbou, nebo jestli tu nejsou další činnosti, které by se měly objevit mezi těmi, na které je možné uplatnit úlevy. O tom však v konečné fázi rozhoduje zákonodárné uskupení, tedy Parlament, který si minimálně každé čtyři roky sami volíme.

Za třetí, rozhodne-li se soukromá osoba vzdát se části svého majetku - aby ten mohl v budoucnu přinášet výnosy, z kterých budou podporovány předem vymezené činnosti - a určí-li zároveň pro takový majetek správce, dostává se tento majetek pod zvláštní ochranu, která je spojena s jistou regulací. I v tomto případě se tedy jedná o naplnění smyslu veřejné prospěšnosti. Samozřejmě, zmiňovaná ochrana není u nás nijak pevná, protože je založena na principu "kde není žalobce, není ani soudce", ale to už se dostávám k jinému problému, který zde nechci řešit.

K čemu nám vymezení veřejné prospěšnosti vlastně bude?

I když se v českém prostředí objevují minimálně tyto tři prvky veřejné prospěšnosti, přesto se už několik let objevuje snaha, po vzoru situace z okolních zemích, dát veřejné prospěšnosti nějaká nová pravidla. Tato snaha sílí zejména s připravovaným návrhem nového občanského zákoníku, podle kterého bude obecně vymezenému okruhu organizací přiznán statut veřejné prospěšnosti. K čemu nám takové vymezení vlastně bude? Proč ho potřebujeme mít ustanoveno nově právě v občanském zákoníku?

Určitě by bylo vhodné všechny výše vyjmenované prvky veřejné prospěšnosti v našem právním systému nějakým způsobem sjednotit, dám jim jednotný řád. Domnívám se ale, že vymezení veřejné prospěšnosti v návrhu nového občanského zákoníku není vhodným řešením, protože je vágní a neurčité a nepřináší pro zmíněné tři příklady uplatňování principu veřejné prospěšnosti nic nového. Financování neziskových organizací z veřejných rozpočtů bude vždy ovlivněno politickými procesy a musí se řídit rozpočtovými pravidly a navazujícími normami. Finanční úřady postupují při udělování daňových výhod, na základě podaného daňového přiznání poplatníka, podle ustanovení jednotlivých daňových zákonů. Rozhodnutí jaké činnosti budou hrazeny z výnosů nadačního jmění by mělo být i nadále raději ponecháno na vůli zřizovatele nadace. Mnohem potřebnější než nové vymezení veřejné prospěšnosti by podle mého názoru bylo harmonizovat ta současná, tj. sjednotit především terminologii a používat stejná taxativní vymezení napříč různými zákony.

Co nám chybí?

Co by bylo naopak vhodné zavést do našeho právního systému, je větší diferenciace neziskových organizací. Praxe totiž ukazuje, že je tu potřeba mít zvláštní režim pro malá sdružení majetku, pro které je povinnost zveřejňovat výroční zprávy i další regulace zbytečně zatěžujícím prvkem. Naopak i poměrně velké nadace se mohou, bez přísnější regulace podpořené efektivně fungujícím nadačním úřadem, stát prostředkem pro nekalé nakládání s majetkem. Také řadě korporací sdružující velké množství osob chybí formální uznání, že se jedná o silnou a stabilní organizaci, která je schopná vstupovat do závazkových vztahů a tyto závazky plnit. Na druhou stranu je nutné, aby byla zachována maximální svoboda sdružování, tedy aby nadále mohly existovat malé spolky, které po žádných výhodách a tedy i větší regulaci netouží.

Podle mě jde tedy o to vytvořit obecné normy bez přehnaných regulativů pro sdružování majetku a sdružování osob umožňující poměrně jednoduchý vznik a fungování takových právnických osob a teprve po té použít princip "chce-li organizace získat jisté výhody, musí splňovat určité podmínky". Takový princip respektující vůli představitelů organizace podléhat větší regulaci s cílem získat výhodnější daňové úlevy, lepší přístup k veřejných prostředkům či výhodnější nakládání s majetkem, totiž u nás zatím chybí a bohužel se nenachází ani v současné verzi návrhu nového občanského zákoníku. Takový princip pak klidně můžeme nazývat třeba "statutem veřejné prospěšnosti" a vybrané společnosti jmenovat například "veřejně prospěšnými organizacemi". K tomu však není potřeba veřejnou prospěšnost nijak nově definovat nebo vymezovat, jak je navrhováno v § 104 nového občanského zákoníku, stačí jen přijmout proceduru schvalování statutu veřejné prospěšnosti, například po vzoru anglické Charity Commission, nebo obdobný režim v případě jednotlivých typů neziskových organizací.

Autor pracuje v Centru pro výzkum neziskového sektoru

Tomáš Rosenmayer