Na Srí Lance i divadlo zachraňuje

14. 9. 2006 - Radka Potměšilová, Můžeš

Renata Králová pomáhala organizovat divadlo pro děti v českých nemocnicích. Když zaslechla první zprávy o tsunami, napadlo ji, že totéž jako pro české děti by se dalo dělat i pro děti po živelní katastrofě. Díky Michalovi Skribuckému z Českého červeného kříže, který se vydal na Srí Lanku bezprostředně po katastrofě s batohem a třemi kufry léků, získala tipy na nejzasaženější místa ostrova a s kolegy divadelníky se tam v březnu loňského roku vydala.

„Projeli jsme území vzdálené maximálně pět kilometrů od moře. Tehdy byly uprchlické stanové tábory všude, byly v nich stovky dětí a nikdo se nestaral o jejich volný čas. Všechny charitativní organizace se soustředily na zabezpečení obydlí a jídla. Bylo těžké se rozhodnout, kde budeme během těch deseti dnů hrát,“ říká Renata Králová.

Letos na jaře se na Srí Lanku vydala znovu, tentokrát s loutkoherci Jarmilou Enochovou, Fáňou Vášou a Hanou Zavadilovou. Při své druhé cestě se zaměřili především na zařízení pro děti, na uprchlické tábory, ale hráli i v tak zvaných somebodhi homes, státních zařízeních, v nichž jsou shromážděni postižení fyzicky i mentálně všeho věku a sirotci. Jeden ze somebodhi homes spláchla tsunami v Golu a většina postižených tam zahynula.

„My jsme navštívili somebodhi home v Baddegamě, kde vládla pevnou rukou správcová Nana. Bylo tam tak padesát až šedesát lidí nejrůznějšího věku, fyzicky i mentálně postižených, a asi pět členů personálu. Součástí zařízení byla i škola,“ vypráví Renata Králová.

Velkým problémem se ukázalo to, že zařízení není bezbariérové, přestože velká část tamních klientů měla problémy s pohybem. Skupina českých divadelníků nemohla najít místo, kde hrát, kam by se dostali všichni.

Navštívili také státní sirotčinec v Ruhunu, kde žije ve strašných podmínkách několik desítek dětí do tří let. Přitom o pár kilometrů dál je soukromý sirotčinec Holland House of Hope, který vybudovala nizozemská charita. Má kapacitu devadesát dětí, každé čtyři má na starosti jedna vychovatelka, takže tam vládne spíš rodinné prostředí. Zatím tu mají jen třicet šest sirotků, ale když žádali o převedení dětí z Ruhunu, nebylo to možné. Státní sirotčinec totiž na každé dítě pobírá státní příspěvek, kterého se nechce vzdát.

Podnikavá Renata Králová pronikla během své cesty na Srí Lanku až k ministru zdravotnictví a sociálních věcí jižního distriktu, aby ho seznámila se svými dalšími projekty, ale když se před ním zmínila o Ruhunu, nechtěl nic slyšet.

Další typ zařízení, které čeští divadelníci na svých cestách Srí Lankou poznali, byl Dětský klub v Unamutuně, který před rokem postavila italská charita. Předala ho do rukou místním správcům. „Hráli jsme tam už loni a bylo zajímavé sledovat, jak se charakter zařízení změnil. Tehdy ho Italové stavěli s tím, že se tam budou moci scházet všechny děti z okolí a trávit tam svůj volný čas. Během roku ho však ovládly dvě místní rodiny, které se tam nastěhovaly a určovaly, kdo tam smí chodit a kdo ne. Stal se z toho tvrdě výběrový klub a většina okolních dětí i jejich rodičů se tam bála přijít na naše představení,“ líčí Renata Králová.

Česká skupina se ve stejném složení na Srí Lanku chystá v listopadu znovu. Tentokrát tam chtějí strávit měsíc a kromě divadelních představení plánují uspořádat na třech místech divadelní dílny pro děti, které by si během tý dne mohly připravit loutky a nastudovat s nimi vlastní představení.