Terapie tužkou pomáhá objevit a rozvíjet sebe sama

12. 10. 2007 - JESENÍK [Econnect / Otevřené oči]

Terapie tužkou aneb Malování pro každého: takový byl název prožitkového a stimulačního semináře, který proběhl minulý víkend v Jeseníku pod patronací občanského sdružení Virtus. To provozuje nízkoprahové centrum pro lidi v obtížných životních situacích a zaměřuje se především na děti a mládež ze sociálně slabých a neúplných rodin. Pomoc nabízí dětem i dospělým – zejména těm, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením nebo trpí traumaty prožitými v dětství. Seminář proběhl ve spolupráci se spřáteleným sdružením Otevřené oči.

Sešlo se celkem třiadvacet zájemců, kteří chtěli zjistit, zda je malování záležitostí pouze vyvolených a výrazně talentovaných osobností - nebo se skutečně alespoň trošku může naučit malovat každý, jak tvrdí lektorka semináře a předsedkyně sdružení Otevřené oči Helena Kostelníková. Její slova potvrzují i účastníci. "Nikdy jsem nemaloval. Nebavilo mne to. Pozvání na seminář jsem přijal na doporučení mé terapeutky," říká třiačtyřicetiletý Luboš, jeden z účastníků semináře. "V průběhu kurzu jsem prožil tři obrovské krize… Chtěl jsem to opravdu definitivně vzdát, pokračovat bylo nepředstavitelné! Vím, že kdyby mě lektorka nepovzbuzovala, odešel bych. Jsem rád, hodně rád, že jsem to nevzdal. Chci na sobě pracovat dál a rozvíjet se tímto směrem," dodává.

Zajímavá byla nejen věková skladba účastníků, nejmladšímu bylo 12 a nejstaršímu 52 let, ale i široký sociální záběr: sešli se podnikatelé, manažeři, pedagogové, studenti, sociální pracovníci, zdravotní sestry, invalidní důchodci, děti z dětského domova i pěstounské matky. Všichni účastníci semináře měli stejné podmínky a nástroje - tužku, papír, gumu a pevné odhodlání vydržet a nevzdat se při hledání a objevování vlastního talentu.

Že to nebylo jednoduché, potvrzuje i sedmnáctiletý Mirek. "Nikdo mě nikdy malovat neučil – vlastně jsem ani neměl trpělivost se něco takového učit. Na kurz se mi moc nechtělo, ale pak mě ukecali – mamka, sestra, švagr a brácha. Nešlo mi to z počátku vůbec. Chtěl jsem utéct, nebo vzteky něco rozbít. Když jsem přežil ty začátky, tak se mi nějak ulevilo a dnes jsem moc rád, že jsem neutekl. Namaloval jsem brášku a on měl velkou radost. Chci malovat dál – teď budu malovat svého kmotra," říká.

Budoucí učitel výtvarné výchovy: I já se mám stále co učit

Jan Hanulík, který studuje učitelství výtvarné výchovy na Karlově univerzitě, jel na seminář s jinou motivací než se jen "naučit kreslit". Maluje už od dětství a vytvořil už celou řadu portrétů. "Když jsem slyšel vyprávění absolventů předchozích kurzů Terapie tužkou a viděl jejich práce, kterými se mohli pochlubit, docela mě to začalo zajímat. Zaujalo mne zejména to, že absolventi byli svoji kresbou a svými 'objevenými' schopnostmi doslova nadšeni. Vnímal jsem jakési pozdvihnuté sebevědomí a víru v sebe, ve svůj talent. Zároveň jsem chtěl vejít do kurzu jako kterýkoliv jiný účastník bez jakýchkoliv předsudků a s vědomím toho, že i já se mám stále co učit, když studuji na výtvarné škole," říká.

Jana Hanulíka na semináři překvapila metoda, kterou se tvořivost měla rozvíjet. "Nemohl jsem pochopit, jak pouhým napodobováním fotografie může vzniknout něco jako spontánní kresba, tvořivý a radostný proces, svobodné vyjadřování a dále. Všechny tyto kladné stránky výtvarné výchovy totiž vyznávám a chci, aby mí budoucí žáci radost z tvorby prožívali," vysvětluje. "Během semináře jsem si všímal, že mnozí účastníci kurzu nejsou schopni skutečnost na fotografii z počátku ani vidět, natož ji přenést na výkres. Pod laskavým a důsledným vedením lektorky ale brzy pochopili, že člověk se musí nejprve naučit dobře vidět to, co je podstatné a teprve pak může začít proces tvoření, který přináší radost," dodává. Další důležitou věcí, která ho překvapila a oslovila, bylo opakované zdůrazňování pozitivního vyladění vůči portrétované osobě: doslova "hlazení tužkou".

Mnozí účastníci kurzu jsou ve svém sebepoznání a rozvíjení rozhodnuti pokračovat. O co v této "Terapii tužkou" tedy vlastně jde? "Byli jste přesvědčení, že neumíte kreslit, dnes už víte, že to není pravda. Kdykoliv se podíváte na vytvořené portréty ze semináře, něco vám pošeptá vezmi tužku a pokračuj," říká lektorka semináře Helena Kostelníková. "Každý tvůj obrázek bude originál, plný nádherné energie, a každé pohlazení, které jsi mu dal, ti vrátí, když budeš poblíž smutný. Kreslení je jeden ze způsobu komunikace a o těch dalších příště."

-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE: