Azylové bydlení obětem domácího násilí: Kde nepomůže zákon, přichází na řadu úkryt

2. 10. 2003 - PRAHA [Econnect]

“Záminku si vždycky našel. Nejdřív dával rány promyšleně, aby to nebylo pod oblečením vidět, pak už mu to bylo jedno. Tu noc, kdy mi zlomil ruku, jsem i s dětmi utekla,” vzpomíná osmatřicetiletá Eva na moment, kdy se rozhodla pro azyl s utajenou adresou. Z příběhů, které vyprávějí ženy za dveřmi občanského sdružení ROSA nebývá lehko u srdce. Jsou kruté a nespravedlivé. Tak trochu falešným uklidněním může být, že právě těch několik, které se dostanou až sem, má velkou naději na šťastný konec. Co ty zbylé?

Sdružení ROSA, které od roku 1993 nabízí komplexní pomoc ženám - obětem domácího násilí, je hlavním koordinátorem nedávno odstartované Kampaně proti domácímu násilí na ženách. Zároveň v Praze provozuje svým způsobem ojedinělou pomoc – ženám, které se rozhodnou odejít od násilného partnera, nabízí přechodně azylové bydlení s utajenou adresou.

Jednoduše zařízené, většinou jednopokojové byty co nejvíce připomínají běžný domov. Na rozdíl od jiných azylových zařízení tohoto typu zde nejsou pohromadě ženy s různými problémy, neexistuje ani pevný provozní řád. ”Klientka dostane klíče a základní instrukce, kdykoliv se na nás může obrátit. Nechceme jí ale být druhým partnerem a nepřetržitě hlídat, kam jde a kdy se vrátí, vždyť právě před tím utekla,” vysvětluje Zdena Prokopová, koordinátorka azylového bydlení Rosy. Spolu s klíčem jakoby ženy obdržely i poukázku na nový život.

Rozhodnutí odejít ze společné domácnosti je v našem právním prostředí zatím nejspolehlivější cestou, jak problém řešit. Stejně jako Eva, desítky dalších žen opouští svůj majetek, byty, a jen s těmi nejnutnějšími věcmi odcházejí do bezpečí. “Už jsem se tam nechtěla nikdy vrátit, ale pak mi došlo, že bude zima a my nemáme, co na sebe. V Rose mi připomněly ještě rodné listy a důležité léky, všechno jsem to v bývalém bytě vyzvedla až s asistencí policie,” vybavuje si Eva detaily svého “dobrodružství”.

U problematiky domácího násilí je nejsmutnější přístup okolí. “Lidé se často ptají, proč vůbec musí ženy odcházet, proč si prostě rodinné problémy v klidu nevyřeší,” říká Petra Švecová, koordinátorka právě běžící kampaně: “Jenže domácí násilí není konflikt rovnocenných lidí, kteří si to vyříkají a je po všem, jedná se o vztah zneužití moci, s následky trestného činu.” (Podrobněji se problematice věnujeme v kauze „Docela normální domácí násilí“, která byla zveřejněná na serveru Občanská společnost – návod k použití: http://obcan.ecn.cz ) Utajený azyl vyhledávají týrané ženy také v době, kdy se odhodlaly k rozvodu. “Je to období, kdy násilí eskaluje, pachatel cítí, že mu oběť uniká, přitvrzuje hlavně v psychickém vydíraní a ovlivňování dětí.” Ženy potřebují nasbírat sílu, uklidnit se před martýriem soudního procesu a mít prostor zařídit potřebné náležitosti bez zbytečného stresu a výhružek.

Význam a potřeba azylu jsou dány především nedostatečnou českou legislativou. Vedle často vzpomínané rakouské právní úpravy, tzv. “vykázání cestou”, dle které je útočník tím, kdo z domova odchází, zavál nedávno vítr změn např. také ve slovenském trestním zákoníku. Ten zavedl tzv. zákaz přiblížení k oběti. “Nechceme aby ženy prchaly do azylů, přesto větší síť azylových domů je momentálně žádoucí, protože naše kapacita je velmi malá.” Ne všechny příběhy proto končí šťastně.

---

Dnes, 2. 10., začíná v 18:00 hodin v prostorách NESEHNUTÍ v Brně (Údolní 44) diskusní večer věnovaný problematice domácího násilí. V 18:00 začne projekce filmu OSAMOCENÉ SE SVÝMI PŘÍBEHY zapůjčeného od společnosti Člověk v tísni při ČT. Po skončení videoprojekce bude následovat diskuse s aktivistkami kampaně "Ženská práva jsou lidská práva"

Lucie Kolářová

DISKUSE - KOMENTÁŘE: