Lidé bez domova
21. 12. 2004 - PRAHA [Radio Praha]
Blíží se vánoce a drtivá většina z nás je prožije doma, v kruhu své rodiny. Ne ovšem všichni. Podle odhadů žije v České republice až 30 000 tisíc lidí bez trvalé střechy nad hlavou. Letos v únoru sčítala své bezdomovce Praha a došla k počtu 3096 lidí. Jak žijí pražští bezdomovci?
"Já se jmenuju Václav Zita, pocházím z Děčína. Narodil jsem se v roce 1960. Dva roky jsem byl zavřejnej a když mě pustili, měl jsem dluh na nájmu 48 tisíc. K tomu penalizace, to bylo 100 tisíc, a musel jsem to zaplatit do měsíce. Ty peníze jsem neměl. Tak mi sebrali byt a od roku 2001 jsem v Praze jako bezdomovec," říká muž, který už druhým rokem přespává u Vltavy u basebalového hřiště. O své situací mluví otevřeně, protože jak říká, není se za co stydět, na jeho místě by se mohl při troše smůly ocitnout každý. "Já nikomu nic nevyčítám, protože do téhle situace, do těchhle sraček se může dostat každej. Já jsem se do toho dostal svojí vlastní vinou a nikomu to nepřeju." Na otázku, jakou konkrétní pomoc by teď potřeboval, odpovídá: "Bydlení, bydlení, nic jiného než bydlení!"
Jak vymezují pojem bezdomovec sociální pracovníci, kteří se problému věnují? Pavel Pěnkava z městského centra sociálních služeb v Praze: "Je to minoritní jev, patří sem lidé, kteří přišli o sociální a hmotné jistoty. To je zázemí, ať už rodinné nebo vztahové, trvalé bydlení, tzn. že nemají možnost se sebrat a odejít někam, kde mají jistotu, že je nikdo nevyhodí, a kde mají garantováno, že tam mohou bydlet za týden, rok, za dva roky."
Podle Pěnkavy je alarmující, že mezi mezi bezdomovci přibývá mladých lidí. Už to nejsou jen lidé nad 50, ale i kolem 30. Nejčastěji pocházejí ze slabší střední třídy, mívají střední odborné vzdělání. Lze schematicky popsat, jak se z řádného občana stane bezdomovec? "Na začátku je situace, kterou ten člověk nedokáže zvládnout: emotivně, sociální inteligencí, materiálně. To je ta prapříčina. A potom přicházejí zástupné příčiny, což je rozvod, ztráta zaměstnání, ztráta bydlení. Ve finále to skončí tak, že ten člověk se ocitne na sociálním dně a žije v extrémním sociálním vyloučení."
Václav Zita každodenní bezdomoveckou realitu popisuje: "Jsou bezdomovci, kteří žebrají, a co vyžebrají, nedají do jídla, ale koupí si krabici vína a dělají bordel. Vemte si třeba Tesco tady na Národní třídě. K těmhle lidem já mám odpor. Já nežebrám. Seženu si jídlo, za Delvitou, za Albertem, oni mě znají, já zametu, oni mi dají do tašky. Tady v Praze já neumřu hlady." Václav Zita není jediný, koho ztráta střechy nad hlavou nakonec přivedla do Prahy. Hlavní město je jako nejbohatší centrum republiky přirozeným spádovým místem. Potvrzuje Pavel Pěnkava: "Praha je největší centrum, jsou tu asi dvě třetiny lidí v téhle situaci. pak je Brno, Ostrava. Ale procentuálně se to nedá rozpočítat."
Problematický je vůbec samotný počet bezdomovců. Odhady se pohybují od několika stovek do 30 tisíc. Situace se pravděpodobně bude zhoršovat. Proto má být na začátku příštího roku proveden pokus o sečtení bezdomovců. Zatím bude z uvedených důvodů omezen na hlavní město a na bezdomovce zjevné, kteří se k bezdomovectcví přihlásí.
Vedle typického bezdomovce, který s igelitkami, v páchnoucím oblečení, pospává v tramvajích je ovšem řada lidí, na kterých ztráta domova není bezprostředně patrná. Mnoho z nich prochází různými sociálními zařízeními, jsou to děti vytržené z původních rodin, vyrůstající v náhradní ústavní péči. Michaela Svobodová, ředitelka sociálního sdružení DOM tvrdí, že v těchto případech se stát bohužel sám podílí na vytváření bezdomovců. "Stát produkuje bezdomovce tím, že nemá moderní koncepci péče o rodiny, kteří se dostávají do složité sociální situace, a už vůbec nemá moderní pěči o děti, které musejí z takových původních rodin odejít. Alternativam, kterou jim nabízí, je umístění do institucí: dětských domovů, výchovných ústavů, psychiatrických zařízení, ve kterých se zpřetrhají vazby s původními rodinami, žádný nový domov se nevytváří, není dobře pracováno s traumatem odchodu z rodiny, a ve chvíli, kdy se stávají dospělými, jsou vypouštěni do světa, aby se o sebe samy postaraly, ale žádný domov jim stát už nenabídne. Takže v podstatě ve chvíli, kdy je dítě umístěno do dětského domova, stává se potenciálním, možná i skutečným bezdomovcem," vysvětluje Svobodová. Tato skupina tvoří asi 20 procent bezdomovců.
Jak vysvětlil Pavel Pěnkava, fenomén bezdomovectví má ve zbývajících případech kořeny v totalitní výchově reálného socialismu, která z lidí dělala pasivní masu bez zodpovědnosti za vlastní život. "Zárodky byly do nás zasety, vryly se do nás. To je to předání odpovědnosti za svůj život. To je hlavní problém našich klientů. Když člověk podlehne pasivitě, natáhne ve čtyřiceti bačkory a sedne k televizi, je potenciálně ohrožen. Človek nemusí chtít být na špici, známý sportovec, hvězda, jde třeba jen o to, ukázat okolí, že umím žít spokojený život. Že mi nic nechybí." Tuto schopnost klienti sociálních zařízení a charity ztratili. S pomocí sociálních pracovníků se ji proto alespoň někteří snaží například rekvalifikacemi, socioterapií nebo psychoterapií získávat zpět.
Vilém Faltýnek
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout