Festival pro Tibet zahajuje v Ostravě
28. 2. 2007 -, Econnect
Spoustu kulturně-společenských a osvětových akcí vážících se k problematice Tibetu nabídne šestý ročník Festivalu pro Tibet, který bude zahájen v Ostravě už tento čtvrtek 1. března výstavou nazvanou Tibet - tak jak žil po staletí. Festival bude trvat téměř po celý březen na různých místech Ostravy a zavítá také do Frýdku – Místku či Opavy.Program Festivalu pro Tibet je opravdu pestrý a nabídne nejen výstavy, přednášky či diskusní večery, ale také koncerty, filmové projekce, malování tibetské vlajky, večer tibetské poezie či ochutnávku tibetského čaje. „Unikátní bude už první akce - vernisáž fotografií v Knihovně města Ostravy. Má se totiž dostavit autor - kameraman Josef Vaniš (nar. 1927). Jde o fotky pořízené těsně před uzavřením Tibetu Číňany. Ve své době oběhly celou Evropu, byly i v Americe. Na první pohled nenápadná akce, fotky "prastaré", ale pan Vaniš je zřejmě jediný žijící Čech, který může povídat o původním Tibetu, strávil tam řadu měsíců,“ říká Petr Ďásek z ostravského Malého Občanského Sdružení Tolerance (M.O.S.T.), které celý festival organizuje. Podrobný program a další informace jsou k nalezení na přehledných internetových stránkách: www.protibet.org.
Počátky festivalu sahají už do roku 2002. Od té doby získala akce mnohem širší rozměr. Prostřednictvím přednášek, koncertů, výstav a projekcí se organizátoři snaží upozorňovat na porušování lidských práv v Tibetu a současně přibližovat tuto jedinečnou kulturu široké veřejnosti. „Prvním popudem k festivalu byla moje cesta do Nepálu, kde jsem se poprvé setkal s utečeneckými komunitami Tibeťanů, vzpomíná Petr Ďásek a dodává: „Jedna věc je vidět Brada Pitta ve filmu Sedm let v Tibetu, druhá pak možnost pohovořit s lidmi, kteří by se chtěli vrátit do své země, ale nemohou. Možná proto cítím jako naše poslání vypomáhat různými formami nebo alespoň poukazovat na problémy v Tibetu. Ta země naplňuje všechny atributy kolonie - drancování surovin, potlačování místního obyvatelstva, omezování jejich víry, občanských svobod, obrovské zvýhodňování kolonistů,“ vyjmenovává Ďásek a dodává, že s velkou Čínou zřejmě Malé Občanské Sdružení Tolerance moc nepohne. „Takže v druhém plánu jsme rádi, že se lidé dozví i další informace, například o úplně jiném typu chování Tibeťanů k přírodě, o jejich tradicích, víře, uctivému vztahu k živým i mrtvým.“
Díky téměř „na koleně“ připraveného prvního ročníku festivalu (nazvaného tenkrát „Sedm dní v Tibetu“) se Petr seznámil s dalšími zapálenými lidmi, například Janou Neborákovou a Matějem Kastnerem, s nimiž v dalších letech festival „košatili“ do dnešní podoby. „Na festivalu je zajímavé také to, že ho navštěvuje široké spektrum lidí - od středoškoláků (i když loni jsme měli na sypání mandaly i děti z prvního stupně ZŠ) po důchodce, vzhledem k pestrému spektru besed, koncertů, přednášek, výstav či happeningů si každý najde své,“ říká Ďásek a vysvětluje že sdružení M.O.S.T. vzniklo v roce 2004, kdy organizátoři tříleté aktivity zastřešili i právně.
Kromě festivalu sdružení začalo pořádat i přenášky na školách a jiných institucích a podpořilo i akce jiného typu (výsadba stromů v Ostravě - Zábřehu, série přednášek nedávno zemřelého „drogového dealera“ Radka Hanykovicse, pořádání Tibetských dnů v knihkupectví Librex atd.). Loni se občanskému sdružení podařil prozatím největší „projekt“ – uspořádání návštěvy ladackých mnichů v Ostravě, kde sypali mandalu z písku. Byla to vůbec první návštěva takové skupiny mnichů z Ladaku v rámci Evropy. Na základě opakovaných návštěv Ladaku (tzv. Malý Tibet) sdružení letos zahájilo projekt „Kmotrovství na dálku“, v rámci něhož jsou sháněny finance pro vzdělávání malých mnichů a mnišek. A také výtěžek z festivalu je určen na podporu klášterních škol v indickém Ladaku.
Mottem Festivalu pro Tibet jsou tato slova: „Není dvojího utrpení, jedno, které se děje nám a nějaké jiné, vzdálené, které se děje jim. Je jen jedno utrpení - nás lidí. Ať je to kdekoliv na zemi. A my se můžeme postavit na odpor. Třeba jen tím, že vyjádříme svou účast. Svou tichou láskyplnou solidaritu.“ Petr Ďásek k tomu uvádí: „Možná to zní pro někoho trochu pateticky, ale tak to všichni cítíme“.