Doma jsem už v Brně, říká Ukrajinec Igor Vigdorovič

15. 4. 2005 - BRNO [Infoservis]

Už téměř osm let pracuje v Brně u Českých drah. Zároveň je překladatelem a soudním tlumočníkem. Sedmačtyřicetiletý Igor Vigdorovič pochází ze západoukrajinského Ivano-Frankivsku, města zhruba sto třicet kilometrů od Lvova. "Poprvé jsem do České republiky přijel v devadesátém druhém. Jezdíval jsem na návštěvu k matce, která tu už bydlela. A protože na Ukrajině to nešlo tím správným směrem, rozhodl jsem se zkusit to tady," vysvětluje Igor Vigdorovič téměř bezchybnou češtinou. Jeho původ prozrazuje jen jméno a málo znatelný přízvuk.

I víkendy muž tráví prací. Pracovně ve čtvrtém patře domu ze třicátých let dominuje počítač, nechybějí tu knihovny plné slovníků. Na zdi visí zarámované černobílé rodinné fotografie. "Manželka je teď kvůli nemoci své matky na Ukrajině. Dcera studuje vysokou školu na Ukrajině a syn tam chodí ještě do školy. Já za nimi občas jezdím," vysvětluje Igor Vigdorovič. Kromě Igorovy matky žije v Česku také jeho bratr.

Původní profesí je Igor Vigdorovič elektroinženýr. Na Ukrajině v době jeho odchodu už nebyla práce v oboru, někdejší sovětské podniky krachovaly. Dělal všechno, aby uživil rodinu. Nakonec zkusil štěstí v Česku. Díky tomu, že tu už žila jeho matka a v polovině devadesátých let ještě platily liberálnější přistěhovalecké zákony, získal Igor hned po příjezdu trvalý pobyt. Snadněji si sehnal práci - nemusel díky trvalému pobytu žádat o pracovní povolení a mohl si zaměstnání hledat za stejných podmínek jako Češi. "Začal jsem hned pracovat v železničním depu," říká Igor. Je přesvědčený, že když člověk chce, práci v České republice najde - zejména když má vzdělání, které může využít.

Podle Vigdoroviče neodcházejí lidé z Ukrajiny většinou natrvalo: jakmile vydělají, vrátí se, postaví si dům, koupí auto, zaplatí vzdělání dětem. "Nepomýšlejí na to, aby se odstěhovali jinam. Někteří ano, ale většina se vrací zpátky. Kdyby ekonomika šla nahoru a kdyby tam dostali práci, nikam by nejezdili. Je to taková nucená emigrace," říká Vigdorovič.

Igor je samouk

Ještě než přesídlil do Brna, uměl Vigdorovič česky. Jazyk zvládl jako samouk, učil se půl roku před svou první cestou. "První týden jsem pak jen chodil a poslouchal, jak čeština vlastně zní. A potom jsem začal mluvit. Kdybych nemluvil česky, asi bych práci nedostal - i když jsem samozřejmě nemluvil tak jako teď," dodává. Po pár měsících práce v železničním depu zvládl s pomocí kolegů a slovníků všechny termíny.

Potom začal překládat. "Byla to náhoda. Tlumočnice, která tu žije už dlouho, mi poradila, abych si udělal živnostenský list, že má pro mě hodně technických textů. Koupil jsem si tedy starší levnější počítač a začal jsem. Teď už mám práce dost," směje se.

Nepřekládá však jen technické texty - často se na něho obracejí krajané, kteří přijíždějí do Česka a potřebují přeložit rodný list nebo výpis z trestního rejstříku. Příležitostně tlumočí u brněnského krajského soudu či u policie. Paleta oborů, ve kterých se orientuje v češtině, ruštině i ukrajinštině, je široká: obracejí se na něj lidé, překladatelské agentury i firmy.

Igor Vigdorovič z Ukrajiny odešel už natrvalo. "Nejsem už tak mladý, abych mohl někde začít od nuly. Doma jsem už v Brně. Na Ukrajině mám známé, ale delší dobu tam být nemůžu," vysvětluje. Za osm let nemá špatné zkušenosti ani s často kritizovanými českými úředníky. "Kdyby Čech prošel přes ukrajinské úředníky, hned by viděl, že tady v Česku je ráj," uzavírá Igor Vidgorovič.

Článek vyšel 3. 3. v MF DNES, psáno pro Infoservis společnosti Člověk v tísni

Jana Sobotková

DISKUSE - KOMENTÁŘE: