Naděje pomáhá nejen lidem z ulice už 15 let
19. 8. 2005 - PRAHA [BBC]
V nejznámějším středisku pražské pobočky se několik stovek lidí musí vystřídat ve dvou hlavních místnostech: jídelně a společenské místnosti s knihovnou a televizí.
Větší byt pro stovky lidíKdyby šlo o byt a ne o středisko Naděje, z jedné z nich by mohl být trochu větší obývák, ze druhé ložnice. Za přepážkou jsou vidět saka, košile a kabáty pro - jak se zde říká - "klienty", na stěnách pár krucifixů a citátů z Bible na připomínku toho, že Naděje je křesťanské sdružení, byť není spojeno s žádnou konkrétní církví.
Ve společenské místnosti se v neděli konají bohoslužby. V létě má středisko denně 100 až 150 klientů, v zimě jich je až 350. "Když k nám přijde klient, pracovník u vchodu s ním ve vstupním pohovoru probere, co by od nás ten člověk potřeboval. Klient v denním centru může dostat jídlo, náhradní oblečení, může jít do sprchy či navštívit ordinaci praktického lékaře."
"Na toto navazují služby našich sociálních pracovníků, kteří poskytují sociální poradenství. V součinnosti s nimi klient pracuje na zlepšení jeho situace. Máme i lůžkovou část, která je pro šest klientů. Z našich kapacitních důvodů ji otevíráme pouze od podzimu do jara," říká Ladislav Varga, vedoucí střediska v Bolzanově ulici v Praze.
Vyšetření u lékařeVýhodou střediska Naděje v Bolzanově ulici je, že na jednom místě poskytuje celou škálu služeb. Na vyšetření může k praktickému lékaři, kdo chce, a absolvovat ji musejí všichni, kteří chtějí v centru přespat, aby se zabránilo šíření nakažlivých nemocí.
"Klienti trpívají všemi nemocemi, které postihují srdce, plíce či klouby. Největším problémem, ale je bércový vřed. Pacienti nejsou ve své léčbě ukáznění, zejména na kontroly nechodí v dohodnutém termínu," uvádí lékař Mangun Kusu Mo.
V jeho ordinaci byl i Josef Kandar, oblečený v teplákové soupravě, o berlích, obvazem na pravé noze mu prosakuje krev. Ve středisku Naděje je poprvé v životě. "Přivedlo mě sem to, že jsem neměl kde být a pět let spal na ulici. Byl jsem na operaci Na Bulovce a pár dní po ní mě pustili. Když se mě ptali, jestli mám kam jít, a já odpověděl, že ne, navrhli mi, abych přišel sem do Naděje."
Josef Kandar říká, že mu za těch pět let na ulici nic nescházelo, byl soběstačný. Teď, co ho srazilo auto, sotva chodí. Do centra Naděje přicházejí ti, kdo už opravdu nemohou nikam jinam. Řada z nich má problémy s alkoholem, spousta má za sebou vězení.
Všemi vrstvamiPředsedou občanského sdružení Naděje je Ilja Hradecký, stál u jeho zrodu v roce 1990. "Na začátku 90. let to byli většinou lidé propuštění z vězení po amnestii. Dnes je to dost široký průřez všemi sociálními vrstvami společnosti."
"Mezi našimi klienty jsou lidé s vysokoškolským vzděláním či podnikatelé. Většinou to jsou ale lidé z nižším vzděláním a většinou je příčinou jejich stavu rozpad rodiny a následný odchod jednoho z partnerů, většinou muže," přibližuje Hradecký profil lidí, kterým Naděje pomáhá.
Uplynulých půl druhé dekády podle Iljy Hradeckého přineslo mimo jiné zpřesnění zákonů, v rámci kterých mohou sdružení jako to, jež vede, pomáhat potřebným. Když se ale zeptáte na největší problémy, nebudete překvapeni. "Největším problémem je způsob financování, protože není za celých 15 let vyřešeno. Stále je to boj o peníze," říká Ilja Hradecký.
Občanské sdružení Naděje se za patnáct let existence proměnilo v profesionální organizaci, která pomáhá tisícům lidí ročně. Je možná paradoxní, že právě nejznámějšímu středisku u Hlavního nádraží v Praze hrozí zánik. Současný majitel domu chce, aby se Naděje do konce roku vystěhovala. Pracovníci občanského sdružení hledají nové prostory v Praze 1.
Zatím nic nemají, ale je pro ně nepředstavitelné, že by je potkal osud jejich klientů - bezdomovců.
Jan Bumba