Svět není nic samozřejmého - Zahajovací projev na konferenci Green Week

9.6.2006

Dámy a pánové,

vážení přítomní,

především bych vám rád poděkoval za pozvání. Pokusím se podělit se s vámi o několik svých myšlenek souvisejících s tématem konference, nikoli však jako školený ekolog, pouze jako vnímavý pozorovatel světa.

Nedávno jsem mluvil se svým přítelem, spolumajitelem společnosti, která těží hnědé uhlí v severních Čechách. Těží na povrchu i pod ním a díky tomu jsou severní Čechy tak trochu měsíční krajinou. Ptal jsem se ho, proč chtějí těžit dál, proč usilují prorazit vládou stanovené limity omezující rajon dolu. Vždyť Česká republika zároveň provozuje atomové elektrárny a asi třetinu vyrobené energie vyváží. Odpověděl mi, že uhlí chtějí těžit proto, že tam je.

V jeho odpovědi spatřuji cosi velmi symbolického. Je to nedostatek pokory. Svět, vesmír, planeta, příroda, včetně její biodiverzity, to je veliké tajemství, kolem kterého musíme chodit velmi pokorně. Pyšný přístup se nám obvykle nevyplácí a může se nám i velmi nevyplatit. Proč by v severních Čechách nemohlo uhlí zůstat? Vznikalo milióny let a možná budeme znát za padesát let lepší technologie, jak z něj získat více energie. Proč musíme vodním tokům budovat betonové kanály? Proč nedovolíme řekám, aby tekly svými tradičními serpentinami a vsakovaly se do luk? Protože jsme pyšní a myslíme si, že jsme chytřejší než příroda. Doplácíme však na to v podobě krutých povodní.

Základní otázkou je, zda novodobý člověk, který dokázal tak fantastickým způsobem rozvinout své racionální poznání a obdařil svět tolika skvělými vynálezy, je rovněž schopen, aby s rozvojem tohoto poznání kráčela ruku v ruce i jeho odpovědnost. Odpovědnost však za racionálním poznáním kulhá a s tím souvisí a z toho pramení i nepokorný vztah ke světu. Svět není nic samozřejmého. Je jedním velkým, gigantickým tajemstvím a chceme-li se mu alespoň přiblížit – a to vyplývá ze samotné podstaty člověka, z jeho vůle po poznání – tak ho především musíme jako tajemství ctít.

Pokorně bychom se měli chovat i k vlastní historii. Po staletí se zde utvářely různé typy osídlení: vesnice, městečka, města, pole, lesy, louky. Žijeme ale v době, kdy se identita tradičních způsobů pobytu člověka v harmonii s přírodou smazává. Stáváme se obyvateli čehosi, co se dá nazvat aglomerací, nekonečnou hmotou, která není ani městem, ani vesnicí, ani loukou, ani polem, ani lesem, která je souborem pyšně rozcapených jednopodlažních skladů, parkovišť, supermarketů. A mezi tím cosi jako step. Takto nešetrně zacházíme se svou vlastí, se svou historií. Důležité tedy je nejen ctít tajemství přírody, ale i svou historii a tradice. Nejde pouze o princip, nejde o filozofické teze, je to i velmi praktické. Tam, kde mizí tradiční obhlédnutelná lidská společenství, roste odcizení a kriminalita. Stáváme-li se součástí anonymní nepřehledné masy, kde se smazává přirozená lidská pospolitost, soustředěná například kolem malých obchůdků či dílen, fungujících jako centra sociálně-mravní sebekontroly, doplácíme na to posléze všichni.

Na závěr vyslovím jednu odvážnou myšlenku. Bylo by dobré – a pevně věřím, že k tomu jednoho dne dojde – aby nebyla zapotřebí žádná ministerstva životního prostředí. Není dobré, když si různé rezorty dělají, co chtějí, honí se za chimérou stále rostoucího růstu a rostoucího růstu růstu, dohání a předhání Spojené státy a na pouhé jedno ministerstvo delegují starost, aby při tom všem nebyla příliš ničena příroda. Je to jako kdybychom měli ministerstvo slušnosti a všem ostatním bylo dovoleno dělat cokoliv. Naopak. Všichni se musíme pokoušet být slušní, všichni musíme pokorně ctít životní prostředí, abychom nepotřebovali zvláštní ministerstvo, kam budeme tuto starost pohodlně odkládat. Nekácet nesmyslně lesy, neupravovat nesmyslně koryta řek, ctít přirozené koloběhy života, ctít zázračný fakt, že se nám příroda předvádí v tolika různých podobách, jakoby právě nám chtěla ukázat svou krásu a pestrobarevnost.

Evropa ve svých dějinách vyvážela – a začasté násilím – civilizaci do celého světa. Dobývala ho, vnucovala mu svou kulturu, své náboženství. Vstupujeme však do éry, kdy by Evropa měla jiným, třeba méně bohatým či méně rozvinutým, méně stratifikovaným částem světa nabízet inspiraci; vztah k zemi, vztahy národů k sobě navzájem, respekt ke světu, němž všichni žijeme. Nikoho k ničemu nenutit, pouze nabízet. Někdo onu inspiraci přijme, někdo ji nepřijme.

Děkuji vám za pozornost.

Vystoupení v diskusi:

Byla zde citována věta z jedné mé hry, která říká, že vypudíme-li ze svého srdce Pánaboha, otevřeme tím dveře ďáblu. V této citaci byla skrytě položena otázka, co vlastně máme ctít a proč a jaká je alternativa či důvod této alternativy. Jsem pevně přesvědčen, že vše má svoji příčinu, neboť existuje vesmírný řád, který není souborem náhod, ono nesamozřejmé, co nazýváme bytím. Je množinou důvodů, proč všechno existuje, inteligibilní jsoucno, jak by to možná nazval filozof, v němž se všechno zapisuje a všechno natrvalo zůstává. Pouze my tento řád neznáme, tušíme ho. Ale stačí triviální příklad. Pouhých sedmdesát světelných let od této planety může bystrý pozorovatel vidět, jak jsem se narodil. Cokoli se tedy kdy stalo, je navždy součástí paměti bytí a nemůže se odestát. Vše má svůj důvod a je tu nějak navždy přítomno. A to je řád, vesmírný řád, který by měl být v našich srdcích, a který vypuzen a posmíván, otvírá dveře ďáblovi a démonům.

Přepis mluveného slova, redigováno