o ekonomické výhodnosti
využívání jaderné energie
1. Jaderná energetika vyrábí nejlevnější elektřinu
2. Ekonomická budoucnost jaderné energetiky je slibná.
3. Je nezbytné, aby na rozvoj jaderné energetiky přispíval stát.
Tvrzení:
"Jaderná energie je druhým nejlevnějším zdrojem elektřiny. Je mírně dražší než uhlí, ale levnější než zemní plyn a výrazně levnější než alternativní zdroje."
(Výbor USA pro osvětu o energetice 1 )
Skutečnost:
Navzdory slibům o tom, že jaderná energetika zajistí nejlevnější elektřinu, je skutečnost opačná - jaderné reaktory se staly nejdražším konvenčním zdrojem energie. Náklady začaly neudržitelně růst v polovině 70. let. Náklady na provoz a údržbu stoupají dodnes, což donutilo některé elektrárenské společnosti jaderné elektrárny předčasně odstavit. To jejich problém vyřešilo jen částečně, protože náklady za likvidaci, které rovněž rok od roku rostou, budou muset uhradit tak jako tak. Ž ádná osvědčená metoda ukládání radioaktivních odpadů neexistuje, a tudíž nelze spolehlivě odhadnout ani výdaje s nimi spojené.
V roce 1968, kdy společnost Long Island Lighting Company zahájila stavbu jaderné elektrárny (JE) Shoreham, činil rozpočet na výstavbu zhruba 300 milionů dolarů (USD). Projekt se však během dvanácti let potýkal s nezodpovědným vedením, nedostatečnou kontrolou kvality, nízkou produktivitou práce, potřebou náhrady původních bezpečnostních systémů modernějšími a inflací. Když byla stavba v roce 1980 dokončena, převýšily celkové vynaložené náklady částku 5,5 miliardy USD, tj. 18-násobek plánovaného rozpočtu. 2
Vláda státu New York nakonec neudělila elektrárně povolení k provozu, protože vzhledem k hustotě osídlení nebylo možné zabezpečit evakuaci obyvatel. Peter Barnford, předseda státní Komise pro veřejné služby, k tomu v roce 1991 poznamenal: "O tom, že jaderná energetika není schopná obstát v konkurenci, svědčí mimo jiné skutečnost, že vyšlo levněji elektrárnu Shoreham nespouštět a nahradit ji jinými zdroji, přestože již byla zcela dokončená." 3
Při zrodu programu budování jaderné energetiky v USA prohlásil roku 1954 Lewis L. Strauss, předseda americké Komise pro atomovou energii, že jaderné elektrárny budou vyrábět elektřinu, která bude "tak levná, že se nevyplatí měřit její spotřebu". 4 S mohutnou podporou státního rozpočtu podlehly elektrárenské společnosti bujarému optimismu a objednaly výstavbu desítek jaderných elektráren. Politikům i specialistům pro styk s veřejností se během 60. let podařilo strhnout na svou stranu také většinu občanů. Když se začátkem 70. let začaly vynořovat pochybnosti, čelili jim představitelé průmyslu malováním růžových vizí o budoucnosti s jadernou energetikou.
Součástí přesvědčovacích kampaní byla prezentace katastrofických scénářů pro případ, že by se od výstavby jaderných elektráren upustilo. Sám William McCollam Jr., předseda Národního výboru pro energetiku, tyto metody převzal a roku 1976 zopakoval: "Pokud by se našim firmám nepodařilo stavět a provozovat jaderné elektrárny podle současných plánů, Spojené státy na to doplatí závažnými výpadky v zásobování elektřinou, které vyplynou z nedostatku výrobní kapacity." 5
K žádným výpadkům dodávek však nedošlo. Naopak, od roku 1973 bylo v důsledku výrazného poklesu poptávky po elektřině zrušeno 117 reaktorů, které byly plánovány nebo i rozestavěny. 6 Průměrná jaderná elektrárna dnes vyrábí elektřinu za cenu vyšší než ostatní zdroje. K nečekaně vysoké ceně zde přispívají rostoucí náklady na výstavbu a provoz, stejně jako vysoká poruchovost reaktorů, která znemožňuje využít plně jejich výkon. V letech 1968-1990 stála 1 kWh elektřiny vyrobená v jaderných elektrárnách průměrně 8,8 centu, což je téměř dvojnásobek ceny elektřiny z elektráren spalujících uhlí, zemní plyn nebo ropu. Tržní síly na základě těchto skutečností přinutily elektrárenské společnosti k tomu, že postupně zrušily všechny objednávky na výstavbu jaderných elektráren, a to i zpětně až do roku 1973. Čtyřicet let rozvoje jaderné energetiky dospělo do situace, která je pravým opakem optimistických vizí z 50. let.
V roce 1986 vypracovalo federální Ministerstvo energetiky USA studii, která porovnává plánované a skutečné náklady u 75 elektráren, jejichž výstavby byla zahájena v letech 1966-1977. Podle plánů měly celkové náklady činit 45 miliard USD. Ve skutečnosti stály 145 miliard USD, tedy o 100 miliard více - a to se jedná jen o přímé náklady, do nichž nejsou započítány úroky z půjček a další poplatky. 8
Uveďme si konkrétní příklad. Společnost Pacific Gas & Electric (PG&E) vypracovala projekt na výstavbu JE Diablo Canyon-1, který měl stát 445 milionů USD. Stavební povolení získala firma v roce 1968. V době dokončení elektrárny roku 1984 dosáhly skutečné náklady částky 3,75 miliard USD, tj. 8,5-násobek rozpočtu.
Více než šestinásobné překročení rozpočtu postihlo i další jaderné stavby: reaktory Fermi-2 v Michiganu, druhý blok elektrárny Washington Public Power Supply, JE River Bend v Louisianě a JE Clinton v Illinois. 9
Rozpočty rostly z řady důvodů, mezi něž patřily: rostoucí výdaje na mzdy, materiál i technické vybavení; špatné vedení stavby a nedostatečná kontrola kvality i nákladů za odvedenou práci; vyšší finanční poplatky; a skluzy v termínech výstavby. 10
Zvyšování ceny kapitálu a paliva v 70. letech se nezbytně odrazilo ve zdražování elektřiny. 11 To zase vyvolalo přísnější dohled veřejných kontrolních orgánů (Public Utility Commissions, PUC), které reagovaly na nespokojenost odběratelů a nesouhlas veřejnosti s nebývale rostoucími náklady veřejných elektrárenských podniků. Národní laboratoř v Oak Ridge (ORNL) analyzovala záznamy z jednání a protokoly o výsledcích kontrol PUC ze 17 států. Mezi nejčastěji uváděnými příčinami zbytečného prodražování výstavby jsou: nedostatečný dohled nad subdodavateli a chybějící dokumentace o změnách prováděných v projektech, z nichž vyplývaly nepřesnosti v přípravě rozpočtu, nefungující zařízení, zcela chybějící či nefunkční programy pro zajištění jakosti, málo kvalifikovaných pracovníků, malá zkušenost a z ní plynoucí chybná rozhodnutí přijímaná v klíčových okamžicích.
Výrobní náklady u jaderných elektráren zahrnují palivo, mzdy a nezbytnou údržbu. Odrážejí se v nich též investice nutné po dokončení výstavby: průběžná modernizace zařízení elektrárny a oprava či výměna těch součástí, které snižují jadernou bezpečnost.
Podle Jamese Hewletta, ekonoma pracujícího na federálním Ministerstvu energetiky USA, vycházely původní ekonomické analýzy jaderných elektráren z předpokladu, že nízké provozní náklady vynahradí mimořádně vysoké investice do jejich výstavby. Jak však dokládají zkušenosti uplynulých 30 let, tyto předpoklady se nepodařilo nikdy naplnit. 12 Například v letech 1974-1993 vzrostly provozní náklady (bez započítání ceny paliva) z 37 na 126 milionů USD ročně na jeden reaktor. 13
Jedním z faktorů eskalace provozních nákladů byla nutnost modernizovat reaktory tak, aby vyhovovaly stále přísnějším požadavkům na bezpečnost. Velké nehody, ke kterým došlo - zejména tavení aktivní zóny v JE Fermi-1 (Michigan, 1966) a JE Three Mile Island-2 (Pennsylvania, 1979), velký požár na JE Browns Ferry-2 (Alabama, 1975), prasknutí smyček parogenerátorů JE Ginna-1 (New York, 1982), JE North Anna-1 (Virginia, 1988) a JE McGuire-1 (Severní Karolína, 1989) - zvýšily pozornost veřejnosti i státních orgánů k rizikům jaderné energetiky.
Pod tlakem veřejnosti a nových informací byla Komise pro jadernou energetiku (Nuclear Regulatory Committee, NRC) nucena vyžadovat po elektrárenských podnicích odstranění stovek bezpečnostních nedostatků, na které se přišlo až po uvedení elektráren do provozu. 14 Přesto však NRC ve svém poslání selhala, protože nebyla ochotná tyto své a další požadavky dostatečně silně prosazovat. 15
Neustálé výdaje na opravy mohou někdy vést až k tomu, že se vedení elektrárenských podniků či jejich akcionáři rozhodnou raději reaktor odstavit, než aby v něm utápěly další a další peníze. Od roku 1988 bylo v USA z ekonomických důvodů způsobených bezpečnostními problémy zavřeno šest reaktorů ještě před uplynutím jejich plánované životnosti: JE Rancho Seco a JE San Onfore-1 v Kalifornii, JE Fort St. Vrain v Kolorádu, JE Yankee Rowe v Massachusets, JE Shoreham v New Yorku a JE Trojan v Oregonu. 16
Takové případy se budou pravděpodobně opakovat i v budoucnu. Zpráva burzovní společnosti Shearson Lehman Brothers z ledna 1993 předpovídá, že "ze 110 komerčních reaktorů, které pracují v USA, je jich v příštím desetiletí 25 ohroženo nutností předčasného odstavení." 17 Také finanční časopis Wall Street Journal cituje vyjádření pracovníků Ministerstva energetiky o tom, že čtvrtina dnešních reaktorů bude během následujících deseti let odstavena. 18
Fakt, že vysoké provozní náklady snižují ekonomickou výhodnost reaktorů, potvrzují i analýzy jaderného průmyslu. Podle studií, které vypracoval Edison Electric Institute, vyráběla v lednu 1993 pouhá čtvrtina reaktorů elektřinu levněji než jejich dostupné náhrady jinými zdroji. I kdyby provozní náklady klesly o 30 %, stále by třetina reaktorů vyráběla dráž než jiné dostupné zdroje. 19
Likvidace vysloužilých reaktorů je jednou z klíčových neznámých v ekonomických rovnicích jaderné energetiky, což dále snižuje šance jaderných elektráren konkurovat jiným zdrojům v americké rozvodné síti. 20 Například společnost Yankee Atomic Electric Comapany (YAEC) v roce 1985 požádala o to, aby mohla zvýšit ceny elektřiny, protože odhad nákladů na likvidaci JE Yankee Rowe (Massachusetts) vzrostl ze 30 na 68 milionů USD. 21 V roce 1989 zvýšila společnost cenu elektřiny podruhé, protože nový odhad již uváděl částku 98,4 milionu USD. 22 V roce 1992, kdy se YAEC rozhodla tuto elektrárnu definitivně zavřít, již rozpočet na její likvidaci představoval 247 milionů USD. 23 A o dva roky později, v roce 1994, tento rozpočet přesáhl hranici 370 milionů - tedy desetinásobek toho, co stála výstavba elektrárny. 24 Dalším příkladem může být JE Fort St. Vrain, u které rozpočet na likvidaci překročil 360 milionů USD, tj. více než dvojnásobek odhadu z roku 1989, kdy byl reaktor odstaven. 25
Ostatní elektrárenské podniky teprve začínají hluboce podhodnocené rozpočty přezkoumávat. Např. American Electric Power Co., která provozuje JE Cook v Michiganu, odhaduje, že se náklady na likvidaci dvou reaktorů budou pohybovat v rozmezí 588 až 1100 milionů USD; ještě roku 1989 měla být likvidace obou bloků provedena za 340 milionů. 26 Commonwealth Edison zveřejnila roku 1994 své rozhodnutí o tom, že zvyšuje rozpočet na likvidaci svých třinácti reaktorů dvojnásobně, takže celková částka nyní přestavuje 4,1 miliardy USD. 27 Pacific Gas & Electric provedla revizi ekonomických rozvah pro své dva bloky JE Diablo Canyon (Kalifornie). Výsledky ji donutily zvýšit rezervu na likvidaci reaktorů z 634 milionů (1986) na 1,1 miliardy USD v roce 1994, tj. také více než dvojnásobně. 28
Platí zásada, že by majitelé jaderných elektráren měli během jejich provozu vyčlenit dostatek peněz na konečnou likvidaci. Mnoho z nich však tuto povinnost nedokáže plnit. Například společnost Portland General Electric zatím shromáždila pouhých 8 % odhadované částky 488 milionů USD určené na likvidaci reaktoru Trojan, který byl s konečnou platností odstaven již roku 1993. 29 V rámci celých spojených států bylo koncem roku 1989 uloženo na příslušných fondech pouze 13,8 % potřebné částky, přestože elek trárny již dosáhly 33,6 % plánované životnosti, která je podle projektu 40 let. 30
Protože sumy peněz potřebné na likvidaci reaktorů neustále rostou, nikdo - podniky ani vláda - nedokáže určit konečnou částku. Po odstavení reaktoru Trojan si vice-prezident firmy Portland General Electric postěžoval: "Pokaždé, když rozpočet na likvidaci přezkoumáme, dojdeme k vyšší částce." 31 V návrhu zákona z května 1995, který by měl umožnit přístup nezávislým výrobcům do rozvodných sítí USA, píše federální Komise pro regulaci energetiky toto: "Náklady na likvidaci reaktorů nelze v současné době pro účely odvodů do příslušných rezerv plně zohlednit." 32 V posledním období činí meziroční nárůst těchto nákladů 9 % po odečtení inflace. 33
V září 1993 Úřad kongresu pro odhadování technologií (Congressional Office of Technology Assessment) vyjmenoval základní nevyřešené problémy, které vedou k neustálému růstu nákladů na likvidaci starých elektráren:
Jaderná energetika představuje výjimečný ekonomický a ekologický problém: některé složky radioaktivních odpadů, které produkuje, zůstanou nebezpečné životu statisíce roků. 35 Ačkoliv je to již více než padesát let, co člověk vyvolal štěpnou jadernou reakci, nikde na světě se nepodařilo nalézt zcela spolehlivou technologii pro bezpečné ukládání a dopravu radioaktivních odpadů.
Americká Komise pro jadernou energetiku (NRC) rozlišuje dvě kategorie radioaktivních odpadů. První jsou tzv. vysoce radioaktivní a patří sem vyhořelé jaderné palivo, druhou jsou odpady nízce radioaktivní, kam spadá vše ostatní. Obě třídy odpadů musí být spolehlivě izolovány a uloženy, což ovšem stojí nemalé peníze.
Federální zákon o radioaktivních odpadech (NWPA) z roku 1982 požaduje po elektrárenských společnostech, aby za každou kilowatthodinu (kWh) elektřiny vyrobenou v jaderných reaktorech platily poplatek 0,1 centu. Tyto peníze putují do speciálního společného fondu, z nějž se má hradit výzkum a vybudování konečného úložiště vysoce aktivních odpadů. 36
Fond dodnes nashromáždil peníze a pohledávky ve výši 11 miliard USD. Podle předpokladů by se v něm mělo z existujících elektráren nakonec sejít kolem 22 miliard USD. Ministerstvo energetiky však ve své předběžné zprávě dospívá k závěru, že náklady na vyřešení tzv. konce palivového cyklu budou činit nejméně 34,6 miliardy USD, tedy o 12,6 miliardy více. 37 Aby fond shromáždil potřebou částku, povinný poplatek za "jadernou" kilowatthodinu se bude muset zvýšit.
Nezávislá kontrola projektu konečného úložiště v Yucca Mountain roku 1995 zjistila, že "jaderný fond, jak je nyní ustanoven, nestačí". 38 Novela NWPA z roku 1987 rozhodla o tom, že lokalita Yucca Mountain v Nevadě se stala jedinou, kde probíhá průzkum. Pro případ, že by lokalita Yucca Mountain nevyhověla potřebným požadavkům, není připravena žádná náhradní varianta. Nejvyšší kontrolní úřad USA (General Accounting Office, GAO) ve spolupráci s Výborem pro technický dohled nad jadernými odpady (Nuclear Waste Technical Review Board, NWTRB) odhalil vážné nedostatky ve vedení průzkumného programu. 39 Mezi ně patří např. fakt, že v roce 1992 se do průzkumů investovalo pouze 60 milionů USD, tj. pětina Kongresem přidělené částky (275 milionů USD). 40
Pokud jde o nízce aktivní odpady, na základě Politiky zacházení s nízce radioaktivními odpady, schválené Kongresem v roce 1980, přechází zodpovědnost za jejich zneškodnění na jednotlivé státy federace. 41 V praxi to znamená, že tyto státy mají povinnost zajistit pro uložení radioaktivních odpadů odpovídající úložiště. Nedávno publikovaná zpráva GAO však konstatuje, že: "všechny dostupné finanční informace, které jsme shromáždili, jsou poznamenány rychle rostoucími položkami u všech větších kategorií nákladů". Například Kalifornie odhaduje, že ji vybudování úložiště nízce radioaktivních odpadů v údolí Ward vyjde o 600 % dráž, než původně počítala. 42 Většina států a jejich příslušných orgánů však dodnes souhrnné náklady na projektovaná úložiště ještě ani neodhadla.
V září 1994 navrhl GAO, aby program úložišť, za který odpovídá Ministerstvo energetiky USA, byl přehodnocen nezávislým panelem odborníků kompetentních v problematice jaderných odpadů. 43 A zatímco se vládní orgány dohadují, jaderné elektrárny produkují další a další radioaktivní odpady, aniž by kdokoliv znal způsob jejich konečné likvidace a cenu, kterou za ni bude třeba zaplatit.
Průměrná částka, kterou občané přispívají na jadernou energetiku (výstavba, provoz a likvidace elektráren i jejich odpadů), je ve srovnání s ostatními zdroji energie zdaleka nejvyšší. Jak ukazuje tatulka 2, platí spotřebitelé elektřiny v místech, kde nejsou jaderné elektrárny, průměrně 7,25 c/kWh, zatímco společnostem, které jaderné elektrárny provozují, platí v průměru 9,38 c/kWh. 44 Rozdíl, který činí 2,13 centu, je na měsíčních účtech za elektřinu znatelný - při průměrném měsíčním odběru 788 kWh e lektřiny na jednu domácnost představuje 17 USD. 45
Předpokládaný další nárůst cen za provoz a likvidaci jaderných elektráren způsobuje, že se jaderná energetika stává nejdražším zdrojem energie v USA vůbec.
zdroje: Komanoff Energy Associates, Solar Energy Industries Association, duben 1995