Český skauting jde s dobou, ale tradic se nevzdává

30. 4. 2007 - PRAHA [Radio Praha]

V srpnu uplyne 100 let od chvíle, co se dvacet chlapců sešlo na prvním skautském táboře na britském ostrově Brownsea. V českých zemích se skauting usadil o necelých pět let později. Kam za tu dobu doputoval a jak hledí do budoucnosti?

Antonín Benjamín Svojsík uspořádal první český skautský tábor pod hradem Lipnicí už v roce 1912, kdy také vydal knihu Základy Junáctví. Po neúspěšném pokusu realizovat skautské myšlenky a metody na půdě Sokola pak o dva roky později vznikl spolek Junák - Český skaut. Pod názvem Junák - svaz skautů a skautek ČR existuje dodnes, i když všichni víme, jak složitá byla jeho existence v temných dobách: jak nacisté, tak komunisté se snažili organizaci a celé skautské hnutí nejprve sjednotit a ovládnout, a posléze rozpustit. Za komunistického režimu dokonce Junáka pohltil Pionýr až dvakrát. Smutnou historickou zajímavostí je, že utlačovatelé postupovali vždy ve dvouletých periodách: nejprve mezi lety 1938 a 1940, pak 1948 a 1950 a nakonec 1968 a 1970. Po listopadu 1989 došlo k renesanci skautského hnutí, které je dnes opět pluralitní.

"My s některými máme velmi dobrou spolupráci, s některými malou, na úrovni oddílů se většinou spolupracuje," říká Roman Šantora, mluvčí Junáka, který je nejen tradiční značkou, ale hlavně se svými 46 tisíci členy je daleko největší skautskou organizací v českých zemích. Přitom začátek 21. století už není zlatou dobou první republiky nebo devadesátých let minulého století. A ta už se ani nikdy nevrátí, připouští bez stopy smutku místostarosta Junáka Josef Výprachtický: "Mělo to chuť takového zakázaného ovoce. Všichni chtěli ke skautům, nikdo nevěděl, co to znamená, ale potom spousta lidí poznala, že třeba ta cesta není pro ně, nebo se jim prostě nepovedl ten oddíl nějakým, způsobem, takže samozřejmě tak křivka klesala. A myslím si, že to počáteční nadšení se už nikdy nepodaří obnovit."

Mluvčí organizace Roman Šantora sice připouští pokles počtu členů Junáka, nicméně to nevidí jako důvod k pesimismu: "Naším cílem a záměrem je ten pokles zastavit. Uvidíme, jestli se to povede. Určité zkušenosti ze zahraničí říkají, že se to povést může."

Navzdory snaze o modernizaci organizace a hnutí, kterou Šantora naznačil, důležitější by mělo být co, co zůstane: "Od čeho určitě nechceme uhnout, jsou ty základní záměry skautingu. To znamená, že skauting bude výchovné hnutí, bude se řídit slibem a zákonem, který je vlastně jeho hodnotovým rámcem. To znamená, že bude vychovávat k čestnosti, k pravdomluvnosti, ke zdvořilosti, k ochraně přírody, k věcem, které považujeme za důležité. A že z těchhle hodnot nebude slevovat. To určitě měnit nechceme."

Něco by se ale ve 3. tisíciletí změnit přece jen mělo: "Skauting má být otevřené hnutí a má být otevřené všemu, co ta dnešní společnost nabízí. Jestliže děti běžně pracují s počítačem, tak by s ním nebo s jinými technologiemi klidně mohly pracovat ve skautingu. Proč by nepracovaly i s digitálním fotoaparátem, videokamerami, mobilním telefonem a tak dál. Ten skauting určitě na tuhle změnu reaguje. Velmi dobře je to vidět na vodních skautech. Na začátku to samozřejmě byly dřevěné pramice, dneska už jsou to často oplachtěné pramice, základy jachtingu, rafting na divoké vodě a podobně."

Změny by zřejmě mohly zasáhnout i vnější znaky. Tady záleží hodně na konkrétních oddílech, ale už zdaleka ne všechny nacházejí zalíbení v tradičních stejnokrojích s kloboukem. A v souladu s tím - i v souladu dobou - vyžadování řádu a disciplíny dnes už většinou ani zdaleka nepřipomíná vojenský dril, k němuž kdysi skauti neměli daleko. Žijeme zkrátka v jiném světě, připouští mluvčí Junáka Roman Šantora: "Samozřejmě skauting tehdy, když začal, tak pro ty děti bylo velmi atraktivní oblékat se jako voják nebo jako někdo, kdo byl příslušníkem kanadské jízdní policie, když se podíváme na skautský klobouk, který je jedním ze symbolů. Kroj měl být něco, co je pro ty děti motivující, co je hezká věc. To pro ty děti bylo zajímavé a v dnešní době není. Dneska ten kroj je mnohem volnější, často se nosí trička se šátky, protože šátek je takový nejviditelnější symbol skautingu a myslím si, že už ve většině oddílů téměř zmizel ten dril. Ale určitě se bude dál dbát na to, že jsou určité věci, které platí, a určitá pravidla, která platí. Protože to je důležitá věc pro výchovu. Určitý druh kázně a především sebekázně je věc, kterou ten skauting v sobě chce mít."

Děti sice vyhledávají skauting spíše kvůli kamarádům, zážitkům a přírodě, nikoli kvůli kázni a sebekázni. Nicméně ti, kdo skautem prošli, tyto hodnoty v pozdějším životě jakoby našli. "Třeba v dobách nesvobody mnoho skautů pomohlo udržet ty hodnoty demokracie a hodnoty svobody. To je pro nás velmi klíčová věc," připomíná Roman Šantora. A my z mnoha osobností se skautskou zkušeností připomeňme například politiky - Aloise Rašína a Prokopa Drtinu, včetně prezidentů Edvarda Beneše a Václava Havla, spolustrůjce atentátu na Heydricha Jana Kubiše, básníka Jiřího Wolkera, kněze Tomáše Halíka nebo bývalou předsedkyni Akademie věd Helenu Illnerovou. Ale zapomínat nelze ani na to, že skauting v českých zemích zplodil dva fenomény, jejichž jsme sice ne všichni byli účastni, ale které určitě nešlo přehlédnout: "Skauting přinesl táboření v tom pojetí, jak ho dneska známe. Ze skautingu vznikl tramping, který je fenoménem českých zemí," říká Roman Šantora z Junáka - svazu skautů a skautek ČR a uzavírá: "Pak je tady určitě jeden význačný fenomén, a to je Jaroslav Foglar. Osoba, která vyšla ze skautingu a ovlivnila tu českou společnost mnoha věcmi. Výchovně - ať už to třeba byly Rychlé šípy... Mimo jiné člověk, který má letos také sté výročí narození."

Peter Gabaľ

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

25. 11. 2007

Cesky skaut v zahranici-Australie-QueenslandBohumil Nohejl