Energie a budoucnost

7. 6. 2001 -, Jiří Nečas

Temelínská elektrárna se rozbíhá. Blokády jejího staveniště ekologickými aktivisty byly vystřídány různými protesty z Rakouska, za nimiž - podle zpráv, které naše sdělovací prostředky přinášejí - stojí aspoň do určité míry také ekologičtí aktivisté. Mají či nemají pravdu? Je jaderná energetika opravdu největší hrozbou životního prostředí - jak naznačuje síla těchto protestů v porovnání s jinými akcemi?

Věcné námitky proti jaderné energetice obecně i proti temelínské elektrárně speciálně jsou opodstatněné. Jaké však jsou alternativy k jaderné energetice? Jde v podstatě jednak o energetiku fosilní, jednak o využívání obnovitelných zdrojů. Fosilní energetika staví na spalování fosilních paliv - uhlí, ropy či zemního plynu, a to jak v elektrárnách, tak přímo v cílových procesech (ohřev, spalovací motory). Vede k růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což velmi pravděpodobně znamená narušení poměru mezi přijatou a vyzářenou energií a tím ke vzniku pro lidstvo (a nejen pro ně) nežádoucích a nebezpečných klimatických změn. Fosilní elektrárny v České republice jsou uhelné. Jejich odsíření a odloučení prachu znamená velkou úlevu pro obyvatele jim blízkých oblastí; produkce smysly nevnímaného oxidu uhličitého ani negativní dopady odsíření uhelných elektráren na přírodu (spotřeba vápence) nejsou oblíbenými tématy žurnalistů, a tak jejich negativní dopad na životní prostředí bývá podceňován. Nehovořívá se ani o radioaktivitě českého energetického uhlí.

Rizika jaderné energetiky jsou nesporná. Rizika fosilní energetiky jsou jiná a z určitého úhlu pohledu se mohou dokonce jevit jako ještě větší. A obě tyto energetiky pracují s neobnovitelnými, vyčerpatelnými zdroji. Omezenost fosilních zdrojů vnímáme jako závažnější. Je třeba si opakovaně uvědomovat, že používání energie jak z fosilních, tak z jaderných zdrojů je spojeno s násilím na přírodě, s násilím na planetě Zemi, které se promítá nejen do života lidí, nýbrž obecně do života jako takového. Ukazuje se, jak tradiční mravní hodnoty, jako je skromnost, pokora, nenásilnost, jsou pro zachování života nutné, navzdory tomu, jak jimi "reálný" socialismus ve své teorii pohrdal a jak tento jeho postoj kapitalismus "bez přívlastků" nekompromisně uvádí do praxe.

Naděje těch, jimž budoucnost života na Zemi není lhostejná, se upínají k obnovitelným zdrojům energie - k energii vodních toků, přílivu a odlivu, k energii větru, k energetickému využívání biomasy a k dalším postupům, využívajícím energie záření, které na Zemi ze Slunce dopadá. Opírají se o skutečnost, že toto záření představuje "nesrovnatelně" více energie, než kolik jí lidská energetika "vyrábí". Při dnešních technických možnostech by člověk rozhodně mohl podíl energie získané z obnovitelných zdrojů výrazně zvýšit, nicméně k dosažení žádoucího cíle, jímž je prakticky plná orientace energetiky na obnovitelné zdroje, má ještě velmi daleko. Pole pro hledání cest je zde široké, leč - žel - zatím málo atraktivní pro ty, kdo disponují finančními zdroji.

Zvykli jsme si na dostatek energie a přijímáme jej jako samozřejmost. Místo používání svetrů přetápíme, místo přiškrcení topení větráme. Místo chůze po schodech jezdíme výtahem, chůzi či běh za způsob dopravy už ani neuvažujeme, tam, kde by stačil krumpáč s lopatou, používáme těžké stroje apod. Úsporám energie dáváme ve své životní praxi poslední místo. Předpokládaný přebytek elektrické energie na českém trhu po uvedení temelínské jaderné elektrárny do plného provozu povede v tomto smyslu k další demoralizaci. Bezmyšlenkovitě plýtvajíce energií pácháme násilí na planetě Zemi, na životě, na lidech. K spotřebovávání energie bychom měli přistupovat u vědomí této skutečnosti. Tedy energii rozumě, podle potřeb používat, avšak rozhodně ne jí plýtvat.

Hranici mezi potřebou a plýtváním je třeba si osobně s plnou odpovědností ujasnit. Žijeme ve společnosti, kde je běžnou praxí spotřebovávat více než je třeba. Nemáme-li nadměrně přispívat k devastaci Země ani žít na úkor Afričanů či budoucích generací, musíme spotřebovávat výrazně méně, než odpovídá dnešnímu standardu v naší civilizační oblasti. To však znamená změnit řadu návyků a způsobů, je třeba vytvářet nové vzorce myšlení a nový životní styl. Plýtvání energií je nepřípustné. Je ostudou našeho státu, že se k "odpadnímu teplu" z elektráren přistupuje jako k něčemu bezcennému. Naplnění morálního imperativu zacházet s energií jako se vzácnou komoditou je pro budoucnost života nezbytné. V některých křesťanských rodinách je běžnou praxí modlitba díků před jídlem. Lze jí rozumět jako připomenutí, že to není samozřejmé, že máme co jíst, a že většina potravy znamená zmaření života, ať již živočišného či rostlinného. V tomto duchu ji mohou přijímat i ti, kdo se k žádnému náboženství nehlásí. Energetické zdroje jsou (v určitém smyslu) ještě vzácnější a jejich spotřebovávání se života výrazně dotýká. A tak užívání energie náleží podobné vyjádření vděčnosti a nesamozřejmosti jako jídlu.

Jak se k vzácnosti energie (vzácnost znamená mnohem více než určitá výše ceny) stavějí politici, ekonomové, prognostici, státní úředníci, ...? Jak se promítá do výchovné a vzdělávací praxe? Vzácnost energie neklesne, ani když budeme plně využívat obnovitelné zdroje. Byť by jejich využívání nemělo vést ke změně celkové energetické bilance Země, může ovlivňovat rozložení energie na ní, zejména při zemském povrchu. Nemá-li dojít k nežádoucímu vlivu na přírodní procesy, je třeba zásadu šetrnosti a nenásilnosti uplatňovat i v energetice stavějící jen na obnovitelných zdrojích. Přitom je nutno pamatovat na to, že prakticky každá materiální výroba spotřebovává energii.

K žádoucímu rozšíření využívání obnovitelných energetických zdrojů je třeba mnoho vykonat, především v oblasti výzkumu a vývoje, avšak také na poli legislativním a ekonomickém, ve výchově a osvětě atd. To vše vyžaduje spojené úsilí všech lidí dobré vůle. Uplatní se široké při tom spektrum odborných znalostí i hluboká moudrost reflektující skutečné hodnoty a skutečné možnosti.

Jiří Nečas