Ženy pro měny
8. 11. 2004 - PRAHA [Feminismus.cz]
Tématem dokumentu je ženská krása, či přesněji řečeno ideál ženské krásy a celý průmysl, který ho spoluvytváří. Jeho autorku k natočení dokumentu inspirovala kniha Naomi Wolf Mýtus krásy, a to i přesto že je v ní řada momentů, s nimiž nesouhlasí. Podle Eriky Hníkové ideální ženu, která se objevuje například v reklamách v časopisech, nevymyslel svět mužů, který vládne světovému průmyslu, aby ženu opět učinil nesvobodnou a nutil ji tak neustále se zaobírat svým tělem, tak jak to ve své knize tvrdí N. Wolf. I proto v dokumentu vystupuje pouze jeden muž - fotograf nakladatelství Stratosféra. Téma dokumentu si režisérka filmu zvolila proto, že se podle ní jedná o důležité společenské téma, které hýbe současnou společností.
Módní průmysl
Dokument má dvě roviny. V jedné sledujete příběhy několika žen. Některé trápí "tělesný nedostatek" a snaží se o dosažení mytického ideálu krásy. Objevují se zde však i modelky, které se stávají nástrojem, s jehož pomocí je tento ideál prosazován. Všechny pak svým chováním podporují existenci průmyslu krásy a zároveň se stávají jeho obětí - ať už jde o ženy s pseudoproblémy, týkající se jejich vzhledu, či o modelky.
Druhou rovinu pak tvoří média. Ta zde zastupuje časopis určený ženám, Cosmopolitan, přesněji pak jeho šéfredaktorka Sabrina Karasová, a okrajově i módní fotograf. Média a skupiny, která se k ženskému kultu krásy staví kriticky, zde zastupuje Anarchofeministická skupina (v době natáčení dokumentu se jmenovala Feministická skupina 8. března) se svým časopisem Přímá cesta. Bohužel zařazení Anarchofeministické skupiny do tohoto dokumentu působí jako nepříliš promyšlený tah, trochu chaoticky a neprogramově. Je škoda, že sekvence s jejími zástupkyněmi vyznívají příliš moralisticky a občas trochu shazovačně.
Jak funguje průmysl s krásou ukazuje příběh Cosmopolitanu a celého molochu nakladatelství Stratosféra, jehož je tento časopis součástí. Cosmopolitan je především o prodávání všeho možného: kosmetiky, oblečení, kultury i lidí. Ke Stratosféře patří také modelingová agentura Company Models, která produkuje modelky a tváře pro časopisy, které Stratosféra vydává (v současné době jich je 15 např. Harper´s Bazaar, Jackie, F1 nebo Esquire). Ředitelka kosmetiky i fotograf Cosmopolitanu přímo i nepřímo přiznávají, že hlavním posláním těchto časopisů je vydělávat peníze. I když právě ředitelka kosmetiky to přiznává velmi nerada, jakoby prozrazovala něco tajného. Je zajímavé slyšet právě z těchto úst, že je často šokována tím, jak jsou některé ženy ve vleku svého těla.
Určitě nejsilnější osobou, která v dokumentu vystupuje, je Sabrina Karasová. Jednou z jejích nejdůležitějších vět je, že ona bojovat nepotřebuje, snaží se dělat nějaký časopis, pak zamkne a jde domů. Fakt, že jde jen o její zaměstnání, se snaží skrývat za spoustou slov. Často se také snaží odmítat, ostatně jako většina novinářů a novinářek to, že média mohou a mají vliv na ty, kteří a které je sledují a čtou. Tato strategie se dala vyčíst i z vystoupení Sabriny Karasové na diskuzi se šéfredaktorkami ženských časopisů, kterou v lednu 2003 pořádala feministická nezisková organizace Gender Studies. Neustále bylo slyšet, podobně jako v tomto dokumentu, kolik přichází reakcí na články od čtenářek, jak jim časopis pomohl, ale zároveň dochází k odmítání jakékoliv odpovědnosti za kult krásy, která tato média pomáhají spoluvytvářet. Pozitivně působíme - to ano, ale na negativní jevy nemáme vůbec žádný vliv.
… a ty které podléhají
Další dva příběhy se týkají žen, které se trápí tím, jak vypadají - Evu trápí povislá prsa a Magda se snaží zhubnout. V krátkých prostřizích pak sledujeme způsoby, kterými se snaží své "problémy" vyřešit. Až absurdně působí hubnutí za pomoci relaxační kazety nebo Evina návštěva u plastického chirurga, kde lékař srovnává implantáty za pomocí použití různých značek aut. Další postavou je Karolína a její kamarádka Linda, které péči o tělo a vzhledu vůbec věnují spoustu času a přikládají jim zcela zásadní důležitost. Člověk, který správně nevypadá, u nich prostě nemá šanci.
Další postavou, která ukazuje fungování průmyslu s krásou, je Zuzana. Tu se autorce podařilo sledovat vlastně od začátku její kariéry, od castingu pro soutěž Topmodelka nového tisíciletí až po její vítězství v této soutěži. Diváci a divačky tak mají možnost sledovat, jak vypadá takový pohovor s dívkou toužící stát se modelkou a co všechno musí absolvovat. Jednotlivé produkty (tak sama sebe nazývá Zuzana), kterým je kolem 15ti let, se procházejí v plavkách a snaží se vypadat sexy. Je také zajímavé sledovat Zuzaninu maminku, která na začátku sleduje kariéru svojí dcery s radostí, ale postupem času je překvapená tím, jak to chodí - např. "holky nemůžou jíst, co by chtěly". V jedné scéně pak konstatuje, že fotky s její dcerou jsou hezké, ale vlastně ta dívka na nich už není její dítě.
A jaký je dokument Ženy pro měny?
I když dokument přináší řadu zajímavých momentů, autorka bohužel sleduje problematiku kultu ženské krásy poněkud povrchně. Zaměřuje se pouze na ty nejviditelnější jevy a souvislosti - tloušťku, plastickou operaci prsou, modelky a celebrity. S tím souvisí i strategie, kterou zvolila pro popis působení médií - konfrontaci. Konfrontaci šéfredaktorky Cosmopolitanu a Feministické skupiny 8. března. Chybou je možná i to, že Feministická skupina 8. března tuto konfrontaci přijala. Úporná snaha hledat konflikty a extrémy pak zastírá hlubší souvislosti mezi jednotlivými fenomény a názory.
Dokument Eriky Hníkové se hezky sleduje, stejně jako i její předchozí dokument Čtyři kroky dvojpůlka a dobře se u něj pobavíte. A to není málo. S dobrým pobavením u dokumentu však souvisí i otázka, zda osoby, které vystupují v obou zmíněných dokumentech, nejsou zbytečně zesměšňovány a ztrapňovány. Jednou z těchto nejvyhraněnějších sfér je určitě nakupovací scéna s Karolínou a Lindou. Režisérka říká, že dává aktérkám čas, kde samy mohou rozhodnout, jak s ním naloží. A Karolína a Linda ho využily k nakupování. Otázkou však zůstává, zda jsou scény skutečně autentické a nakolik autorka využívá "svoje" postavy pro své vlastní účely a stylizuje (tato scéna se ve verzi určené pro kina také neobjevuje).
Protože dokument začal vznikat už před třemi lety a natáčení začalo v srpnu 2002, sluší se přiblížit, jak se vyvíjel další život hlavních postav filmu. Právě na výběr postav má Erika Hníková určitě talent. Jako zástupkyni světa modelek se jí podařilo vybrat Zuzanu, která se dostala až do celorepublikového kola soutěže Topmodelka nového tisíciletí a odjela pracovat do Paříže a Tokia. Ve filmu však už neuvidíme její další osud a nepoznáme ani její silnou osobnost, která se projevila později. Na modeling se vykašlala a sama k tomu říká: "Neviděla jsem důvod, proč mám být někde měsíce pryč, když můžu být doma a spokojená, tak jako ostatní. Vrátila jsem se do školy a začala jsem znovu hrát volejbal." Příběh Lindy a Karolíny v dokumentu končí titulkovým sdělením, že odjíždí do USA reprezentovat ČR do jedné reality show. A Linda, která sice nebyla hlavní postavou dokumentu, celou soutěž o "bohatého" ženicha dokonce vyhrála.
Eva, která v dokumentu touží po pevných prsou, po nich touží stále a i přes dvě plastické operace se jí to nepodařilo. To jí ovšem nebrání v tom zaplatit si třetí. Měla by nejspíš přestat slepě důvěřovat "svému" chirurgovi, jak mu říká, a najít si někoho kvalitnějšího. Hubnoucí Magda ke své tradiční aktivitě už zastává trochu chladnější postoj a říká: "Lepší by bylo dát je [peníze] třeba na opuštěné kočky... Nebo je investovat. Deset let se trápím, psychicky deprimuju a ničím a je to pořád stejné." I právě kvůli těmto pokračováním je dokument i přes všechny své nedostatky zajímavý a stojí ho za to shlédnout. Recenzi zakončím slovy Markéty z Anarchofeministické skupiny, která k tématu mýtu krásy říká: "Boj proti ideálu krásy je bojem, který se týká nás všech a nemusíme mít nálepku feministek či feministů bojujících proti všem a všemu. Je to boj za to, abychom se nemuseli stydět, jak vypadáme, abychom nemuseli mindráky řešit, ale jednoduše je nemít."
Erika Hníková - narozena 1976, vystudovala tři roky filmové vědy na FF UK, poté studovala obor dokumentární tvorba na FAMU. Studium ukončila letos v říjnu. Během svého studia na FAMU natočila několik dokumentů. Prvním z nich je "Čtyři kroky dvojpůlka", který je o mladé dívce, toužící uniknout z malé vesničky na Moravě a stát se modelkou. Dokument získal několik cen a běžel také v České televizi. Ve 3. ročníku FAMU natočila 30ti minutový dokument o svých spolužácích a spolužačkách ze základní školy, "Naše třída". Ten ukazuje, jak se tito lidé zařadili do pracovního systému České republiky. Jejím zatím předposledním dokumentem je absolventský film "Ženy pro měny", který již diváci a divačky mohli vidět např. na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě či na Famufestu v Praze. I ten již získal několik cen. V současné době se shánějí granty a hledají další možnosti, jak získat peníze na uvedení dokumentu do kin. O jeho distribuci má zájem distribuční společnost Bontonfilm. Poslední dokument "Modelování života" vznikl pro Českou televizi. Vystupují v něm tři dívky z dokumentu "Ženy pro měny", které autorka objevila v oblastním kole soutěže Topmodelka nového tisíciletí v Hradci Králové. Film vypráví nejen o různých přístupech ke světu modelingu, ale také o tom, co jiného je v životě modeluje a utváří a jak je ovlivnila právě tato soutěž. Dokument má 28 minut a poprvé byl vysílán Českou televizí 29. ledna 2004.
Linda Sokačová
(v dokumentu Ženy pro měny vystupující, neshodující se však s dokumentovou Lindou).
Linda Sokačová
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout