Tři pohromy pro český venkov
26. 9. 2002 -, Spolek pro obnovu venkova
První pohroma pro náš venkov, to samozřejmě byly povodně. Ale co to je, pár stržených domů, mostů, silnic, pár protržených hrází. Hlavně že bylo tak málo mrtvých. Lidí. Zvířata nikdo nepočítal. Nepočítal zvířata, která venkov živí. Tím méně počítal volně žijící zvířata, která činí živou krajinu. Už vůbec nikdo nezalitoval té spousty ornice a jejích neviditelných obyvatel. Venkov přežil války, přežil mory, přežil dvě totality, přežije i povodně.Druhá - a, jak se ukazuje, daleko horší - pohroma pro venkov, která se zvedá do podoby stále vyšší vlny, to je způsob "pomoci".
Co udělalo ministerstvo místního ROZVOJE? Potichoučku sebralo žalostné peníze zbývající pro letošek na místní rozvoj (pro představu: jedná se o zhruba polovinu ze 450 milionů) a s hlučnou pompou je darovalo "na povodně". Ministr zemědělství přispěchal s nápadem, že by venkované mohli bydlet v chatkách, které by vyrobily podniky z jeho volebního okrsku. Opět ministr místního rozvoje navrhl ty pečlivé a opatrné venkovany, kteří mysleli na budoucnost a byli pojištěni, potrestat tím, že by se jim strhlo z podpory.
Nebo jak si úředníci ve službách koalice s dvojkoalicí notovali v tom, že potichu seberou evropské peníze určené na podporu venkova a s hlučnou pompou je darují "na povodně"! Zástupce Evropské unie jim v tom šel příkladem: sebral peníze, které již měly své určení, jež v žádném případě neměl bez složitých výběrových procedur právo změnit, ještě k nim něco přidal a pak je slavnostně vtiskl do ruky stejně neodpovědným úředníkům, jako je on sám. Vrcholem absurdity bylo jeho ujištění, že tyto prostředky jsou "plně v rukou české vlády".
Třetí pohroma - s předchozími srovnatelná - je, že sice venkov si své škody za povodně zaplatí z peněz, které mu byly sebrány a poté "darovány" na něco jiného, ale města ne, ta dostanou z mnoha stran mnohem víc. Pomoc se totiž počítá "na hlavu" a hlav jsou města plná - o krajinu a její obyvatele přece nejde.
A hlavně: zatopená města byla plná památek, které byly ohroženy. Protože jsme kulturní národ, všichni jsme byli vzrušeni a dojati. Také cizinci k nám jezdí za památkami a také cizinci byli vzrušeni a dojati. Města proto mají vystaráno: nikdo je nenechá padnout, ani venkovská babička, ani ve městech žijící politici, ani Evropa. Města přece potřebují peníze, aby mohla zase začít vydělávat peníze.
Města ale především potřebují venkov jako dodavatele základních životních podmínek a venkov potřebuje města jako objednavatele zakázek. "Metoda" svévolného přerozdělování, byť se opírá o formální rovnost, je ďábelským vrážením klínu mezi tyto dva přirozené partnery.
Když plave pryč ornice, která je plodem staletí kultivace a obsahuje v sobě památku na dílo nejlepších rukou a možná i nejlepších srdcí a mozků této země, nikdo si toho ani nepovšimne. Nad zvlhlými plány Zlaté kapličky všichni pláčeme. Naše definice kultury je totiž pořád taková, jakou nám ji s velkým úspěchem vtloukal do hlavy totalitní režim. Byl ve všem nekulturní, ale pěstoval si "mistry kultury". Vyráběl zasloužilé umělce, aby mu oblbovali národ. Národ teď pláče nad plány jejich kapličky a neuvědomuje si, že se mu ztrácí pod nohama a do dalekého oceánu odplouvá jeho někdejší kulturnost v širším a podstatně hlubším smyslu.
Miroslav Baše a Bohuslav Blažek, místopředsedové Spolku pro obnovu venkova
Ivan Dejmal, zakládající předseda Spolku pro obnovu venkova
Michal Pospíši za Asociaci soukromého zemědělství ČR