Kniha života: hlavní roli hrají vzpomínky
9. 1. 2003 - PRAHA [Econnect]
Během ročního projektu Kniha života vznikl netradiční fotografický cyklus. Fotograf
Ben Eden citlivě svým objektivem zachytil "živé" portréty nejstarších židů Evropy v jejich téměř "domácím" prostředí pražského domova seniorů Charlese Jordana. Klienti domova Charlese Jordana jsou jedni z nejstarších Židů v Praze a jejich vzpomínky jsou živým památníkem židovského života v České republice. Jejich nezapomenutelné životní vzpomínky umocnily výpověd dokumentárního projektu.
Pro projekt podpořený mezinárodním grantem byl vybrán domov seniorů Charlese Jordana, který pečuje o 16 stálých klientů. Klienti se narodili na různých místech Střední Evropy. Pečující se snaží klientům nahradit rodinné prostředí a zajistit jim maximální péči. Jak uvádí dokumentarista Ben Eden, sestavení příběhů seniorů nebylo právě jednoduché. Některé zapomenuté příběhy musely být oprášeny z archivů Židovského centra pro dokumentaci. Důležité informace doplnili příbuzní a na některé perličky si vzpomněli samotní senioři. Výsledkem jsou znovunalezené ztracené příběhy. Ačkoli jde většinou o vzpomínky na dobu holocaustu, nechybí v nich láska a dobro.
Projekt Kniha života je vystaven do 15. ledna 2003 ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v Maislově ulici. Soubor fotografií a příběhů bude nejprve představen veřejnosti na několika putujících výstavách, poté vytvoří pamětní galerii v samotném Domově seniorů Charlese Jordana, kde bude trvale vystaven.
Ben Eden se dokumentární fotografií zabývá už od roku 1998 a s pražskou židovskou obcí spolupracoval již v minulosti. I v budoucnu by se rád věnoval židovské komunitě, a to v oblasti dokumentárního filmu.
Projekt Kniha Života probíhá pod záštitou Židovské obce v Praze za významné podpory The American Jewish Joint Distribution Committee, Central Europe Center for Research and Documentation a Židovského muzea v Praze.
Ukázka fotografií a vzpomínek z Kniha Života
copyright: Ben Eden
|
 Leopoldina Natanová narozená 1926
Bylo mi teprve šestnáct a v Terezíně jsme dostala práci jako poslíček. Jednou jsme na cestě zahlédla dlouho očekávanou delegaci Švýcarského červeného kříže. Komisi prováděli esesáčtí pohlaváři.
Rozběhla jsem se jejich směrem a nabrala rychlost. Když jsem míjela Heindela, jednoho z esesáků, vrazila jsem do něj loktem, jakoby nechtěně. Když jsem se otočila on se na mě jenom díval a neřekl ani slovo. Maminka mi pak vynadala a měla pravdu. Já ale přesto byla na svůj skutek pyšná.
Po osvobození jsem se vrátila domů do Vídně. Mezi věcmi, které se zachránily, byly i šaty po mamince. Začala jsem je nosit a ani mě nenapadlo z nich párat hvězdu. "Proč to nesundáš?", ptali se mě často. A já na to: „Já se za nic stydět nemusím, ať se styděj oni."
|
 Vilém Zvillinger narozen 1920
"Povolali mě do prvního transportu vůbec. Náš vlak s tisícem mladých mužů z Ostravy se zastavil v hlubokém lese poblíž polsko-ruské hranice.
Vypadalo to, jakože ti vojáci přesně neví, co s námi mají udělat – plánovaný koncentrák v místě, kde končily koleje, nebyl ani zdaleka dostavěný.
Po několika hodinách nejistoty od nás strážní odstoupili a zahájili palbu. Stříleli ale více méně do vzduchu. Všichni se rozutekli.
Když jsme už byli v bezpečné vzdálenosti, já a můj strýc jsme si oddechli a zorientovali se – svoboda byla blízko. Přeplavali jsme řeku Sam a došli do města Samboru.
Místní Židovská obec se o nás dobře postarala – dali nám oblečení a jídlo a dokonce jsem tam znovu začal chodit do gymnasia.
V létě si pro nás jednou v noci přišla sovětská policie. Obvinili nás z "ilegálního přechodu hranic", ještě ten den odsoudili a poslali do gulagu."
|
Eliška Kapounová
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout