Sólheimar - nejstarší camphill na světě se chystá na další rozšíření
28. 12. 2007 - PRAHA [Econnect]
V Sólheimaru (Domově slunce) žije nyní asi 100 obyvatel z nichž 42 je handicapovaných, maximální počet by v budoucnu měl dosáhnout asi 150 lidí. Množství aktivit, do kterých se mohou zapojit, se stále rozrůstá. V umělecko-terapeutických dílnách se tkají koberce z darovaných rozstříhaných povlaků, ze zbytků svíček vznikají nové všech tvarů a barev, vyrábějí se mýdla i dřevěné hračky, nesmí chybět práce s vlnou, jejímž vrcholem jsou filcované obrazy. Všechny produkty je možné koupit v místním obchůdku, ale to není hlavní důvod zmiňovaných činností, jak poznamenává Bergþóra Skúladóttir: "Lidé se mě ptali, jestli bychom mohli dodat naše výrobky do každé islandské domácnosti, když by byl zájem, ale já jim vysvětluji: My nejsme manufaktura, tohle je především terapie!"
Kromě tvořivých dílen se obyvatelé vesničky věnují však i mnohem prozaičtějším činnostem jako je pěstování biozeleniny (vůbec první místo ve Skandinávii) nebo provoz jediné organické školky dřevin na Islandu, včetně malého arboreta, představujícího hlavní používané druhy. Jen v okolí vesnice bylo vysázeno přes 17 000 sazenic stromů. Na každém domku je malá dřevěná schránka, sloužící ke sběru bioodpadu z domácností, ten je pak kompostován a použit opět ve školce, sklenících či na poli. Živočišnou výrobu reprezentuje produkce biovajec. Třešní na dortu je pak provoz organické kavárny.
Velký význam pro místní komunitu mají i velmi časté návštěvy. Zajišťuje je na jedné straně hostel pro veřejnost (ročně přijíždí až 35 000 návštěvníků), oceněný v roce 2005 Asociací islandského cestovního ruchu cenou za šetrnost pro životní prostředí, a na straně druhé přítomnost krátkodobých či dlouhodobých dobrovolníků, kteří tráví s místními čas nejen v práci, ale i ve volných chvílích, jak popisuje americký dobrovolník po návštěvě v létě 2004: "Mojí prací bylo např. kopat brambory, balit a třídit zeleninu. Jeden večer jsme navštívili ale i Rosie, handicapovanou dámu, která pro nás připravila moučník z vaflí a marmelády."
Zcela novým fenoménem jsou pak organizovaní studenti. "Tohle je náš první semestr na Islandu, máme tu 14 studentů z různých univerzit USA. Přednášíme o trvalé udržitelnosti a navíc každý student řeší malý projekt podle zadání místní komunity," vysvětluje program kurzu lektor David Oakes z Centra ekologického života a vzdělání (CELL) a současně ukazuje výsledek projektu na řešení problému s hromadícími se kartóny: recyklovaný, ručně vyrobený papír, čerstvě potištěný běžnou tiskárnou. Mezinárodní rozměr Sólheimaru zajišťuje i členství ve světové síti ekovesniček již od roku 1997.
Na příjemnou atmosféru má ale jistě vliv i celkové prostředí s mnoha cestičkami v přilehlých zárodcích lesů, chybějícím hlukem aut, velkým kostelem, dřevěnými sochami na význačných místech a mnoho společenských aktivit (divadelní společnost, sportovní klub, skautský oddíl) včetně každodenních ranních setkání celé komunity. Sólheimar však neměl vždy na růžích ustláno. Islandským autoritám se z počátku vůbec nelíbilo, že by handicapované a zdravé děti měly vyrůstat dohromady a ani sólheimarská strava s velkým podílem zeleniny se jim příliš nezamlouvala. Ty doby jsou však dávno pryč.
"Naším hlavním problémem dneška je, že jsme dost závislí na dotacích ministerstva sociálních věcí. Do budoucna bychom zdroje financí určitě rádi více diverzifikovali," říká o současném vztahu se státem Bergþóra Skúladóttir. Snahou o větší finanční soběstačnost se však Sólheimar dostává na tenký led, neboť část veřejnosti považuje stavbu a provozování hostelu nebo konferenčního ekocentra za aktivity odvádějící pozornost od původního poslání: práci s handicapovanými.
Sólheimar je zřejmě nejstarším camphillem na světě, ačkoli sám název camphill se začal pro tento typ projektu používat až později, podle skotské farmy, kde handicapovaní a zdraví obyvatelé pracovali dohromady od roku 1940. Myšlenkové základy obou usedlostí jsou totožné, vycházející z filozofie antroposofismu Rudolfa Steinera.Ve Velké Británii camphilly mají tradičně silnou pozici, ale dobře se uchytily např. i v Norsku. Jediným českým zástupcem je zatím společnost sídlící v Českých Kopistech na Litoměřicku, která své aktivity rozvíjí od roku 1999. Kromě prodeje biozeleniny pořádá i řadu přednášek a kulturních akcí.