Selhání záložního systému švédských jaderných elektráren vyvolává otazníky ohledně bezpečnosti dalších reaktorů
4. 8. 2006 - BRNO [WISE Brno]
-foto-
Reaktor prvního bloku švédské elektrárny Forsmark byl automaticky odstaven poté, co 25. července odpoledne došlo ke zkratu v rozvodné stanici o napětí 400 kilovoltů. Ve chvíli, kdy nefunguje rozvodná síť a zároveň se reaktor ocitne mimo provoz, musí být elektrárna schopná vyrábět dostatek energie pro fungování bezpečnostních a řídících systémů ve svých vlastních záložních zdrojích. K tomu slouží záložní generátory, které pak nouzově napájejí chladící čerpadla, motory, ventily, řídící počítače, měřící zařízení i osvětlení v místnostech, odkud operátoři ovládají reaktor.
Po odstavení reaktoru Forsmark-1 se ale ukázalo, že dva ze čtyř záložních generátorů nejsou schopny energii do vnitřní sítě dodávat. Obsluze se podařilo chybu ručně opravit až po dvaceti minutách.
Nehoda byla předběžně označena stupněm 2 na mezinárodní škále INES, která představuje stupnici závažnosti jaderných nehod od nejnižší 0 po nejvyšší 7. Oficiální zprávy opakovaně označují nehodu přívlastkem „vážná“ a „nečekaná“. Státní jaderný inspektorát SKI vzápětí nařídil, že reaktor nesmí být znovu nastartován, než inspektoři pečlivě prošetří příčiny, schválí nezbytné opravy a teprve poté vydají povolení k provozu.
První zpráva inspektorů SKI z 31. července konstatuje, že během výpadku měli operátoři velké problémy s kontrolou reaktoru, protože v důsledku nedostatku energie nefungovala řada měřících přístrojů, poblikávaly a vypadávaly i obrazovky počítačů na řídících pultech. Obtíže měli zejména s přesným určením polohy řídících tyčí uvnitř reaktoru. Během incidentu se také automaticky na chvíli spustil systém havarijního chlazení reaktoru i sprchový systém uvnitř kontejnmentu.
Reaktor Forsmark-1 má elektrický výkon 1016 MW a je to tzv. varný lehkovodní reaktor (BWR) od firmy Asea, stejně jako druhý a třetí blok téže elektrárny. Tři varné reaktory stejného typu jsou i v další švédské jaderné elektrárně Oskarshamn, dva jsou i ve finské elektrárně Olkiluoto. Systém záložních generátorů pro reaktor Forsmark-1 dodala firma Siemens AEG v roce 1993. Ta již v minulosti údajně upozornila vedení elektrárny, že u nich může dojít k selhání měničů, jako se to stalo již dříve v Německu, a že by proto měla provést na generátorech potřebné úpravy.
Zástupce ředitele oddělení jaderné bezpečnosti v SKI, Bo Liwaang, konstatoval, že během incidentu „nemohli operátoři v řídící místnosti dostatečně dohlížet na reaktor a mnoho informací a ukazatelů nebylo vinou nedostatku energie k dispozici“. Podle něj bude také třeba prozkoumat, jestli nemůže dojít k ještě horší situaci ve chvíli, kdyby došlo ke zvýšení maximálního výkonu reaktorů, o které elektrárenská společnost provozující elektrárnu Forsmark požádala.
Státní inspektorát požádal, aby provozovatelé ostatních reaktorů ve Švédsku provedli kontrolu, zda podobné selhání nehrozí i na dalších jaderných blocích, včetně tří tlakovodních od firmy Westinghouse v elektrárně Ringhals. K podobné situaci totiž může snadno dojít kdekoliv například v důsledku zasažení elektrického vedení bleskem.
Při následných zkouškách se ukázalo, že další dva švédské reaktory v JE Oskarshamn-1 a 2 nedokáží vyloučit podobnou nehodu, takže byly v noci ze 2. na 3. srpna odstaveny. Také druhý blok JE Forsmark trpí stejnou závadou, ten ale byl již v době nehody prvního bloku mimo provoz kvůli údržbě. Celkově tak bylo kvůli třináct let staré konstrukční závadě náhle a neplánovaně vyřazeno z provozu 20 % veškeré elektrárenské kapacity ve Švédsku.
Podle vyjádření bývalého ředitele jaderné elektrárny Forsmark by v případě, že by souběžně nastaly další komplikace, mohlo dojít až k tavení reaktoru. Analýzy americké Komise pro jadernou bezpečnost (NRC) uvádějí, že výpadky vlastního zásobování energií představují klíčový faktor pro vznik těžké nehody spojené s tavením aktivní zóny reaktoru. Podle tamní studie z roku 2001 začíná polovina z veškerých teoreticky modelovaných situací vedoucích k těžké jaderné havárii právě výpadkem vnitřní energetické sítě.
Záložní generátory se sice zkušebně mají spouštět jednou nebo dvakrát za měsíc, ale zkoušky ukazují, že často selhávají. Například v roce 1999 dostala americká NRC 32 zpráv o potížích s generátory na téměř polovině všech reaktorů v USA. V Německu se zase v roce 2003 čtvrtina všech zpráv o incidentech v jaderných elektrárnách týkala problémů se záložními zdroji energie, z toho polovina šla na vrub přímo dieselgenerátorům.
Problém je také v tom, že bezpečnostní a technické požadavky na záložní systémy pocházejí z 80. let, kdy ve srovnání s dneškem nebyla ještě rizika selhání rozvodných sítí a rozsáhlých výpadků přenosové soustavy tak vysoká. Dnes k nim přispívá vyšší počet extrémních klimatických jevů, liberalizace trhu s elektřinou a s tím související snaha šetřit na provozních nákladech, nebo i možnost teroristického útoku, který by mohl ochromit zásobování elektřinou na rozsáhlých územích.
Jen v roce 2003 došlo v USA a v Kanadě vinou výpadků v sítích k nouzovému odstavení 22 reaktorů, v září téhož roku postihly dva velké výpadky i Evropu: nejprve Dánsko a Švédsko (kde byly vyřazeny z provozu tři jaderné bloky) a následně Itálii.
Podobná selhání, k jakému došlo minulý týden ve Švédsku, se přitom opakovala už v minulosti, aniž by si z nich jaderný průmysl dokázal odnést ponaučení. Konkrétně velmi podobný případ nastal 4. července 2005 v belgické elektrárně Tihange-2. Byl rovněž označen stupněm závažnosti 2 na škále INES, protože zde nefungovaly řádně dva ze tří záložních generátorů, a to vinou selhání několik měsíců před tím instalované rozvodné skříně na 380 voltů.
Organizace Greenpeace ve světle těchto informací žádá, aby Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) prosadila potřebné zkoušky u všech více než čtyř stovek jaderných reaktorů na celém světě.
Jan Beránek