Hana a Dana: Je něco shnilého ve státě dámském...
4. 12. 2006 - Andrea Cerqueirová, gitA
Začít se musí od školek, škol a výchovou doma. Všude tam totiž děti získávají první rady, jak přistupovat k životu. Stereotypy ženských a mužských rolí jsou jim do hlav vkládány velmi důkladně a v pozdějším věku je pak těžké něco změnit. Říkají to Dana Radová s Hanou Květovou, které se pokoušejí současný stav zvrátit.Dana a Hana se seznámily přes své děti. Obě mají syny – Dana dva (jak říká, puberťáka a mladého) a Hana malá trojčata. Řekly si, že v obci Líšnice, kde žijí, začnou vydávat místní noviny. Nápad před třemi lety skutečně zrealizovaly. Noviny s názvem Žába na prameni vycházejí dodnes a místní lidé je považují za samozřejmost. „Ani si mnozí z nich příliš neuvědomují, že je vyrábíme takzvaně na koleni, zadarmo a ve svém volném čase. Abychom ale nebyly nespravedlivé: někteří a některé nám pomáhají, přinášejí třeba papír do tiskárny nebo noviny rozvážejí po vsi,“ říká Hana.
Obě ženy si čím dál víc uvědomovaly, jak jsou na všechno samy. Zanedlouho po vydání prvního čísla je proto napadlo, že by se mohly pustit do projektu na vyrovnání žen a mužů, o jehož vypsání se dočetly v Respektu. „Vnímaly jsme, že máme sice dohromady pět synů a dva muže, ale přesto jsme na všechno úplně samy. Že je zkrátka něco shnilého ve státě dámském. To jsme zatoužily změnit,“ vzpomíná Dana. A tak nejen v noci, kdy měly po celodenní domácí šichtě, ale i ve dne při procházkách a sáňkování s dětmi promýšlely, jak projekt postavit. „Hned jsme věděly, že se musí začít už v dětství – ve školkách a školách, výchovou. Že naše tatíky k tomu už nikdo nepřesvědčí, ale pro budoucnost to je dobrý vklad. A tak jsme na tom náš projekt postavily,“ dodává. Grant před rokem a půl získaly. Dana, která předtím působila na volné noze jako výtvarnice a učitelka, je dobrá na organizaci. Hana, bývalá marketingová manažerka, zase rozumí financím. Spolupráce tedy funguje, každá do projektu dává „to své“.
V rámci projektu ženy se svým týmem uspořádaly a ještě uspořádají několik seminářů pro učitelky a učitele, jež se toužily/i a touží seznámit s genderově senzitivní výukou. Zájem o ně byl a je veliký a výsledky jsou též vidět. Zájemkyně a zájemci začínají přinejmenším přemýšlet o tom, že stereotypy, vkládané malým človíčkům již od dětství do hlaviček, nejsou správné, čímž v konečném důsledku trpí celá společnost. Nyní obě ženy čekají na to, zda získají grant na další projekt – na vyrovnávání šancí na trhu práce ve Středočeském kraji. „Pro ženy, které se vracejí z mateřské dovolené. Tedy pro ty, které zažívají to, co jsme s Danou zažívaly, než jsme začaly pracovat na prvním projektu Žáby na prameni,“ vysvětluje Hana. Část projektu by se měla věnovat také seznámení žen s komunální politikou a další část tomu, jak založit občanské sdružení – jak podat grant, jak vést účetnictví a podobně. „Rády bychom ženám pomohly v tom, s čím jsme se my pracně potýkaly a co jsme musely po kouscích poctivě zjišťovat,“ říká Hana. K tomu obě dělají ještě „nadstavbu“ v podobě dobrovolných aktivit – vyhlásily kupříkladu soutěž Kyselá žába o nejvíce sexistický výrok veřejně známých osob, o čemž gitA opakovaně informovala.
Aby toho nebylo málo, rozhodly se obě kandidovat do místního zastupitelstva v Líšnici. Hana tam již jedno volební období působí, a to v kontrolním výboru. Před čtyřmi lety kandidovala coby bezpartijní na kandidátní listině KDU-ČSL, letos to zkusí na kandidátce Žába na prameni. „Jsme malou obcí, máme tři sta obyvatel a obyvatelek. Proto máme jen sedm zastupitelů a zastupitelek. Ženy tam jsme tři, což je slušné. Komunikace však vázne. To chceme změnit,“ říká Hana. Dana dodává, že jednou z priorit je pro ně kupříkladu to, aby stoprocentně fungovala místní základní škola. „Aby děti nemusely dojíždět jinam. Aby naše škola byla opravdu prestižní, fungovaly v ní kroužky, výuka cizích jazyků. Nikoli, aby byla jen chudší příbuznou škol ve větších městech,“ vysvětluje Dana. Problémů je daleko víc – ve vsi je například třeba stále kupovat balenou vodu, místní voda je totiž velmi nekvalitní. I to by chtěly ženy začít z gruntu řešit. „Když jsme se setkaly se starosty jiných obcí, zjistily jsme, že plno věcí jde, jen se musí opravdu chtít. Například malá vesnička v Podkrkonoší má svou televizi, to je přece úžasné,“ dodává Dana.
A jak to funguje u Hany a Dany doma? „Když jsme s Hanou do projektu nastoupily, byl můj manžel plně vytížen svou prací, že sotva stíhal promluvit se synem, než usnul. V sobotu míval svou aktivitu, já zase v neděli mívala zkoušku divadla, které je mým koníčkem. Téměř vše stále leželo na mých bedrech, jako v době, kdy jsem bývala v rámci mateřské celé dny doma a čekala, až muž přijde a popovídáme si, přičemž on neměl na povídání náladu,“ vzpomíná Dana. Jelikož i po nástupu do práce, které se s Hanou kolikrát věnovaly i do dvou do rána, na jejích bedrech ležel téměř celý chod domácnosti. Zanedlouho se jí z toho dočasně sesypalo zdraví, když onemocněla silným astmatem. Nezbylo jí, než přestat hrát hrdinku a manžela zapojit. Trochu ho tedy „donutila“ na chodu domácnosti a výchově malého synka kooperovat. Ten sedmnáctiletý si začal sám prát a ráda mu předala i žehlení. Kupodivu ho to začalo bavit. Také ho učí vařit, což už takový úspěch nesklízí.
„Nyní se situace ale otočila. Manžel zůstal doma,“ říká Dana. Je tedy teď v podobné situaci, jako byla tři a půl roku donedávna ona. Je více doma s malým synem, zabezpečuje chod domácnosti a Dana se vrací večer. „Doufám, že konečně začíná chápat, jak bylo tehdy mně. Nejprve mi hodně práce nechával na večer až se vrátím, nyní se to už začíná lepšit. Oba se však musíme ještě hodně v nových rolích učit,“ nastiňuje současný stav Dana. „U nás k takovému obratu nedošlo, protože nyní pracujeme oba dva. S trojčaty to fakt není jednoduché. Je to nepřenosná zkušenost. Nedávám vinu manželovi. Je to chyba celého systému, proto se jej prostřednictvím našich projektů snažíme změnit. Děti se já i Dana snažíme vychovávat jinak, než vychovávaly matky nás, naše manžely, vrstevníky a vrstevnice,“ uzavírá Hana.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout