Jeden svět oceňoval ženské hrdinky i režisérky

14. 3. 2007 - PRAHA [GITA]

Při závěrečném vyhlášení cen letošního ročníku dokumentárního festivalu Jeden svět vystoupilo na slavnostní pódium mnoho žen a o ženských právech a postavení žen ve společnosti se do mikrofonu také velmi mluvilo.

Nejzajímavější situace nastala v kategorii krátkých forem, kde všechny tři oceněné snímky mají společné silné ženské příběhy. V případě vítězného filmu Jeana-Gabriela Périota I kdyby se provinila…je jím stříhání vlasů údajným kolaborantkám válečného režimu ve Francii v létě 1944.

Čestným uznáním oceněný dokument Soňa a její rodina zase vypráví pomocí mladé slovenské režisérky Daniely Rusnokové o složitém životě patnáctinásobné rómské matky. Stejné Čestné uznání pak získal i snímek Sariho máma, v němž režisér James Longley sleduje boj irácké matky proti větrným mlýnům ve snaze dosáhnout potřebnou lékařskou péči pro svého syna.

Režisérky byly oceněny i v samotné hlavní soutěži. Izraelská dokumentaristka Tali Shemesh získala za film Hřbitovní klub vyprávějícím o její babičce Mině a pratetě Leně, jejich vzpomínkách i současnosti Cenu za nejlepší režii. Dánská autorka Eva Mulvad si zase odnesla Čestné uznání hlavní poroty za snímek Nepřátelé štěstí sledující odvážnou cestu budoucí afghánské poslankyně k jejímu zvolení.

Určitě nejvíce oslavující ženou letošního ročníku Jednoho světa se však, ať už oficiálně či symbolicky, stala německá spoluautorka vítězného filmu Vítězové a poražení Ulrike Franke. Při přebírání hlavní ceny nejprve vystřihla na pódiu rozšafné pukrle, aby pak v děkovné řeči originálně vzpomněla druhého režiséra snímku Michaela Loekena. „Jelikož s Michaelem neděláme pouze filmy, ale i děti, musím ho pro dnešní večer omluvit, hlídá doma našeho potomka.“ A tak nakonec letošní festival Jeden svět nabídnul zprávu o současném postavení žen ve společnosti i z jednoho nečekaného úhlu navíc.

Eliška Děcká

DISKUSE - KOMENTÁŘE: