Špidlova demoliční četa
25.7.2003
[Vojtěch Kotecký (Literární noviny)]
„Byla by to katastrofa a státem řízená vražda. Řada starších lidí totiž stěhování nepřežije.“ Žena z Nových Heřminov, vesnice v podhůří Jeseníků, s naturalistickou přímostí ČTK popsala, co pro její sousedy znamená zatopení celého údolí pod hladinou přehrady. Pouhých několik dní po souhlasu krajského zastupitelstva následovalo veřejné ano ministra zemědělství; ve skutečnosti ale úřad Jaroslava Palase projekt plánuje už delší dobu.
Vláda Vladimíra Špidly bude první po roce 1990, která se patrně rozhodne navzdory nesouhlasu místních obyvatel vyvlastnit celou obec, vystěhovat ji a zbourat. Když před deseti lety buldozery demolovaly domy v severočeských Libkovicích, Václav Klaus a jeho ministři to omlouvali právní nezvratností dávného rozhodnutí komunistických úřadů. Osídlení se posléze stalo respektovanou, nepřekročitelnou a víceméně nezpochybňovanou překážkou průmyslovým projektům. Například ve středočeském Mokrsku, kde nadnárodní společnost Rio Tinto hodlala otevřít zlatý důl, nezbytnost zbořit vesnici patřila mezi hlavní důvody, proč se záměru dostalo příkrého odmítnutí. Nové Heřminovy přitom nemají být výjimkou. Špidlova vláda rovněž vážně zvažuje, že na podzim zruší takzvané územní ekologické limity, hranice těžby uhlí, které chrání vesnice na Mostecku a Chomutovsku před povrchovými doly. Tím by padl deset let starý slib Vladimíra Dlouhého, že Libkovice byly poslední obcí obětovanou uhelným společnostem. Špidlova vláda se tedy možná dokonce vrátí k bezohlednému modelu předlistopadového industriálního rozvoje. Tabu boření vesnic neporušil Václav Klaus a neudělal to Miloš Zeman, premiéři, kteří nikdy respektem k lidem nepřekypovali.
Přesto obnova brutálních postupů industrialismu sovětského typu musela podle všeho počkat až na programového sociálního humanistu Vladimíra Špidlu, který si tolik zakládá na citlivosti k lidem a zájmu o jejich osudy. Kdo by to byl řekl?
Špidlovo fiasko
Pečlivého pozorovatele vládní ekologické politiky ale oba návrhy příliš nepřekvapily. Návrat k megalomanským plánům bourání vesnic je pouze nejvýraznějším projevem všeobecného fiaska koaliční vlády v této oblasti. Přitom před rokem, když nastupovali do funkcí, vyvolával Vladimír Špidla a jeho ministři nezanedbatelné naděje.
Ve vládě se objevilo několik lidí, kteří se na rozdíl od Václava Klause či Miroslava Grégra mohli pyšnit kreditem osobností, jež dávají lidem a moderním řešením přednost před profitem lobbistů, strnulými stereotypy úředníků či ideologickými předsudky: Libor Ambrozek, Petra Buzková, Pavel Rychetský, Petr Mareš, Vladimír Mlynář, Cyril Svoboda, Pavel Dostál i ministerský předseda sám. Nadějné vyhlídky potvrzovala koaliční smlouva a programové prohlášení vlády: mezi klíčové body patřil mimo jiné nový zákon o podpoře čistých zdrojů energie, vyhlášení tří chráněných krajinných oblastí a hlavně závazek „bezodkladně“ zahájit ekologickou daňovou reformu. Koalice rovněž slíbila, že nepřistoupí na omezení občanského práva na informace o znečištění a občanského práva vyjadřovat se k průmyslovým projektům, jako jsou chemičky, skládky, elektrárny nebo další stavby. Zavázala se rovněž, že ratifikuje takzvanou Aarhuskou úmluvu, která je veřejnosti garantuje.
Uplynulo dvanáct měsíců a všechno je jinak. Čtyři následující příklady ilustrují, jak kabinet kus po kusu rozebírá důležité prvky konstrukce, která během devadesátých let zajistila konec absurdních plánů minulosti a položila základy ke zlepšení ekologické situace a obnově příjemně obyvatelné krajiny.
Necelých deset let po – tehdy „definitivním a úplném“ – zamítnutí se předmětem vážných debat opět stává megalomanský projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, stavby, která by zničila unikátní přírodu říčních niv podél Moravy a Odry a dalším betonováním zvýšila riziko povodní. Náměstkem ministra pro místní rozvoj se dokonce stal Petr Forman, přední protagonista této myšlenky. Na rozdíl od řady podobných kontroverzí nejde o dílčí místní spor: záměr by přímo i nepřímo postihl stovky kilometrů řek v několika krajích, přijde na 300 miliard korun a svou finanční náročností tedy překračuje Temelín.
V červnu vláda rozhodla, že ministerstvo životního prostředí zbaví jedné z klíčových kompetencí. Naposledy se něco takového stalo v roce 1995. Nejde pouze o důležitý krok k rozebrání zelených úřadů a zákonů, vážné jsou rovněž přímé důsledky. Změna se totiž týká jedné z hlavních odpovědností, které ministerstvo mělo. Co se stalo? Když vláda připravuje některý důležitý koncepční dokument – například energetickou politiku, plán výstavby dálnic nebo program zemědělských dotací –, musí podle zákona posoudit, jaké bude mít jeho uskutečnění ekologické dopady a zda by je nesnížilo provedení nějakých úprav. Více než deset let tento posudek zajišťovalo ministerstvo životního prostředí. Nyní ministři odhlasovali, že napříště jej na starost dostane úřad, který návrh připravuje. Úředníci ministerstva průmyslu tedy budou doporučovat, zda větší znečištění způsobí uhlí, nebo obnovitelné zdroje; ministerstvo dopravy posoudí, které trasy dálnic méně poškozují krajinu; a ministerstvo zemědělství rozhodne, kolik velkovepřínů a pesticidů země a spotřebitelé ještě snesou.
Ani občanská práva nejsou tak nedotknutelná, jak by vyplývalo z koaliční smlouvy. Stanislav Gross předložil poslancům návrh správního řádu, který – na rozdíl od dosavadních paragrafů – při rozhodování třeba o novém velkolomu nebo elektrárně na úřadech místním občanům a jejich sdružením či sousedům nezaručuje rovná práva se společnostmi, které projekty prosazují.
Uhlí a uran
Bezkonkurenčně nejspektakulárnějším krokem zpět je ovšem návrh energetické politiky, který v červnu zveřejnil Milan Urban. Ministr průmyslu a obchodu v ní odmítá inspiraci moderními koncepcemi Německa či Velké Británie, které kladou důraz na zvyšování energetické efektivnosti ekonomiky a rozvoj čistých zdrojů energie. Namísto nich nabízí směs uhlí, uranu a znečištění.
Česká ekonomika způsobuje v přepočtu na jednoho obyvatele největší exhalace oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních změn podnebí, ze všech členských a přistupujících zemí Evropské unie. Urbanův návrh ovšem na naši odpovědnost naprosto rezignuje. Naopak: kritériem číslo jedna je dosažení národní energetické nezávislosti, takže při nahrazování elektráren, které doslouží, dostane české uhlí přednost před podstatně čistším zemním plynem. Ve vyhodnocení připomínek ministerstvo dokonce otevřeně přiznává, že mezi jeho politikou a vládním programem ochrany světového klimatu je „principiální rozpor“ s poznámkou, že námitky proti svým záměrům doporučuje: „Neakceptovat“.
Velkolepé plány se ovšem neomezují na uhlí. Vedle už zmiňovaného zrušení zábran, které stojí v cestě neomezenému rozvoji dolů a novému bourání severočeských obcí, návrh doporučuje také stavbu několika nových atomových reaktorů v Temelíně a uvažuje navíc ještě o další, úplně nové jaderné elektrárně.
Návrh otevřeně vrací českou energetiku někam do roku 1985. Vedle orientace celé koncepce na mix uhlí s atomem zaslouží pozornost také konkrétní záměry. Když Miroslav Grégr před několika lety nahlas uvažoval o stavbě nových jaderných reaktorů, vysloužil si posměch zleva zprava a v médiích přezdívku Atomový dědek. Ale Urbanův návrh jde podstatně dál než nejodvážnější nukleární fantasmagorie, které Grégr kdy veřejně pronesl. Zelená masivnímu rozvoji severočeských uhelných dolů potom neznamená pouze obětování ohrožených obcí, ale zásadní obrat v záměrech s tímto regionem. Hranice postupu těžby tvořily společně s novými limity exhalací z elektráren hlavní prvky programu obnovy Podkrušnohoří, kterým zde vláda před dvanácti lety otevřela cestu od doslova dusivé kombinace povrchové těžby, energetiky a chemiček k modelu ekonomiky ohleduplnější k lidem. Naopak při rozvoji čisté energie, jako jsou větrné a malé vodní elektrárny, spalování biomasy či solární kolektory, Urban navrhuje do roku 2010 splnit závazky ze smlouvy s EU a posléze dupnout na brzdu, takže během dalších dvaceti let se výroba zvýší pouze o několik procentních bodů. Světový boom obnovitelných zdrojů – třeba kapacita větrných elektráren se během posledních pěti let zvýšila na čtyřnásobek, výroba pouze těch německých se už rovná půldruhému Temelínu v plném provozu a jejich cena za poslední dvě dekády klesla o 80 % – českou vládu evidentně nezajímá.
Opatrný Ambrozek
Svůj díl odpovědnosti nese také ministr životního prostředí. Nenavrhuje sice rozšiřovat uhelné doly, stavět nové atomové elektrárny, budovat betonové megakanály či rušit ekologické zákony a proti některým zvláště otřesným nápadům svých vládních kolegů se otevřeně postavil. Avšak nevyniká.
Ministr Ambrozek do svého konceptu vládní odpadové politiky na příštích deset let přijal většinu hlavních návrhů Hnutí DUHA včetně konkrétních opatření. Díky tomu vládní odpadová politika počítá s razantním obratem ve prospěch recyklace namísto dnešních skládek a pálení odpadu. Ministrovi spolupracovníci také pracují na zařazení evropské sítě ochrany přírody do českých zákonů: znamenalo by to podstatné plus pro ochranu nejvzácnějších částí naší krajiny, jako je třeba krkonošská horská tundra, orchidejové louky v Bílých Karpatech, Třeboňsko nebo šumavské pralesy i rašeliniště. Tím však přínosy téměř končí.
Ilustrativní je přitom případ populárního národního parku na Šumavě. Spor o hospodaření v něm se stal neoficiálním symbolem ochrany našeho přírodního bohatství a vyústil v zásadní, precedentní debatu o způsobu péče o české rezervace. Mezinárodní expertní mise varovala, že Šumava nesplňuje mezinárodní kritéria pro národní parky. Šíří se zde gigantické vykácené holiny, správa parku z lesů ilegálně odváží dřevo a její činy podle zjištění České inspekce životního prostředí mohou za zbytečné masivní polomy. V parku se krade a policejní znalec řekl, že správci zdržovali vyšetřování. Libor Ambrozek několikrát prohlásil, že skandální poměry na Šumavě změní – ale za rok ve funkci pro to skoro nic nepodnikl. Po loňských záplavách se rozproudila široká veřejná diskuse o roli, kterou v nich hrál špatný stav krajiny. Experti i novináři upozorňovali, že obrovské lány, monokultury v lesích, holosečné kácení na svazích a vybetonovaná, narovnaná koryta řek přispívají k síle povodní. Očekávalo se tehdy, že Ambrozek přijde s návrhem legislativních změn, jež by alespoň některé z těchto problémů zmírnily: několik konkrétních návrhů poměrně snadných úprav, které by však znamenaly důležitý pokrok, mu leželo na stole. Nic se však nestalo.
Vláda bez koncepce
Postup vlády, která se v lepších případech chová neslaně nemastně, v horších pracuje na ničení výdobytků české ekologické politiky posledních třinácti let, má dvě příčiny.
První jsou objektivní rozpory. Také ekologická politika Špidlův kabinet rozděluje. Podobně jako mezi Bohuslavem Sobotkou a Zdeňkem Škromachem, rovněž mezi Liborem Ambrozkem a některými jeho progresivními kolegy na jedné straně a Milanem Urbanem, Pavlem Němcem či Jaroslavem Palasem na straně druhé leží propasti. Ve vládě pracují ministři moderních názorů i lidé, kteří ministerstva považují víceméně za lobbistická oddělení uhelných společností, betonářských firem či družstevnické velkovýroby. Tohle by vláda snad ještě mohla zvládnout, kdyby měla ekologickou koncepci a vedení. Ovšem právě to jí naprosto chybí. Podstatnou část odpovědnosti za to nese ministerský předseda. Snad od okamžiku, kdy ve sněmovně přečetl příslušnou pasáž programového prohlášení, Vladimír Špidla ani slovem nenaznačil, co jeho kabinet v této oblasti zamýšlí. Ekologickou politiku na rozdíl od zdravotnictví ale nedělá jeden resort. Strkání hlavy do písku vede k tomu, že jedna část vlády připravuje snížení rekordního českého podílu na změnách podnebí, zatímco plány druhé části prosazují opak – a ministři pak konsternované veřejnosti prostě sdělují, že mezi dvěma vládními programy je principiální rozpor.
Špidlův nezájem o ekologická témata působí až ostentativně. Před loňskou globální konferencí v jihoafrickém Johannesburgu, kde se sešla většina hlav států a vlád světa, dal jako jeden z mála přednost jiné akci: oficiální návštěvě Polska. Důraz na visegrádskou spolupráci nesporně zaslouží uznání. Ale zrušení účasti na tak řečeném summitu desetiletí rozhodně není tím, co by jí právě měl obětovat. Takový Gerhard Schröder do Jižní Afriky jel uprostřed volební kampaně a pár dní poté, co z jeho země odtekla povodňová vlna.
Protože se ministerský předseda nesnaží formulovat ekologickou vizi či program, vládní agenda je víceméně ve vleku resortních úředníků. Nemá žádnou koncepci, směr se odvíjí od toho, který ministr má právě navrch. Navíc absence jakéhokoli vládního – nikoli úzce resortního – politického programu v této oblasti nezpůsobuje pouze chaos a konflikty. Je také příčinou, proč kabinet nedokáže svoji ekologickou práci prodat voličům. Veřejná doprava se rozkládá, děti na ulicích plných výfukových plynů trpí astmatem, lidem za humny vyrůstají velkolomy, v potravinách jsou nadměrné dávky dusitanů, spotřeba rizikových pesticidů v sadech a na polích opět roste, opozice v rozporu s drtivou převahou veřejného mínění navrhuje odtrhnout některé z nejcennějších částí populárního národního parku a otevřít je dřevařským společnostem. Špidla ani Ambrozek se evidentně ještě nezamysleli nad možností postupovat proti těmto problémům účinnými opatřeními a prezentovat je nikoli jako soubor nudných technických kroků, nýbrž jako to, čím ve skutečnosti jsou: jako řešení každodenních problémů obyčejných lidí.
Dokonce tak nevyužívají ani to, co už udělali. Vláda v červnu rozhodla, že podstatně vylepší recyklační služby pro domy a byty a sníží množství odpadků na skládkách. Veřejnosti to však oznámila nesrozumitelným úřednickým žargonem.
Podobně vláda, která klade značný důraz na podporu regionálních ekonomik a zaměstnanosti, naprosto ignoruje mimořádné příležitosti, které v tomto ohledu nabízejí ekologické technologie. Na kilowatthodinu proudu vyrobenou ve větrné elektrárně připadá několikanásobně více pracovních příležitostí, než tomu je v případě uhlí, a to i po zahrnutí práce horníků. Totéž platí pro recyklaci ve srovnání se skládkou či spalovnou odpadu nebo pro ekologické zemědělství ve srovnání s průmyslovým velkohospodařením. Na rozdíl od velkých podniků, jako jsou atomové reaktory, doly nebo obří továrny, menší ekologicky citlivé podniky také zajišťují stabilitu, protože přinášejí plošné ekonomické oživení: nesoustřeďují investice do jednoho místa a nezpůsobují závislost regionu na jediném provozu. Rozumná ekonomická politika by se snažila takové příležitosti podporovat. Vláda je naopak vytlačuje: například program investičních pobídek diskriminuje malé české podniky, které většinou takové projekty nabízejí, a na jejich úkor podporuje velké záměry nadnárodních korporací.
Koaličnímu kabinetu, jejž ekologická veřejnost vítala s nadějí, nyní hrozí, že vstoupí do dějin jako ten, který po třinácti letech opět začal bourat vesnice a zvyšovat znečištění. V žádném případě ale nemá šanci čehokoli dosáhnout, pokud premiér neujasní, co vlastně zamýšlí. Vladimír Špidla by měl začít tím, že veřejně formuluje ekologickou koncepci a priority své vlády.
Vojtěch Kotecký
Autor pracuje v Hnutí DUHA.
Článek vyšel v Literárních novinách č. 29 ze dne 14.7.2003.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout