Den po dobročinnosti

1. 4. 2005 -

Tři měsíce po katastrofě v jihovýchodní Asii zmizely zdrcující informace z titulních stránek novin a z televizních zpráv. Přes veškeré pokroky, které se při nápravě škod podařilo učinit, je doba skutečné obnovy ještě velmi daleko. Šimon Pánek z organizace Člověk v tísni, která vybrala na sbírkách zřejmě nejvíce, v Mladé frontě tuto situaci popsal jako stav jakési kocoviny z toho, že zásadní výsledek se nedostavil. Ano, nemůžeme očekávat, že by se domy postavily přes noc, byť by se na jejich obnovu vybralo desetkrát tolik.

Adivasiové, které Indická republika „odsunula“ na Andamanské a Nikobarské ostrovy a z nichž se mnozí dosud tísní v nouzových obydlích v přístavech Blair a Car Nikobar, se nebudou moci vrátit do své domoviny. Teď jen doufají, že se budou moci vrátit tam, odkud je vyhnala tsunami s nadějí, že ve zdraví přežijí monzuny. Křehký mír v Acehu a uklidnění napjetí na Srí Lance zatím nevypadají jako široce pojaté usmíření s dlouhým trváním. Rozvinuté země se více či méně skrytě snaží získat pro sebe a „své“ firmy nové sféry ekonomického vlivu. Dárcům i většině realizátorů však dál zůstává naděje, že se při tom všem podaří pomoci těm, kteří to nejvíce potřebují.

Mediálně přitažlivá katastrofa nám však ukázala alespoň část reality méně rozvinutých zemí. Jakkoli se zprávy soustředily především na evropské a americké oběti, které letadly přes půl světa přicestovaly do luxusních hotelů. Mohli jsme vidět i prosté vesnice a rybářské bárky obyčejných obyvatel. Jakkoli se to mysl zdráhá přijmout, pro tyhle lidi žádné zvláštní letadlo nepřiletí a nikam je neodveze.

Tsunami přišla rychle, napáchala ohromnou škodu a poskytla mnoho materiálu pro média během krátké doby. Oběti jiných, mnohem rozsáhlejších katastrof, takový materiál neposkytují a tak se o nich nemluví. Denně zemře na třicet tisíc dětí, protože se jim nedostává základních životních potřeb, tisíc šest set žen zemře během 24 hodin kvůli komplikacím v těhotenství a tři sta milionů žen trpí dlouhodobými zdravotními následky po porodu. Oběti pandemií malárie, tuberkulózy, tyfu a AIDS převyšují čísla obětí zemětřesení dvakrát týdně. Pohyby zemských ker nezastavíme, větru a dešti neporučíme. Nástroji na obnovu, léčení a prevenci však disponujeme. Jde jen o stanovení priorit.

Po okamžité pomoci by měla přijít na řadu účinná mezinárodní spolupráce na rozvoji postižených oblastí. Ta by měla řešit nejen nouzovou pomoc obyvatelům, ale především pomoci při obnovení zemědělství, rybářství a zpracovatelského průmyslu. Je otázka, jakou cestou se vydáme. Jestli se rozhodneme pro standardní postupy, jaké byly byly použity naposled například v Iráku, mnoho šancí místním lidem nedáme.

Tradiční postup spočívá v tzv. závislé pomoci. Donátorské země si vyberou oblast v níž chtějí působit – například oprava kanalizace a vodovodů a přesvědčí místní vládu, aby jim tuto činnost přenechala. Celou zakázku pak provádí firmy z donátorské země, takže naprostá většina peněz zůstane v zemi, která pomoc poskytla. Dá se sice namítnout, že v cílové zemi byly provedeny uvedené opravy, ale to má žel i svá negativa. Místní firmy (a jejich zaměstnanci), které tyto práce dříve prováděly, přišly o zakázky. Navíc snahou zahraničních firem a vlád je, aby se na místním trhu co nejvíce uchytily. Tím může docházet k tomu, že místní podniky, už tak poškozené katastrofou, jsou vytlačovány z trhu, protože nestačí na konkurenci, která je podporována vládami bohatých zemí (na tento efekt v národním a regionálním měřítku upozorňovaly např. Literární noviny již při povodních v ČR).

Největšími donátory, kteří provádí oficiální rozvojovou pomoc tímto způsobem, jsou Itálie (92 % závislé pomoci) a USA (70 %); naproti tomu Velká Británie je pod jedním procentem a Francie má tři procenta. Je otázkou, jakou cestou se vydá Česká republika. Stejně jako v případě Iráku či Balkánu se vláda rozhodla svěřit obnovu pod kontrolu Ministerstva průmyslu a obchodu. „Rozhodnutí vlády potvrdilo, že měřítkem není přínos postiženým, ale především podpora vlastních firem,“ komentuje rozhodnutí Pánek.

K tomu, abychom vytvořili reálné partnerství s postiženými či méně rozvinutými zeměmi máme ještě daleko. Nevládní organizace však již svou roli pochopily a stále více se orientují na spolupráci s místními organizacemi a na posilování místních kapacit. Je otázkou, kdy podobnou strategii přijme také náš stát. To samozřejmě bude záležet i na nás, nakolik budeme politiky tlačit ke změně jejich chování. Na nadnárodní firmy, které zneužívají korupčního prostředí, pak nejlépe platí uvědomělé spotřebitelské chování, například nákup výrobků Fair Trade.

Český stát se v rámci rozvojové spolupráce může chovat buď jako sup, pro kterého je zkáza přínosem, nebo jako moderní společenství, které přistupuje k rozvojovým výzvám jako partner s vědomím globální odpovědnosti. Čeští občané se svou obětavostí při peněžních sbírkách přihlásili k vlně mezinárodní solidarity. Zda se z toho vyvine odpovědná partnerská spolupráce, o tom se rozhoduje v dalších dnech po dobročinnosti. Nezbývá než doufat, že občané budou požadovat po státu, aby s jejich daněmi hospodařil alespoň tak odpovědně, transparentně a ku prospěchu postižených, jako dělají nevládní organizace a občanské iniciativy.

Tomáš Tožička

DISKUSE - KOMENTÁŘE: