Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - lidská práva
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Humanita za mřížemi paragrafů?

9. 12. 2003 - Lubor Kysučan

Ostudné kauzy spojené s azylovou politikou českých úřadů by zřejmě vydaly na seriál o délce Dallasu, venezuelské telenovely či alespoň donekonečna protahované Nemocnice na kraji města. A jeho případný autor by si rozhodně neodpočinul - sotva dopíše jeden díl, již hned tu je námět na další. O ten nejnovější, téměř ve stylu černé komedie, bohužel pro řadu zúčastněných již s možnou dohrou, mající k jakékoliv komedii hodně daleko, se postarala Cizinecká a pohraniční policie v družné shodě s Ministerstvem vnitra ČR na přelomu října a listopadu.

Skupinka asi šedesáti Čečenců, kteří letos na jaře dorazili do ČR v rámci velké uprchlické vlny z Polska, aby tu požádali o azyl, se rozhodla svou nejistotu vyplývající ze zdlouhavého azylového řízení a neuspokojivé situace v uprchlických táborech vyřešit hromadným odchodem do Rakouska. Měli k tomu dobrý důvod, neboť podle informací, které k nim do uprchlického tábora pronikly, asi na dvě stě jejich šťastnějších krajanů tam již předtím azyl získalo bez problémů. Vlakem dorazili do Českých Velenic. Poté, co byli na noc vykázáni z nádraží, se vydali po silnici na pochod k rakouské hranici. Přítomní příslušníci české policie se jim v odchodu nesnažili nikterak zabránit, ale naopak údajně vytvořili zvláštní kordon a k hranici je přímo doprovodili. Po překročení rakouské hranice byli na dva dny zadrženi rakouskou policií. Podle jejich svědectví za tu dobu nedostali vůbec najíst, spali na podlaze a byli vystaveni velmi neurvalému jednání, ponižujícímu zacházení a někteří údajně i fyzickému násilí. Ačkoliv v Rakousku požádali o azyl, byli vráceni zpět do ČR. Rakouské orgány ovšem nebyly jediné, kdo takto porušil mezinárodní dohody. Vzápětí po jejich předání českým úřadům jim Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Českých Budějovicích uložilo správní vyhoštění a Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR vydal rozhodnutí o zastavení jejich azylového řízení.

Vzájemná souhra těchto dvou rozhodnutí by mohla s největší pravděpodobností vést k jejich deportaci zpět do Ruska. Ministerstvo vnitra se ve svém rozhodnutí jistě oprávněně odvolává na § 25 h českého azylového zákona, podle něhož se zastavuje azylové řízení v případě, že žadatel v jeho průběhu neoprávněně vstoupí na území jiného státu. Přitom ovšem jmenované orgány jaksi pozapomněly na skutečnost, že žádný uprchlík nesmí být vydán zpět do země, v níž by mu hrozilo ponižující zacházení, mučení nebo fyzická likvidace. Na to upozorňuje jak § 91 téhož zákona o azylu, kde se uvádějí překážky pro vycestování, tak např. čl. 33 mezinárodní Úmluvy o právní ochraně uprchlíků či čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Obě tyto úmluvy Česká republika podepsala, tudíž se stávají plnohodnotnou součástí jejího právního řádu. Třebaže se tedy uprchlíci překročením státní hranice dopustili přestupku, nelze je na jeho základě potrestat vyhoštěním do země, v níž nejsou bezpečni. Navíc se naskýtá otázka, kdo by vlastně měl být v této souvislosti trestán? Vždyť uprchlíci z různých zemí u nás nedostávají adekvátní poučení ani o těch nejbanálnějších věcech každodenního života, tím spíše pak o subtilních finesách našeho právního řádu. O tom, že odchod do cizí země znamená ukončení azylového řízení v ČR, nikdo z nich neměl ani potuchy. A policie, která jim měla tuto informaci zprostředkovat a nezákonnému jednání zabránit, je podle jejich sdělení nechala bez větších překážek odejít ze země.

O tom, jak vypadá dnes situace v Čečně, vypovídá jasnou řečí poslední výroční zpráva Amnesty International (Amnesty International Report 2003, London 2003, str. 207-210). K realitě života v Čečně náležejí mimosoudní popravy, zmizení, únosy, olupování a vydírání obyvatelstva, znásilňování žen, nejednou přímo před očima jejich mužů či dětí. Na těchto zločinech se podílejí nejen příslušníci ruské tajné služby FSB a s nimi spolupracující mafiánské skupiny, ale v rámci tzv. začistek i pravidelné jednotky ruské armády. Vedoucí moskevské pobočky Human Rights Watch Anna Neistat komentuje situaci v letošním roce, tedy již tři roky po oficiálním ukončení válečných operací, takto: "Skutečná čísla jsou 400 případů zmizení v období od ledna do července tohoto roku, tzn. 60 lidí, kteří zmizí beze stopy každý měsíc… důkazy jasně poukazují na to, že většina těchto činů je páchána ruskými vojáky. Většina případů zmizení odráží představu Rusů o okamžité spravedlnosti. Jsou známé případy okamžitých poprav, únosů a případy lidí, kteří byli mučeni a později zavražděni." Situace Čečenců není o mnoho lepší ani mimo území Čečny. V průběhu války, která stála životy 110 000 lidí, uprchlo množství Čečenců mimo vlastní území Čečny. Na 100 000 jich dodnes živoří na území sousedního Ingušska, kde jsou ovšem jejich uprchlické tábory rušeny a oni sami - s krutou ironií právě nyní, v době nástupu kruté kavkazské zimy - nuceni k návratu do rozbombardované a zpustošené země. Další desetitisíce jich žijí v jiných oblastech Ruské federace včetně Moskvy. I zde ovšem čelí diskriminaci v přístupu k zaměstnání, zdravotní péči a sociálním programům a jsou vystaveni šikaně ze strany úřadů i policie.

Pozice Čečenců na území Ruské federace, jimž se v ruské společnosti dostalo stigmatu mafiánů a teroristů, připomíná v mnohém postavení Romů v ČR či na Slovensku. Zatímco v našich zemích ovšem vychází rasismus zdola a naopak stát se mu snaží svou politikou a alespoň pokusem o určitou afirmativní akci čelit, xenofobní nálady vůči občanům čečenské národnosti jsou v Rusku systematicky vyvolávány a živeny z oficiálních míst a doprovázeny represemi státních institucí. Ty ještě zesílily po teroristických útocích na Ameriku a po loňském přepadení moskevského divadla čečenskými teroristy. Válka proti terorismu tak představuje pro ruskou vládu podobně jako i pro jiné autoritářské režimy kdekoliv na světě vítanou záminku k "utažení šroubu" a přitvrzení represí proti všem nevítaným oponentům. Málokdo však již v současném Rusku přemýšlí o tom, že je to právě utahování šroubu a nesmyslná plošná šikana celého čečenského etnika, co jen přilévá olej do ohně fundamentalistických nálad a vhání zoufalé lidi, kteří již nemají co ztratit, do náručí teroristických skupin. V dokumentu vydaném ruskou lidskoprávní organizací Memoriál se mimo jiné říká, že "občané Čečenska nemohou pro sebe najít útočiště nikde na území Ruska. Prakticky na celém území Ruské federace je očekává útisk a ohrožení týkající se jejich svobody a zdraví."

Všechno toto nám v kanceláři brněnské nevládní organizace NESEHNUTÍ svými osobními příběhy potvrzují dva čečenští uprchlíci, se zřejmým pocitem úlevy, že se mohou konečně vymluvit před někým, kdo jim alespoň naslouchá. Přikyvujeme s účastí, že jim rozumíme, ale oni na to: "Ne, kdo to nezažil, ten tomu nemže skutečně porozumět." A před námi se dále odvíjí jejich dlouhý a hořký příběh o ponižování, mučení, vraždách a vydírání. A pak pokračují o šikaně, jakou zažívají na své dlouhé uprchlické anabazi od Běloruska až po Rakousko, o bezohlednosti úřadů a nezájmu většiny společnosti."Rusko je stát, jaký bych nepřál ani svému nepříteli," říká na závěr jeden z nich. Je to sympatický, bezprostřední člověk, otec dvou dětí, hrdý chlap, ale teď mu z očí čiší strach. Strach z toho, co bude, až budou vypovězeni z ČR."Nemůžu se vrátit do Ruska, navrácené uprchlíky čeká ještě horší pronásledování." Druhý k tomu dodává:"V Rusku se nic nezměnilo, v podstatě tam stále vládne komunismus, všechno drží v rukou tajné služby, kdo se jim postaví, skončí špatně."

Uprchlíci ani česká občanská společnost se však nevzdávají. Celý případ byl již medializován, dvě nevládní organizace - Nesehnutí a Amnesty International - připravily petici, jejíž signatáři apelují na ministerstvo vnitra, aby obnovilo azylové řízení čečenských uprchlíků. Ti mezitím s pomocí několika nevládních organizací podali žalobu na rozhodnutí MV ČR o zastavení azylu, která se právě projednává. Pokud soud ovšem jejich žalobu neuzná nebo se rozhodne pozdě, až vyprší platnost jejich víz, nebude pro ně jiné volby než dobrovolné opuštění ČR - ale kam?, nedobrovolná deportace a nebo pověstné vězení v Bálkové. V tom nejlepším případě pak ilegální živoření bez papírů a jakéhokoliv sociálního zajištění ve spodních patrech naší lhostejné společnosti, odkud vede už jen krok do podsvětí poskytujícího jedinou šanci na přežití. Mezi uprchlíky jsou rodiny s dětmi, těhotné ženy, invalidé, nemocní lidé. Všichni za sebou mají několikaměsíční anabazi a předtím léta války, ústrků v pozici občanů druhého řádu a až do morku kostí se zažírající strach o holou fyzickou existenci…

Mohu být rád, že žiji v zemi, kde se neděje genocida jako v Čečensku, v zemi, odkud se nemusí utíkat a kde je tajná služba spíše pro smích než pro strach. Spíš je mi však za vlastní zemi stydno. Za zemi, která by vzhledem ke své ne tak dávné zkušenosti mnohem více než třeba sousední Rakušané měla a mohla rozumět příběhům těchto lidí. Zemi, která se sice hrdě hlásí k západnímu demokratickému světu, ale dosud stále nepochopila, že k pravidlům hry zvané demokracie patří rovněž nekompromisní ochrana slabších, tedy i těch, kdo sem přicházejí z méně šťastných částí světa, aby tu našli útočiště a život, který by jim dával alespoň minimální důstojnost a smysl. Nemohu si nevzpomenout na článek mladého novináře, který loni vyhrál novinářskou soutěž Příběh uprchlíka, vyhlášenou českou pobočkou UNHCR. Nazval jej trefně "V roli kopacího míče". Kopací míč - a nebo horký brambor, problém, který si státy navzájem přehazují. Vždyť proč by jinak česká policie, jindy až nechvalně známá svou razancí, dobrovolně propustila uprchlíky do sousedního státu, i když dobře věděla, že porušují zákon? Řeší si tak bohatý západní svět problémy svých vlastních společností a z uprchlíků činí zástupný problém, bezbranného obětního beránka? Není však něco shnilého ve státě českém, který z hrdých lidí činí vyplašené králíky, uvězněné v tenatech paragrafů, předpisů a odlidštěné byrokratické mašinérie a současně porušuje mezinárodní dohody, které podepsal? Ve státě, který v rámci své oficiální zahraniční rozvojové pomoci, která by měla směřovat k těm nejchudším z nejchudších, štědře sponzoruje propagandistické pořady, které mají potenciální uprchlíky a migranty odradit od cesty do údajného západního ráje? Ve státě, který se k uprchlíkům chová asi se stejnou laskavostí jako komunistický režim k občanům, jež pokládal za své nepřátele?

* * *

VÝZVA

Pokud i vám je stydno za vlastní zemi a nechcete se smířit s tím, co se v ní děje, napište prosím na podporu čečenských uprchlíků dopis následujícího či podobného znění adresovaný zodpovědným činitelům Ministerstva vnitra ČR:

Vážený pan
PhDr. Tomáš Haišman
Odbor azylové a migrační politiky
Ministerstvo vnitra ČR
Nad Štolou 3
170 34 PRAHA 7

Vážený pan
Mgr. Stanislav Gross
Ministerstvo vnitra ČR
Nad Štolou 3
170 34 PRAHA 7

Vážený pane,

žádám Vás, abyste se zasadil o obnovu azylového řízení pro skupinu čečenských uprchlíků, které jim bylo zastaveno na počátku listopadu t. r. po neúspěšném pokusu požádat o azyl v Rakousku. Zastavení jejich azylového řízení v součinnosti se správním vyhoštěním, které jim bylo uloženo, je zbavuje možnosti nalézt bezpečný azyl v České republice a vystavuje je potenciálnímu nebezpečí vynuceného návratu do Ruska. Na základě zpráv respektovaných mezinárodních organizací však Rusko v žádném případě nelze považovat za bezpečnou zemi pro občany čečenské národnosti, neboť tam čelí nebezpečí mučení, zmizení, mimosoudních poprav a systematické diskriminace. Z tohoto ohledu by jejich vyhoštění bylo v rozporu jak s naším zákonem o azylu, tak s Úmluvou o právní ochraně uprchlíků, kterou naše republika podepsala. S ohledem na výše řečené a na situaci uprchlíků, mezi nimiž se nalézají těhotné ženy, malé děti a lidé fyzicky i psychicky poznamenaní strádáním spojeným s válkou a emigrací Vás žádáme, abyste k celému případu přistupoval s respektem k našim zákonům, mezinárodním úmluvám i obecným principům humanity, na nichž je naše civilizace postavena.

V úctě
..............................

* * *

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

Občanská společnost - návod k použití

Portál Občanská společnost - 
návod k použití Praktické návody, jak uplatňovat svá občanská práva. http://obcan.ecn.cz

- Právo vědět - Účast na rozhodování - Rovné příležitosti - Občan v EU -

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz