Festival Stimul pokračuje v průzkumu nezávislé scény

1. 12. 2008 - [Econnect]

V roce 2005 celkem přehlédnutelná záležitost, o tři roky později koncertní cyklus na jehož nový program čekají dychtivě stovky fanoušků. Stimul festival nasadil vysokou laťku a ani v letošní podzimní sérii nebyla výjimkou.

Hned první festivalový večer se stal událostí, kterou bude v dramaturgickém plánu festivalu obtížné trumfnout. Hlavní hvězdou večera se stali známí protagonisté brooklynské scény indie rocku a freak folku Animal Collective. Tato kapela bezesporu patří mezi to nejzajímavější, co se na nezávislé scéně objevilo od počátku milénia a v současné době je na jednom ze svých tvůrčích vrcholů.

Jejich poslední album Strawberry Jam představuje zcela osobitý mix elektroniku, popu a folku. A nejen že uchvacuje svojí magičností, která čerpá z naprosto neortodoxního přístupu k experimentu a míšení žánrů, ale je zároveň posluchačsky velmi přístupné. Je to vlastně velmi dobrý pop, který by dokázal oslovit i mainstreamovou část posluchačů, kdyby je zdejší komerční a veřejnoprávní stanice spolehlivě nezdegenerovaly tím nejidiotičtějším popem z posledních několika dekád.

Vzhledem k tomu, že Animal Collective na svých koncertech hrají téměř zásadně novou tvorbu, bylo jasné, že se ke starším věcem nebudou vracet. Očekávání bylo celkem vysoké, ale dá se říci, že jej Animal Collective spolehlivě uspokojili a potvrdili svoje ústřední místo na indie scéně. Koncert překvapil svým tahem k taneční elektronice, která ale nikdy nesklouzla do jednotvárnosti a nudy.

Animal Collective měli při živém vystoupení skvělý drajv, který utáhnul celý večer a zároveň se z jejich performance neztratilo nic z jejich introvertního kutilství a ani jejich popové senzibility. Je málo kapel, které se dokážou pohybovat na hranici různých přístupů či žánrů, aniž by to bylo na úkor jejich integritě – Animal Collective tohle dokáží s noblesou a elegancí.

Z poslechového koncertu, který asi leckdo očekával vhledem k jejich předchozím deskám (zejména např. téměř akustické Sung Tongs), se večer čím dál více a více zvrhával v rituální taneční party, která nakonec vyvrcholila jejich hitovkou z posledního alba skladbou Peacebone. Proč se podobné věci hrají jenom na rádiu Wave, nikoliv na jiných stanicích zůstává záhadou. Je to krystalicky čistý inteligentní pop s postmoderní úšklebkem a zároveň představuje jakýsi manifest nové generace, pro kterou je pohyb v různých souřadnicích soudobé kultury druhou přirozeností.

Skvělou pozvánkou do světa Animal Collective je také videoklip k Peacebone, který lze snadno najít na YouTube. Bizardní lovestory ve stylu kráska a zvíře nám dává vědět, že nová vlna už dorazila a má svojí poetiku, která je jakoby z jiného světa, ale pořád strhující. Bude ještě zajímavé sledovat, co přinesou tihle psychedeličtí Beach Boys nového milénia, jejichž hudba se neustále rozpadá do změti úryvků melodií, fragmentů písní, elektronický beatů a akustiky a přitom neztrácí nic ze své působivosti.

Vrcholem třetího večera měli být legendární průkopníci ambientu Cluster, ale pro mne osobně se jím stala předkapela (lze-li je takto nazvat) Jazkamer. Cluster byli příjemní a Archu spolehlivě zaplnili kosmickými syntezátorovými zvuky, které nás vrátili v čase do hlubin sedmdesátých let, do doby, kdy na tehdejší nezávislé scéně kralovali Tangerine Dreams a celá plejáda německého krautrocku.

Jejich show jim ale ukradli noisoví Jazkamer, kteří bez skrupulí rozjeli svojí hlukovou performanci a sonický atak na posluchače. I když to vypadá, že tvořit hluk je velice jednoduché, tak Jazkamer prokázali svoje mistrovství ve vytváření zvukových abstraktních kompozic.

Zvuk se valil v různých frekvencích a doslova maloval expresivní abstrakcionistické obrazy, které i po doznění jakoby zůstávaly zhmotnělé v prostoru a času, navždycky vytesané do amorfní tváře zvuku. Jazkamer sice vyhnali většinu posluchačů ze sálu či je ale alespoň přinutili nasadit špunty do uší, které se zdarma rozdávaly u vchodu, ale pokud jste dokázali být dostatečně rezistentní a otevření, pak jejich „koncert“ byl opravdový zážitek.

Na poslední koncert podzimního Stimulu jsem se těšil nejvíce kvůli Kieranovi Hebdenovi, který je známý ve světě elektronické hudby a folktroniky jako Four Tet a natočil několik velmi zajímavých alb na pomezí různých žánrů. V posledních letech vystupuje s jazzovým bubeníkem Stevem Reidem, který spolupracoval s takovými osobnostmi jak byl Miles Davis nebo Ornette Coleman.

Jejich nahrávky mi ve srovnáním s koncertem zní zajímavěji. Jejich zhruba hodinová improvizace nebyla nezajímavá, ale pořád jsem měl pocit, že se oba hudebníci hledají a pořád se míjejí. Chyběl mi tam ten prvek, kdy dojde ke vzájemnému průniku a vznikne něco osobitého, když už to nejsou dva hudebníci proti sobě ale kompaktní hudební útvar, jakoby společný tanec dvou osobností, kteří jdou spolu ruku v ruce a vytváří společně něco nového.

Twilight Sad, kteří hráli nich, jsem celkem se zájmem vyslechnul, ale prostě jenom standardní indie kapela, která mne nijak nezaujala. Od velikánů postrocku Mogwai jsem si moc nesliboval, neboť jsou na můj vkus trochu příliš líbiví, ale jejich vystoupení bylo nakonec příjemné. Perfektní hudební soundtrack k podzimnímu večer, který nevytvářel nic objevného, ale prostě se jenom příjemně poslouchal.

U postrockových kapel jsou živá vystoupení obvykle vždy trochu nudná, mnohem zajímavější jsou jejich nahrávky, které lze mít jako pohodou kulisu a zároveň se do nich lze i zaposlouchat. Mogwai ale při živém vystoupení obstáli. Byla to vlastně příjemná pop performance, akorát že u ní chyběl zpěv, což ale dává vyniknout precizní práci se zvukem a skrytým melodiím, které v některých skladbách naplno prorazí na povrch.

Postrock je záležitost dnes už možná trochu odepsaná a v každém případě zacyklená do svých klišé a postupů. Je ale jisté, že po téhle vlně, která se snaží spojit experiment a pop, stejně jako artrockové kapely v sedmdesátých letech, zůstane minimálně několik zajímavých alb. Mogwai budou mezi nimi mít určitě své místo.

Tomáš Tetiva

DISKUSE - KOMENTÁŘE: