Critical mass, cyklojízda (nejen) po londýnsku

7. 8. 2001 -, Econnect

Londýnské cyklojízdy začínají každý poslední pátek v měsíci u lodýnského národního divadla, na jižním konci Waterloo Bridge. Následující text je určen hlavně těm, kdo se tam z nějakého závažného důvodu nehodlají přístí poslední pátek dostavit. Všem ostatním účast velmi doporučuji nejen já, ale i běžný britský denní tisk, jehož redaktoři považují Critical Mass dokonce za "...příjemný, alternativně strávený páteční večer pro celou rodinu". Jelikož jsem se zúčastnil pražské cyklojízdy (jednou) a londýské (taky jednou, zatím), zkusím se je trochu porovnat.

Místo srazu je zvolené poměrně dobře - hned vedle je velkonálevna s cenou piva v dolní polovině škály únosnosti a před South Bank Centre jsou často různé performance, divadla a koncerty. Zkrátka se ta třičvrtěhodinka nejistého čekání, jestli se vůbec bude něco dít, dá strávit poměrně příjemně.

Akce očividně nemá žádného hlavního organizátora. Tím myslím člověka, který říká ostatním co, kdy a jak mají dělat. Nicméně před sedmou zazní píšťalky, přítomní cyklisté se nějak posbírají a vyráží přes Temži směrem k Trafalgaru. Počet lidí na startu je tak 100 - 150. Policejní asistence v podobě dvou mužů na motocyklech přichází záhy a v podstatě bez diskusí - prostě konec měsíce, pátek, sakra že zrovna já musím mít dneska službu.

Příjezd na Trafalgar už je pro nováčka jako jsem já přece jen docela zážitek - ono zakroužit si takhle beztrestně tím slavným centrem Londýna jen tak po ulici ze strany na stranu už docela stojí za to. Náš kordon nekompromisně zabírá celý směr - žádné pražské pravidlo jednoho volného pruhu. Hlavním argumentem jsou "tři minuty" - i v době, kdy masa cyklistů téměř dosahuje kýženého kritického množství, se normální provoz z vedlejších silnic obnoví zhruba do tří minut. Nepouštíme před sebe ani autobusy, což mi zpočátku trochu vadí, ale zdá se, že cestující to ani nepozorují. Londýnské autobusy jezdí ve špičce (aut) stejně tak zoufale pomalu, že je to skoro jedno.

Jak se tak pomalu rozkoukávám kolem, říkám si, že je ten český národ přece jen takový kreativnější. Nikdo nemá na zádech roztomilé transparenty typu "jezdím na mrkev" a podobné. Na druhou stranu je ale celý dav rozmanitější co se týče věku, národnosti, oblečení, ale i použitého vozítka. Ze začátku mne fascinuje pohled na hubeného kluka - cyklorikšáka, který má vzadu v sedačce obtloustlého mladíka. Soudě podle army kalhot bychom ho v čechách tipovali na skinheda. "Skinhead" ale balí dva jointy a za chvíli už společně s neustále šlapajícím rikšákem vypadají náramně spokojeně. Dalším parádním vozítkem je kolo typu "Já bych chtěl bejt had, protože had, když jde, tak při tom leží!". Na tomhle kole má člověk nohy mírně nad úrovní zbytku těla, které je skoro vodorovně, jen s podloženou hlavou. Vypadá to velmi pohodlně a byl bych se nedivil, kdyby majitel po setmění usnul za jízdy.

Trasa vede k Regent's parku. Vždycky když čelo kolony dorazí k velké křižovatce, zastaví a nechá celý chumel nějakou dobu hutnět. Když už skoro všichni stojí, začne jinak až podivuhodně klidný dav záměrně vřít a zahřívat se. Upoutává to pozornost a člověk si, stejně jako kolemjdoucí, uvědomí, že už nás je celkem dost. Před osmou se počítáme a vychází to někde kolem 360. Lidé na ulicích reagují velmi pěkně, podobně jako v Praze. Rozdávají se letáčky, a spousta náhodných cyklistů se k nám připojuje. Na vlastní kůži jsem zažil jen jednu negativní reakci - a to když jsem nezvládnul zastavit na červenou a jakýsi chodec do mně schválně strčil, "No vidíš, jaký jste, chodce nepustíte!". Ale to byla samozrějmě moje chyba, navíc pouštění chodců se úmyslně trošičku přehrává, chodec dobrý, auto špatné. Řidiči aut se čas od času pouštějí do diskusí, či dokonce úvah, jestli jim náhodou necheme naznačit, že oni jsou ten problém, ale vždyť oni v podstatě jen náhodou projíždějí. Byl jsem ale i svědkem jedné méně černobílé příhody. Mladá maminka v BMW s dvěma dětmi přijíždějící z boční ulice to nevydržela, stáhla okénko a pustila se do vzrušené debaty s jedním stoperem. Zvrat v jejím vcelku normálním průběhu způsobil příjezd jiné maminky, také s dvěma dětmi, z nichž to maličké právě kojila. Všichni tři přijeli na šlapací čtyřkolce (na obrázku vpravo dole). Automobilizovaná maminka se očividně zarazila a pak váhavě a skoro prosebně pronesla, že dítě na zadní sedačce je nemocné. To zase zarazilo nás cyklisty, holčička vzadu opravdu brečela. Bez většího dohadování jsme udělali uličku a auto pustili.

Nesporně jeden z hlavních rozdílů mezi pražskou a londýnskou atmosférou je hudba, která v Praze prostě chybí. Někteří cyklofanatici si doma vyrobili cyklopřehrávače - autobaterie, bedna a walkman, pospojováno, přivařeno na zadní trubku a puštěno hodně nahlas. Je až k s podivem, jakou pohodu taková věc dokáže do celé akce vnést. Snažil jsem se držet poblíž zdroje, který nejvíc odpovídal mému hudebnímu vkusu, takže zatímco já se málem rozplynul při "Rain Drops Keep Falling On My Head", jiný chlapík za zvuků "London Calling" od The Clash sdělil všem občanům vyhlížejícím zvědavě z oken, že jejich ulice je ta ze všech nejlepší v celém městě.

Zatímco do určité doby bylo naší největší atrakcí sedmikolo, všechno se změnilo s pozvolným příchodem soumraku a naopak naprosto náhlým příjezdem spousty lidí na kolečkových bruslích. Critical Mass se neomezuje jen na cyklisty, ale kamarádí se i se skejťáky a podobnými vizionáři, což je moc dobře. S jejich příchodem se celková atmosféra změnila z poklidného projíždění městem na opravdovou street party v tom nejlepším slova smyslu. Hudba, tanec, zábava. Poprvé mne napadlo, že bych taky chtěl brusle. Poprvé mě napadlo, jak ideální plochou je taková rovná silnice pro kreace a rekreace všeho druhu. Teprve s jejich příjezdem mne začíná páteční večer opravdu "chytat". Chytá I lidi kolem a tak okruh po Hyde Park Corneru je opravdová jízda vítězů i s ovací. Těch se nám nakonec dostává I od herců Camridge Thetre na Cambridge Circusu, kterým jsme dost možná mírně narušili přestavení - tou dobou už to byl opravdu slušný pouliční humbuk.

Končí se kolem desáté na Trafalgaru. Bruslaři tam předvádějí svoje umění a jako obvykle jsou nejlepší černoši. Policisté mají po šichtě a my se musíme domů dopravit už podle běžných pravidel silničního autoprovozu. Jsem velmi laxní aktivista - amatér, ale to, že hrstka lidí dokáže aspoň na chvíli takhle proměnit atmsféru města a nechat ho na chvilku vydechnout, to se mi opravdu líbí. No, naštěstí se zdá, že nejsem zdaleka sám. Takže uvidíme.

Fotografie jsem si bez dovolení vypůjčil na stránkách critical mass: london. Díky.

Marek Tichý (toho času v Londýně), Econnect

DISKUSE - KOMENTÁŘE: