Bára Basiková: Právo na lásku musí mít každý

9. 11. 2006 - Andrea Cerqueirová, gitA

Prvotní impuls k uspořádání kampaně za svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku přišel podle vašich slov letos v březnu. Čím byl odstartován?

Pracovala jsem s týmem lidí, patřících do čtyřprocentní menšiny – i když si mimochodem myslím, že procento jinak orientovaných lidí je vyšší, ale na tom vůbec nezáleží. Vyprávěli mi nejrůznější lidské zoufalé příběhy a prožité situace na Slovensku. V tomto směru jsou totiž Slováci velice pozadu, příliš netolerantní. Velmi problematický je třeba slovenský venkov – na rozdíl od větších měst jsou tam lidé naprosto konzervativní. I ve slovenské politice se tato otázka setkává s naprostým nepochopením a neúctou. To mi přijde v civilizované společnosti 21. století neuvěřitelné. Proto jsem se se svými přáteli rozhodla pro kampaň, byť tím i mnoho riskuji – je to však pro dobrou věc. Lidé by neměli být posuzováni podle orientace, ale podle charakteru. Právo na lásku musí mít každý.

S jakými příběhy vás vaši kolegové seznámili?

Třeba s tím, že mnozí herci ztratili angažmá, když zveřejnili svou orientaci. Mnozí jiní jsou tudíž okolnostmi nuceni hrát falešnou hru a orientaci skrývat. Velmi smutné jsou osudy homosexuálně orientovaných mladých lidí, které naprosto zavrhla jejich rodina. Tito rodiče místo toho, aby dítěti pomohli a v nelehké pozici mu zjednodušili život, mu jej ještě více zkomplikovali tím, že svou dceru či syna zavrhli, definitivně vyhnali z domu. To považuji téměř za zločin. Rodič by měl překousnout i to, co mu třeba nesedí. Své dítě by měl pochopit a přijmout takové, jaké je. S jinou orientací se přece může narodit kdokoli z nás či dítě kohokoli z nás.

Jaké jsou na Slovensku ohlasy na vernisáž výstavy vašich fotografií, která už proběhla v pražské Písecké bráně?

Inteligentní a kultivovaní lidé k tomu přistupují naprosto s otevřenou náručí, s pochopením, s nejvyšší mírou tolerancí. Ovšem mnozí další lidé nejsou absolutně schopni téma přijmout a jakkoli o něm diskutovat. Ti bohužel převažují. Setkala jsem se třeba s jedním hluboce věřícím slovenským politikem, který tvrdí, že si v kostele vezme jednu jedinou ženu, které bude celý život věrný. Nic proti tomu. Když jsme se ale dotkli tématu homosexualita, tvrdil, že se jedná o nemoc, jež by se měla léčit. Že je to něco naprosto nepřípustného. Zeptala jsem se ho proto, co by dělal, kdyby se dítě s odlišnou sexuální orientací narodilo třeba právě té jeho jediné ženě a jemu… Nedokázal odpovědět.

Jsou takové názory podle vás ovlivněny i tamním silným vlivem katolické církve?

Nepochybně ano. A to hodně. Je to též generační otázka – starší generace se, nejen na Slovensku, k homosexualitě staví méně tolerantně, než mladá. Není se příliš co divit – vyrůstala v jiné době.

Myslíte si, že většinová veřejnost, včetně slovenské, více respektuje dvě lesbičky, než dva gaye?

Netolerance podle mě vládne bohužel obecně. Ale možná je pravdou, že trochu více vůči dvěma mužům. A to především ze strany heterosexuálních mužů, kteří k homosexualitě přistupují s despektem. Ženy s ní obecněji nemívají větší problém – jsou vstřícnější ke gayům i lesbičkám.

Kdy přesně se vernisáž na Slovensku uskuteční?

V Bratislavě jsme ji odstartovali 4. listopadu, přesně měsíc po pražské vernisáži. Uspořádali jsme tiskovou konferenci, kde jsem řekla svůj názor – že cílem kampaně je podpořit svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku. Očekávám a jsem připravena na cokoli, na jakékoli ataky.

Jaké akce plánujete do budoucna?

Na Slovensku bychom chtěli objet co nejvíce měst a obcí (nevynecháme ani některá česká města, třeba Brno). Jistě ale narazíme na problémy. Někteří galeristé totiž zájem o výstavu sice mají, ale bojí se ztráty prestiže. S tím jsme se bohužel setkali i v Česku, když jsme obcházeli sponzory. Mnoho z nich bylo osobně projektu nakloněno. Když však došlo na jednání ve vedení jejich organizací, plánované sponzorství bylo zamítnuto. Členové vedení nechtěli dát v plén své jméno. Vymlouvali se často na to, že jejich klienti nepatří do skupiny gayů a lesbiček. Stalo se to asi u dvaceti oslovených organizací.

Jaké sponzory jste nakonec sehnali?

Nechtějí být jmenováni, nicméně do projektu investovali, za což jsem jim velmi vděčná. Věřím, že i na Slovensku se najdou lidé, kteří budou ochotni projekt nějakým způsobem podpořit. I když vím, že to nebude nic jednoduchého...

Chtěla byste, aby vaše snažení časem vyústilo v to, že i na Slovensku bude přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví?

Určitě. I když se v politice angažovat nechci, tak pokud bych této otázce mohla být prospěšná, udělám ráda cokoli.

Našla jste pro kampaň podporu u svých kolegů a kolegyň z hudební branže?

Ano, u všech. Na pražské vernisáži mě kupříkladu podpořily zpěvačky Marcela Březinová a Dáša Součková, což je výborná šansoniérka, se kterou jsem nazpívala duet. Na Slovensku to bude asi i v tomto ohledu větší problém. Pojala jsem ale myšlenku, že bych na podporu projektu ráda uspořádala koncert s nejrůznějšími kolegy a kolegyněmi. To by měla být jedna z doprovodných akcí, další zvažujeme. Je to všechno běh na dlouhou trať. V akcích můžeme pokračovat celý příští rok či až do doby, kdy stále budeme mít co pozitivního přinést.

Je podle vás dostatečný respekt vůči lidem s odlišnou citovou a sexuální orientací v Česku?

To mohou asi nejlépe posoudit ti, kterých se to bezprostředně týká. V kontextu s ostatními evropskými státy jsme na tom ale, myslím, snad celkem dobře. Rozhodně tedy stokrát lépe než na zmiňovaném Slovensku nebo například v Řecku. Je to dáno určitě i tradicí a tím, že u nás nemá takový vliv žádná církev. Třeba v Holandsku jsou ale v této oblasti zase mnohem dál než my...

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

	7. 12. 2006	HumusThomas
	27. 12. 2006	Kaja Malik