Náš drahý Temelín - Kauzy ekologického hnutí VII.

16. 2. 2004 - Martin Ander, Sedmá generace

Psal se rok 1986, když státní orgány socialistického Československa rozhodly o výstavbě jaderné elektrárny nedaleko jihočeského Temelína. Ačkoliv výstavbě měly padnout za oběť čtyři sousední obce, prostor pro nesouhlas chyběl.

To se s pádem komunistické vlády změnilo. Se svobodou se vrátila i naděje. Mnoho rakouských sousedů stejně tak jako Jihočechů věřilo, že betonové monstrum zdálky připomínající mrtvého slona bude brzy srovnáno se zemí či proměněno ve svého druhu muzeum. Jednou z prvních akcí se na Temelíně ohlásili rakouští Greenpeace, kteří již na jaře 1990 vyvěsili na jedné z věží obří transparent s nápisem: STOP ČSFRnobyl. Následovaly demonstrace přímo před elektrárnou, kterých se zúčastnilo několik tisíc lidí. Do čela kampaně se postavily Děti Země a zorganizovaly také historicky první symbolickou blokádu hlavní brány.

Těžká léta s Klausem

Nová česká vláda v čele s Václavem Klausem začíná hned po svém nástupu v roce 1992 jednat s upadající americkou firmou Westinghouse o kontraktu na dostavbu elektrárny. Ekologické hnutí poučené pomalu končícím bojem o dukovanský mezisklad a zocelené obranou Libkovic se mobilizuje. V lednu 1993 zasílá 27 ekologických iniciativ otevřený dopis premiérovi s žádostí, aby rozhodnutí o JETE alespoň o půl roku odložil. Důvody jsou pádné - závěry mise Světové banky i studie EBRD hovoří o nepotřebnosti Temelína, je třeba zvážit možnosti úspor energie. Dopis zůstává bez odpovědi, přes média se však snáší těžká kritika.

Na konci ledna vzniká Občanská petice proti dostavbě JE Temelín, kterou v jižních Čechách podepisuje na 10 000 lidí.

10. března 1993 zasedá vláda, bod programu - dostavba Temelína. Již od rána okupují prostor před Úřadem vlády ekologičtí aktivisté snad ze všech českých organizací - Děti Země, Hnutí DUHA, Greenpeace, Jihočeské matky, Pražské matky, přijíždí jihočeši i severočeši, je tu několik stovek lidí. Premiér Klaus však akci označuje za teroristickou a zástupcům demonstrantů sděluje, že jsou horší než komunisti. Není tedy divu, že výsledkem vládního jednání je rozhodnutí o dostavbě dvou 1000 MW bloků. Ministr životního prostředí Benda se zdržel, i když týden před tím prohlašoval, že bude proti.

Ačkoli se situace v tu chvíli zdála být beznadějnou, komentář Jana Beránka z Hnutí DUHA, rozhodně nenesl známky poraženeckého tónu: "Občanská neposlušnost již zastavila řadu jaderných elektráren, i dokončených." Bylo však zřejmé, že bez dobře propracované argumentace ani sebelépe připravené akce Temelín nezastaví. Těžiště práce se tedy přesouvá do precizování vlastního řešení. Odstavení velkých uhelných bloků, decentralizace výroby, kombinovaná výroba tepla a elektřiny, investice do úspor a obnovitelných zdrojů - to jsou základní kameny alternativy. Začíná být zřejmé, že Temelín severním Čechám nepomůže. Nahradí maximálně 25 % uhelných elektráren, zatímco odsíření sníží znečištění zhruba o 90 %. Navíc bude spuštěn v době, kdy severočeské elektrárny budou již muset být povinně odsířeny.

Strategií veřejné kampaně se od jara 1993 stává posilování odporu proti elektrárně přímo v regionu. Proto je na červenec připraven první protitemelínský tábor v Zálší. Sbírají se podpisy pod petici, aktivisté zateplují domácnosti i veřejné budovy.

Mezitím pokračují jednání vlád ČR a USA o poskytnutí garance na půjčku americké ExIm banky ve výši 334 milionů dolarů na dostavbu JETE. I přesto, že Hnutí DUHA a jeho američtí partneři věnují lobbingu značné úsilí, Kongres nakonec v březnu 1994 záruku poskytuje.

Situace se opět zdá být beznadějnou. Klausova vláda stojí pevně na nohou, nehnou s ní ani interpelace opozice, ani odpor obcí, ani protesty nenáviděných ekologů. Strategii v této těžké době popisuje americký protijaderný aktivista, spolupracovník Hnutí DUHA Paxus Calta: "Musíme podporovat opozici v regionu, zveřejňovat lži ČEZu, vlády i Westinghousu, mezinárodní spoluprací usilovat o zastavení půjček, přímými i symbolickými akcemi poutat pozornost veřejnosti a prezentovat alternativní řešení."

V tomto duchu se také nese druhý tábor u Temelína v červenci 1994. Poprvé se posouvá na dohled elektrárny, do 4 km vzdálených Všemyslic. Účastní se jej několik stovek lidí. Kromě propagace úspor zateplováním budov v okolí, probíhají diskusní večery a kulturní vystoupení - odpůrce Temelína přijíždí podpořit např. písničkáři Dědeček a Merta, sociolog Keller i spisovatel Klíma. Zpestřením programu je i letní kino - promítání hlav státníků Husáka a Klause na jejich pomník - temelínské věže. Na závěr tábora probíhá za příšerného vedra 24 hodinová blokáda, kterou zahajuje symbolický pohřeb práva a demokracie vládou ČR.

I přes ujišťování klíčových politiků - Klause a Dlouhého - dostavba Temelína neprobíhá podle plánu. Ani rok poté, co americký kongres odsouhlasil záruky, stále není podepsána smlouva mezi ExIm bankou a ČEZ. ČEZ nadále neposkytuje informace, k čemuž se zavázal, lže v médiích a stavba se zpožďuje a prodražuje. Nejsou dodržovány požadavky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Ze strany ekologických sdružení tedy sílí tlak na vypovězení smlouvy ze strany USA a zastavení výstavby.

V červenci 1995 se pak opět scházejí u Temelína protijaderní aktivisté z celé republiky. Zateplují, navazují kontakty v okolních obcích, besedují, pořádají happeningy ¨- např. cyklistický závod Tour de Temelín. Vyvrcholením tábora je 23. července happening na pražském Hradčanském náměstí pod názvem muzeum megalomanie. Jde o frašku parodující budování Temelína od Husáka po Klause. Náročný happening s šestimetrovými kulisami a dobovými kostýmy končí otevřením Muzea megalomanie v JE Temelín. Následuje pochod před americkou ambasádu a předání dopisu velvyslanci s požadavkem odstoupení od smlouvy pro neplnění jejích ujednání ze strany ČEZ. Výsledkem těchto organizačně náročných akcí je však nezájem médií a celkově nicotný dopad na veřejné mínění. Impuls pro růst protitemelínského hnutí takřka nulový.

Vrcholí tak absurdní stav - vláda, opozice i ČEZ mlčí. Neúčastní se veřejných debat, nevysvětlují skluz ani zdražení. Stejně tak mlčí i tisk. "Lidé cítí bezmoc ovlivnit vládu jinak než ve volbách, na druhé straně jsou vytíženi naplňováním tužeb západního konzumního životního stylu ... opozice je roztříštěná ... ve většině významných stran lze najít osobnosti, které s dostavbou Temelína nesouhlasí. Mají však strach, aby se na tomto problému jejich strany nerozštěpily," tak popsal tehdejší situaci Paxus Calta. Bylo zřejmé, že dozrál čas na změnu taktiky.

Temelínská občanská neposlušnost

A sázka na to, že pozornost médií k tématu, o němž politici nechtějí mluvit, přitáhne právě akce občanské neposlušnosti, se ukázala být správná. 1. října 1995 začíná další, tentokrát však výrazně lépe připravená blokáda. Do jejího čela se staví známé osobnosti jako Dejmal, Dědeček, Just nebo Klusáková: "Uvědomujeme si nesmírnou závažnost svého rozhodnutí, kterým se odhodláváme i k případnému přestupku při nenásilných přímých akcích. Cítíme však povinnost konfrontovat takto hlas našeho svědomí s mocí, která zneužívá svého postavení a špatné legislativy," píše se v jejich prohlášení. Na úvodní demonstraci promlouvá i Petr Pithart. Cílem akce není pouze přitáhnout pozornost médií a učinit z dostavby Temelína téma celospolečenské diskuse, cílem je též vytvořit široké občanské hnutí, které Temelín zastaví.

Končí tak období soustředění se na budování místně ukotveného hnutí. V průběhu blokády dochází k prvnímu lehčímu zranění, když agresivní traktorista přejel jedné aktivistce nohu. Jiný náruživý řidič zase uvízl v barikádě z větví i se svým trabantem. Pomalu rostou i sympatie místních. Úplná blokáda sice trvá jen 25 minut, ale policie má celý den plné ruce práce, zadržené aktivisty nestíhá vozit do Českých Budějovic na výslechy. Akce oficiálně končí 2. října ráno po 40 hodinách. Zúčastnilo se jí více než 200 lidí různých věkových i sociálních skupin. Vyvolala významný mediální ohlas a byla také nezanedbatelným podnětem k růstu protijaderného hnutí.

V březnu 1996 se koná první vítání jara u Temelína. Z akce s klasickým scénářem házení sester smrtek Morany a Urany do Vltavy se postupem času stává opravdová tradice.

V květnu 1996 vychází na světlo skandál s podezřením na korupci a zmanipulovanost výběrových řízení na některé dodávky na dostavbu Temelína. Výběrová řízení za podivných okolností totiž vždy vyhrála firma Westinghouse.

Blíží se volby a tak Klaus uklidňuje veřejnost - dostavba Temelína je ve finální fázi, zpochybňovat dodržení termínů a ceny je prý nefér. Jenže ihned po volbách vychází najevo, že Temelín bude zase o něco dražší (tentokrát bude stát 78 miliard) a dokončení přijde jako již tradičně (už od roku 1993 je to pravidlem) za dva roky. Dokumentaci však ČEZ i nadále odmítá zveřejnit.

V červenci 1996 se koná další velká blokáda. Účastní se jí přes 300 lidí a trvá plných 72 hodin. Úvodní demonstrace se účastní nejpopulárnější politička Petra Buzková. I když je skeptická k úspěchu snah zastavit Temelín, dává akci v médiích nový rozměr - už nejde o exhibici ekologů, jde o politiku.

Novinkou blokády jsou průniky do elektrárny. Nejslavnější televizní scénou se tak stává východ několika aktivistů z objektu elektrárny hlavní branou přímo před objektivy kamer právě ve chvíli, kdy mluvčí elektrárny ujišťuje novináře o důsledném zabezpečení. Na závěr uspořádala skupinka blokádníků za bezmocného přihlížení ochranky malý ohňostroj z vrcholu chladících věží. Krize pracovní morálky na Temelíně vrcholí.

V dubnu 1997 je oznámeno další posunutí termínu dokončení, tentokrát o dva roky z důvodu komplikací při pokládání kabeláže.

Léto u Temelína 1997 završuje období občanské neposlušnosti. Mezinárodní tábor opět vrcholí blokádou, které se účastní na 500 lidí. Policie je tentokrát velmi dobře připravena a nedovolí elektrárnu dlouhodobě zablokovat. Vydatně prší a Moravu sužují povodně. Roztržky s některými anarchisty a zahraničními účastníky nakonec vrcholí sporem o ukončení blokády. Je zřejmé, že další podobné akce už nebude možné takto organizovat.

Blokáda končí pochodem kolem elektrárny a odjezdem autobusu dobrovolníků na pomoc povodněmi poničené Olomouci. Začíná se mluvit o přesunu od bran Temelína do parlamentu.

Přechod k politické práci

Na podzim 1997 se rozpadá Klausova vláda. Otevírá se příležitost ke změně politického kurzu. Ta přichází na konci února, kdy je sestavena vláda premiéra Tošovského, jež má dovést zemi k předčasným volbám. Na post ministra životního prostředí usedá Martin Bursík, který svého času promlouval i k blokádníkům u bran Temelína. Šance na změnu rostou. Bursík hned v prvních 14 dnech v úřadě zadal zpracovat studie, jež měly přehodnotit hospodárnost Temelína. Jeho přirozený politický rival na postu ministra průmyslu a obchodu Karel Kűhnl, však má situaci mnohem složitější. Zatímco Bursík může stavět na léty propracované argumentaci ekologických iniciativ, Kűhnl musí vládu přesvědčovat, že navzdory neznámým nákladům se dostavba určitě vyplatí.

ČEZ donucený vládou zpracovat studii stanovující náklady na dokončení přiznává, že se vyšplhají na 99 miliard, tedy o 3 miliardy víc než měsíc předtím uváděl jako hranici rentability.

Tošovského vláda proto na jednom ze svých posledních zasedání 1. července 1998 raději ustavuje nezávislou expertní komisi, která má poskytnout kvalifikovanější podklady k posouzení opodstatněnosti dostavby JE Temelín. Prvních čtrnáct dní v červenci se koná 6. ročník tábora u Temelína. Tentokrát bez blokády - s happeningy před elektrárnou a besedami s hosty z nichž nejvýznamnější jsou ministři Bursík a Mlynář.

Výsledky červnových voleb 1998 však ústí v opoziční smlouvu. Do Strakovy akademie přichází Miloš Zeman, který ještě týden před volbami veřejně slíbil, mimo jiné, že o dostavbě Temelína rozhodne na základě závěrů expertní komise.

Na Bursíkovo místo nastupuje Miloš Kužvart, dosavadní odpůrce Temelína. Má však ve vládě velmi silného soupeře - Miroslava Grégra. Ten od začátku nenechává nikoho na pochybách, že zájmy velkých průmyslových podniků bude prosazovat hlava nehlava. Vlastní hlavu nevyjímaje - tu položil na špalek za včasné dokončení Temelína. Expertní komisi proto od začátku považuje za zbytečnost a navrhuje ji zrušit. Tomu se Kužvart staví na odpor. Za oběť kompromisu tedy padá nezávislost jejího složení a také několik stěžejních úkolů, mezi nimi analýza potřebnosti Temelína.

I Miloš Zeman již zapomněl na své sliby o temelínském referendu. V lednu 1999 již kategoricky prohlašuje, že Temelín je třeba dostavět. I přes mnohá okleštění nakonec expertní komise vydává svou závěrečnou zprávu v únoru 1999. Neprokázala se ani potřebnost ani ekonomická výhodnost stavby. Ukazuje se, že ČEZ nezahrnul do ceny stavby vyvolané náklady a tak se odhad konečného účtu šplhá nad 110 miliard. Vláda však nakonec podle podkladů expertů nerozhodovala. Ministr Grégr jí totiž předložil materiál vlastní, vycházející z údajů ČEZu.

Ve stejné době dosáhly úspěchu Jihočeské matky domáhající se procesu hodnocení vlivů stavebních změn na životní prostředí. Vrchní soud jim dává za pravdu. Posuzování se však táhne až do roku 2002.

Rozhodování vrcholí. Z Temelína se stává na několik týdnů prvořadé domácí téma.

Na vítání jara 1999 přijíždí k Temelínu 250 lidí, kteří se poté vydávají do Prahy na demonstraci před úřad vlády. Požadují zpracování dvou rovnocenných variant - zrušení a dostavby. Následují další protestní akce - vyvěšení transparentu z Nuselského mostu, promítání na temelínské věže či symbolické puštění Temelína "k vodě" v podání Miss ČR Heleny Houdové. Otevřený dopis vládě podepisují v posledním dubnovém týdnu stovky osobností - spisovatelů, herců, vědců, politiků. A co víc, poprvé od začátku kampaně se k Temelínu vyslovuje i prezident Václav Havel: "Nemám sebemenší důvod věřit ČEZu. Byl jsem devětkrát oklamán, nevím, proč po desáté mám věřit."

Zemanova vláda nakonec rozhoduje o dostavbě Temelína 12. května 1999. Předchozí vytrvalé úsilí přiblížilo zastavení výstavby přímo nadosah. Nakonec však vláda rozhoduje v poměru 11:8 ve prospěch dostavby. JE to zklamání. "Tím, že se vláda přihlásila k jednomu z nejhorších rozhodnutí Klausova kabinetu, dovršila svůj podvod na voličích," komentoval tehdy výsledky Ivan Dejmal. Ústřední postava kampaně, Jan Beránek však nepřestával vlévat ekologickému hnutí naději do žil: "Elektrárna se staví dál - to však sotva znamená více než že trápení ČEZu a politiků bude pokračovat."

Následující měsíc však atomový průmysl náležitě využil - byly učiněny kroky k obnovení těžby uranu a zveřejněny plány na nové jaderné bloky. Přišly však i zprávy o dalším skluzu na Temelíně.

Referendum - poslední naděje

Po necelém roce od rozhodnutí vlády se ukazuje, že ČEZ opět politiky podvedl. Přestože sugestivně tvrdil, že Temelín se staví proto, aby mohly být utlumeny severočeské uhelné elektrárny, ukázalo se, že strategií ČEZu je neutlumovat nic, ale za cenu dotovanou českými domácnostmi elektřinu vyvážet na evropský trh.

V únoru 2000 se tedy v Praze schází zástupci takřka všech ekologických organizací, které se v minulosti věnovali kampani proti Temelínu. Jednání končí dohodou - společným úsilím v rámci koalice Referendum 2000 se pokusí vyvolat celostátní referendum o osudu jaderné elektrárny. Na veřejnost vystupuje koalice 17. dubna 2000 a oznamuje zahájení masivní petiční akce, která v historii českého ekologického hnutí nemá obdoby. Celostátně organizovaná síť dobrovolníků sbírá na náměstích mnoha měst a obcí podpisy. Opět se přidávají osobnosti. Na červnovou demonstraci vyzývající Miloše Zemana ke splnění předvolebního slibu - vypsání referenda o Temelínu, jenž sám potvrdil jako čerstvý premiér, přijíždí do Prahy více než 200 lidí. Přímo k sídlu vlády jim přichází zahrát i skupina Lucie.

A počet podpisů neustále roste. Za necelé 3 měsíce dosahuje 115 000. Veřejná kampaň vrcholí začátkem července. Na tábor u Temelína nabitý akcemi v okolí elektrárny přijíždí téměř 200 lidí. Požadavek referenda plní první stránky novin. Asfaltové parkoviště před správní budovou elektrárny je přes noc pokryto stovkami malých NE, do plotu chránícího elektrárnu aktivisté vyplétají nápis REFERENDUM a v obcích v okolí elektrárny vyznačují hranici havarijní zóny.

Ve stejný den, kdy byly do parlamentu předány ohromné balíky petičních archů, předkládá skupina poslanců návrh zákona o referendu. Tím však ochota politiků zabývat se Temelínem definitivně končí. Vláda předložený návrh odmítá podpořit. Jediný kdo nezvedl ruku pro zamítnutí byl Pavel Rychetský. Miloš Kužvart totiž odvahu dostavit se na jednání vlády nenašel.

Na počátku července putuje do elektrárny první jaderné palivo. Vrcholí tak i konflikt ekologů se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, který přes zjevná pochybení ČEZu nadále pracuje ochotně pro co nejrychlejší spuštění, a to včetně svátků a víkendů.

Palivo je zavezeno. První štěpnou reakci mohou sledovat v přímém přenosu všichni diváci České televize i Novy v podvečer 9. října 2000. Rozdávají se i odměny - tou nejbizarnější je veřejný polibek premiéra šéfce SÚJB Daně Drábové.

Nacionalisté na koni

Mezitím se rozhořívá těžký mezistátní konflikt s Rakouskem. Na poněkud opožděné protestní blokády českých hranic podněcované rakouskými nacionalisty reagují jejich čeští protějšci dle hesla "Temelín si vzít nedáme". Závěrečný zoufalý pokus rakouských iniciativ hledat "pomoc" u amerického právníka Eda Fagana přinesl užitek snad jen vlastníkům bulvárních deníků na obou stranách hranice.

Mezinárodní konflikt byl nakonec urovnáván až na jednáních v rakouském Melku. Na chod elektrárny však výsledky dohod neměly žádný praktický vliv. Mnohem důkladněji ohrožovaly osud Temelína neustálé potíže při energetickém spouštění. Chvění turbíny a prasklé trubky na prvním bloku nebyly jen běžnou tuctovou poruchou. Otázka, kterou na jaře 2001 nastolili aktivisté Hnutí DUHA výstražnou hodinovou blokádou vjezdu do elektrárny - Co praskne příště? - zatím naštěstí zůstala bez odpovědi. Přesto 1. i 2. blok nadále zůstávají ve fázi zkušebního provozu.

Přes téměř dvanáctileté úsilí ekologů o její zastavení je Temelínská elektrárna v provozu. Přesto nelze tvrdit, že kampaň skončila neúspěchem. Každý politik, který bude chtít v budoucnu jen pomyslet na výstavbu nových jaderných reaktorů, bude muset zároveň uvážit, zda ustojí silný občanský tlak těch, kterým temelínská kampaň byla vstupní branou do ekologického hnutí i skutečnou školou občanské iniciativy.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

6. 12. 2006

Nedostatečná informovanostEva Ch.