Festival Stimul zmapoval hranice hudebních experimentů

28. 11. 2007 - [Econnect]

Je bez debat, že letošní ročník festivalu Stimul se zařadil mezi nejzajímavější festivaly současné a experimentální hudby u nás. Po pravdě řečeno, vzhledem k převládající komerční hudební dramaturgii a strategii na české hudební scéně to není zase tak těžké. V každém případě ale patří Stimulu velký dík za to, že se českým posluchačům snaží zpřístupňovat tvorbu autorů jako Keiji Haino nebo Fred Frith.

Oproti dřívějším ročníkům se celý Stimul zkoncetroval do plochy několika víkendů, kterámi nás provedl současnou hudební scénou ve velkém žánrovém rozpětí – freak folk, ambient, kytarová improvizace, noise, hiphop – vždy však s dotekem experimentu.

Bylo by zbytečné vyjmenovávat všechny zúčastněné kapely a hudebníky. Chtěl bych se ale zmínit o několika, kteří pro mne představovali vrchol letošního festivalu.

Hans Appelqvist

V rámci prvního večeru, který byl ze všech 4 nejméně (a nespravedlivě) navštívený, asi nejvíce upoutal Švéd Hans Appelqvist, který by se dal asi nejjednodušeji zařadit někam blízko mezi „potrhlé“ písničkáře. Osobně jsem si od něj původně moc nesliboval, ale večer před koncertem jsem si poslechl některé jeho videoklipy na YouTube a záznamy z koncertů a docela mne příjemně překvapil.

Koncert samotný pak byl ještě mnohem lepší, Appelqvist střídal kytaru s elektronikou a jeho hudba vytvářela křehké obrazy v prostoru mezi akustickou a laptopovou hudbou, což by mohlo být velké klišé a nuda, ale nakonec se z toho vyklubala velmi hezká a téměř meditativní záležitost. Skladby pocházely převážně z jeho desky Naima, kterou vydal u švédského experimentálního labelu Häpna.

Naima je v podstatě konceptuální album, avšak nekřísí duch progresivního rocku s jeho futuristickými či historizujícími vizemi, ale naopak nabízí zvláštní příběh ženy s hlavou pelikána, která prochází celým albem jako jakási mytologická bohyně naší současnosti. Její příběh se na koncertě objevil nejen v hudební formě, ale také jako videoprojekce doprovázející Appelqvistovo vystoupení.

Keiji Haino

Japonský kytarista Keiji Haino byl jednoznačný a očekávaný vrchol následujícího večera. Ačkoliv italské drone-noise duo My Cat Is An Alien! bylo příjemným překvapením, když rozehráli temnou a hlukovou, ale přesto stále ambientní hru se zvukem, Keiji Haino se svým hlukovým rituálem zaplavil celou Archu a rozsekal zavedené představy o hudbě na kusy.

Tohle snad ani nebyl koncert, ale spíše rituál, kterým Keiji Haino otvíral dveře do jiného světa. Ačkoliv je noise třeba v podání japonských Boris (se kterými Haino také natočil společné album) drtící zvukový atak, tohle už vypadalo jako boj na život a na smrt. Zvuk a hudba jako divoké zvíře, se kterým se Haino doslova rval. Jeden z nejmelodičtějších evropských nástrojů, kterým je kytara, se v rukách Haina změnil na artefakt, který vydával zvuky, vibrace a hlukové vlny na hranici a často i za prahem bolesti.

Hainova spirituální cesta neobydleným prostorem zvukového chaosu ale pokračovala, i když hudebník změnil nástroj a začal hrát na těremin. Jeho zběsilé mávání rukama, navíc ještě umocněné jeho vizáží s dlouhými prošedivělými vlasy, připomínalo čaroděje, který vyvolává či zažehnává pekelné mocnosti. Ostré zvuky protínaly prostor Archy jako blesky a ozařovaly vnitřní duchovní prostor jako elektrická bouře.

Hainovo vystoupení vyvrcholilo jeho samotným hlasem, se kterým vytvářel podobné abstraktní zvukové obrazy jako s ostatními nástroji. Těžko říci jestli koncert nebyl dobře nazvučený nebo jsem už byl napůl ohluchlý, ale pomalu jsem se ve vrstvách zvuků začínal ztrácet. Všechno se mi už slévalo v masivní hlukovou stěnu, ze které prošlehávaly erupce Hainova ječivého hlasu a skřeků mimo veškerou zavedenou hudební strukturu. Ve finále nakonec Haino doslova ohlušujícím způsobem zavyl a s výskokem se zhroutil na zem. Závěr jeho performance nemohl být výstižnější.

Dälek

Zcela nečekaně pro mne se ale jednoznačným vrcholem Stimulu stalo vystoupení experimentálních hiphoperů Dälek. Klíčovými osobnostmi jsou v tomto projektu MC Dälek a Oktopus starající se o elektroniku. Slogan ze stránek Stimulu skutečně nelhal – Public Enemy jamují s My Bloody Valentine. Tak temnou atmosféru a opravdu hustý zvuk jsem snad ještě nikdy neslyšel.

Temné depresivní beaty nasycené zvukovými plochami, vše na míle daleko od hiphopu, tak jak o něm má představu průměrný posluchač. Vystoupení Dälek bylo jako skok do neznámého prostoru, kde se potkává hiphop, shoegaze, noise a touha experimentovat. Ani ne tak z principu dělat umění, ale jako pokus o prolomení se do nového prostoru, osídlit novou sféru, která ještě donedávna byla území nikoho.

Obsedantně se vracím k fascinaci jejich zvukem, ale bylo to něco naprosto nevídaného. Taková zvláštně nakumulovaná energie, nekompromisně se valící vpřed bez ohledu na okolí, na jednu stranu agresivním, ale pořád se ve vlnách vracející k ambientním pomalým plochám. Přídavky po vynikající performanci byly dech beroucí – aby to takhle vřelo v jinak poklidně intelektuálské Arše, to jsem ještě neviděl.

Fred Frith

Poslední večer Stimulu se nesl v klidném a téměř meditativním duchu. Fred Frith, známá postava rockové avantgardy od konce šedesátých let, který spoluzaložil dnes už legendární kapely Henry Cow, Art Bears nebo Skeleton Crew, je známý svými vystoupeními a nahrávkami postavenými na kytarové improvizaci.

Na hudební scéně by se asi nemohl najít lepší protiklad k divokému a noiseovému Keiji Hainovi, který hudbu rozbíjí na zvukové fragmenty a ve vzniklé drti hledá perly. Fred Frith jakoby zase ve zvucích náhodně vzniklých hledá a vytváří melodie či meditativní plochy. Jeho nejdříve sólové vystoupení, ke kterému se později přidali Pavel Fajt a Beth Custer, bylo příjemným chill outem a poklidným dojezdem po několika bouřlivých večerech.

Je zjevné, že festival Stimul od prvních koncertů v roce 2005 se dramaturgicky neustále zlepšuje. Ve srovnání s Alternativou, která se zaměřuje spíše na hudební scénu blízkou jazzu a improvizaci či s festivalem Sperm, který zase inklinuje silně k experimentální elektronice, je tady konečně festival, který se otvírá žánrům napříč celou hudební scénou. A získává tím svojí tvář, aniž by musel použít komerční či „trendy“ makeup.

Tomáš Tetiva

DISKUSE - KOMENTÁŘE: